ERCON 2008

Celou severní částí taroského kontinentu probíhá San Danaeský tektonický zlom. (obr.1) Mohutná příkopová propadlina sahá od Tardorského zálivu na severním pobřeží Raoranu přes Querskou náhorní plošinu pouští Tanais (obr.2), pokračuje povodím El Beja (obr.3) až k Erthysu a dále Sargasovým zálivem (obr.4) na západ. Právě její podmořská část, kde postupné rozestupování pevninských desek dalo vzniknout hluboko do kontinentální kry zasahujícímu oceánskému zálivu s největší hloubkou přes devět tisíc metrů je místem děje našeho příběhu.

Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor, vítr fičel a opíral se do vln jako zběsilý. Skupinka tří vědců se choulila v koutu rybářského přístavu Sulov (obr.5). Vzduch byl cítit rybinou tak silně, až se jejich útroby stahovaly do klubíčka. Rybáři se vraceli z nočního lovu se svými úlovky.
„Horší už to být nemůže!“ prohlásila zarputile Groja Greshik, studentka archeologie, a zachumlala se až po nos do pletené šály, snad aby ji nestudil, snad aby vlna ztlumila zápach čerstvých ryb.
Johm Selbik pozdvihl obočí až nad tlusté rámečky svých brýlí a naznačil tak staršímu kolegovi, že už mu mladá Greshik leze na nervy. Načež se Renar Sakkarah ušklíbl a odpověděl mu nenápadným omluvným pohledem, říkajícím: Bud rád, že jsem tak narychlo sehnal alespoň někoho.
Oba zoologové byli už na pachy a zimu přístavu zvyklí. Pracovali spolu už dlouho a i přesto, že by se dalo říct, že jsou naprostými opaky, Selbik malý tlustý a věčně pesimistický, Sakkarah vyhublý dlouhán, který snad nikdy neviděl nic černě, tvořili unikátní tým. Pracovali spolu již několik let. Hodně kolegů je považovalo za bláznivé nadšence, oni si vždy říkali, že trpělivost je pro jejich práci lepším označením a právě dnes by měla tato trpělivost přinést ovoce.
Marina zakotvila u hlavního mola. Posádka vypadala vyčerpaně, byli na moři poslední půldruhé dekády a moc toho nenaspali, přesto je ještě čekalo vykládání cenného nákladu. Lov kraba Bílhé je náročné zaměstnání, ale vyhlášená lahůdka Erthyské megapole vynášela dost. Trvalo celou sekci, než byli krabi vyloženi a dalších 45 period, než posádka připravila palubu a především opravila lovné koše. Vědci trpělivě čekali, tedy alespoň dva z nich, jelikož mladá archeoložka přestala reptat, až když jí kapitán Kucher uvařil horký čaj.
„No tak Torge, přestaň nás napínat, čekáme už čtyři dny, než se vrátíte!“ ozval se maličko rozladěný Selbik. Starému námořníkovy zvrásnil tvář podivný úšklebek, vzdáleně podobný úsměvu.
„Bodete kókat jak mořské okón!“ uchechtl se, „jsem ju pro vás zamrazel,“ dodal a šouravým krokem se přesunul k lednici. To, co vyndal, vzalo mužům dech. Groja odložila čaj, chvíli zírala na obrovský mořský objev, pak na vědce, pak znovu na dílo moře a nakonec na kapitána Kuchera.
„Mořská hvězdice?“ nechápala. Teď patřily všechny nechápavé pohledy jí. „Aj, tož pro vás mám také pekné dárek, slečinka!“ mávnul rukou nakonec kapitán, vytáhl kartónovou krabici s asi dvaceti úlomky keramiky. Dívka nadšeně, avšak opatrně začala jednotlivé kousky rozkládat na stole s očima plnýma nadšení.
„Úžasné,” dostavila se po chvíli konečně Selbikova reakce, “nemá téměř žádné ostny a je.. gigantická!” povzdychl nadšeně. Ale to už Sakkarah listoval zuřivě v knize a nechal skoro půl metru dlouhou, dokonale zmraženou hvězdici držet samotného kolegu.
„Ne.. neodpovídá ničemu,” řekl po chvíli.
„Tož to néjni šecko, páni vědátoři!” vyhrkl starý kapitán triumfálně, „oná ta potvora ve tmě světlíkuje.”
“Cože?!” vykřikli oba vědci naráz.
“Tož jako lampička,” usmál se stařec.
Vůbec to byl zajímavý objev a ne jen podivné a neznámé mořské zvíře, ale i střepy váz, které neodpovídali zatím žádné staré kultuře. Sedm dní na to už rozbouřené moře poblíž propadliny hostilo plně vybavenou loď s vědeckou posádkou a nesčetnými přístroji, v místech, kde je moře velmi hluboké a ještě mnohem více nebezpečné. Divoké proudy a vysoký příboj dokázaly mnohé.
Posádka měla k dispozici jen čtyři pokusy na spuštění podmořské sondy a prozkoumání dna.
Při první pokusu sonda narazila na dno po dlouhých dvanácti kilometrech jistícího lana. Byla ovšem v mnohem menší hloubce. Bylo jasné, že ji proud odnesl jinam než chtěli. Kromě skalisek a krabů sonda neobjevila nic. Zklamaní vědci spustila sondu znovu ještě téhož dne a mořské dno je překvapilo. Sonda poslala obrázky, které nečekali, v temné vodě svítila pěticípá těla obřích hvězdic jako pouliční lampy a kolem nich se rýsovaly rozvaliny pradávného města, možná zbytky budov, to vědci neuměli určit, dosah světel a kamery na sondě byl omezený. Střepy rozbitých váz, povalené kulaté sloupoví a zbytek jakési sochy podivného tvora přikovaly vědce k obrazovce. Podvodní stavba se však k jejich zklamání z monitorů přístrojů ztratila. Signál sondy zmizel. Ve stejnou chvíli na horní palubě povolilo ocelové jistící lano, napájecí kabeláž ještě chvíli zůstala napjatá a pak se rovněž uvolnila. Posádka se snažila zběsile sondu co nejrychleji vytáhnou, ale na konci lan byly jen potrhané kusy kabelů a sonda nenávratně pryč, odervána od nich ostrými skálami či něčím jiným, skrytým kdesi na dně moře pod tisíci kubíky kalné vody.

Nálezy na dně Sargasového zálivu vzbudily velkou pozornost vědeckých kruhů všech států středního Tarosu. Objev, který učinili ertarští vědci v etariskarských výsostných vodách ukazuje na existenci prastaré, možná non-humánní civilizace na Tarosu. Podle všeho se zdá, že během formování dnešní podoby kontinentu došlo podél linie tektonického příkopu k propadu a zatopení části pevninského bloku, takže sídlo oné dávné civilizace se ocitlo na dně hlubokomořské propadliny, tvořící dnes páteř Sargasového zálivu.
Díky laskavosti Společnosti Ertarsko-českých vztahů se nám podařilo získat nejen snímky z podmořské sondy (obr.6), které nám umožnily rekonstruovat podobu rozvalin na mořském dně i možný vzhled tvora (obr.7), jehož socha dominuje ruinám. Jakou úlohu hrál v dějinách či životě zaniklé civilizace či co vedlo ke vzniku dnešních obyvatel potopeného města - obrovských světélkujících hvězdic - je prozatím záhadou. Rovněž prastará keramika (obr.8), jejíž střepy s obdivuhodně zachovaným malovaným dekorem nám ertarští vědci předali k dalšímu nezávislému výzkumu, dosud čeká na přesnou charakteristiku a historické a kulturní zařazení.