V ERGEISKÉM VÁLEČNICTVÍ
Metody boje proti nim
Lukáš JANKŮ
Konflikty, nezbytně doprovázející vývoj jakékoli civilizace, se na Ergei, stejně jako na Zemi nejprve odehrávaly na souši, poté na vodě. Na Ergei byly nicméně na rozdíl od Země učiněny pokusy o vedení boje i pod vodou.
Jak takovéto boje začaly? V první fázi byla nejspíše touha proniknout do nitra nepřátelského území a za nepřátelské linie potají vodními toky. Zde se ještě užívalo v naprosté většině jednoduchých trubic, přivádějících vzduch od hladiny, neboli šnorchlů. U těchto trubic se však objevuje problém se snižováním vitální kapacity plic, proto tyto trubice nemohou být příliš dlouhé.
První metodou bylo klasické chození po dně se šnorchly vystrčenými nad hladinu, které šlo nicméně vzhledem k limitům daným trubicí aplikovat pouze v mělčích řekách. Pro tyto průniky byly používány malé skupiny speciálně pod vodu vycvičených bojovníků s těžkými botami a speciálními zbraněmi. Pro ně se neužíval, jak je dnes zvykem, termín potápěči, nýbrž výstižnější a původnější výraz podvodníci (tento termín se poté přeneseně ujal i pro lidi, kteří potají prochází skrz zákony, toto je však až sekundární jev). U těchto lidí byla navíc speciálně pěstována oční vada, díky níž viděli lépe pod vodou (nad vodou se o ně obvykle museli starat, ale stejně tito bojovníci nemívali dlouhou životnost, čili to až tak nevadilo). Tato metoda mohla být nicméně užita pouze u mělkých toků, navíc se začala používat obrana, kdy byl kousíček pod hladinou natažen tenký provaz, který šnorchly strhl do vody a topící se podvodníci poté buď utonuli, nebo byli nuceni se vynořit, vzhledem k častému hlídání těchto míst bylo obvykle utonutí ještě příjemnější variantou.
Druhou alternativou bylo využití nevinně vypadajících rybářských loděk, z jejichž den vycházely řady trubiček k bojovníkům, připoutaným zespoda. V tomto případě byla i výhoda, že zbraně mohly být v suchu v lodi, nicméně to bývalo přeci jenom nápadnější, rybářství se záhy stalo vysoce kontrolovanou profesí a nedůvěryhodný rybář mohl snadno přijít o loď a jako bonus i o život.
Po nějaké době byly z výše uvedených důvodů první metody již na ústupu a podvodní válčení přešlo do druhé a závěrečné fáze, fáze tzv. krýšování. Zde bylo základem využití schránek v dřívějších dobách hojně se vyskytujícího druhu Krýšus Gigantus, podobného obřím humrům. Krunýře těchto tvorů podobných až 2 m dlouhým rakům či humrům projevovaly obdivuhodnou těsnost proti vodě a vzduchu a navíc svým zakřivením tvořili cosi jako vzduchotěsnou obrácenou kanoi. Tyto krunýře bývaly proto naplňovány vzduchem a užívány v podstatě jako obdoba pozemských zvonů. Samozřejmě že krunýře vyžadovaly jisté specifické technologická řešení na vyrovnávání tlaku a zásobení vzduchem (obzvláště v hlubších vodách, kdy objem vzduchu v krunýři klesal úměrně rostoucímu tlaku vody) – příkladem těchto rafinovaných řešení byly bambusové tlakové lahve. Jednalo se v podstatě o navoskovaný kožený vak, jehož jeden konec byl vsunut do bambusové trubice a tkanice od vaku vedla až na její druhý konec. Po Nafouknutí vaku stačilo tkanicí vtáhnout vak do bambusu a takto se objem zmenšil až pětkrát. Vedlejším důsledkem bylo to, že bambus občas pod tlakem vaku explodoval a jeho kousky se proměnily v nebezpečné šrapnely, které hojně přispívaly k úmrtnosti krýšovců, nicméně toto ač ne dokonalé, tak rozhodně jediné řešení bylo přesto užíváno. Vynález krysího kesonu, podstatně mobilnější a s větším hloubkovým dosahem než dýchací trubice vedl ke krátké etapě existence podvodního válečnictví v pravém slova smyslu. V něm se spolu pode dny lodí utkávali podvodníci navlečení v Krýších krunýřích, dlouhými vrtáky si provrtávali krunýře, pomocí mechanismů instalovaných do klepet přeřezávali lana poutající zátěž a podobně. Do toho se v řekách začal projevoval krátce užívaný vynález válčeného rybářství, kdy speciálně školení rybáři natahovali v řekách či úžinách sítě, či (v průzračnějších vodách) shazovali na mělce plovoucí podvodníky kameny. Proto bylo v závěrečném období užívání podvodnictví použití těchto metod přesunuto prakticky výhradně do oblastí hlubšího přímořského prostředí.
Celá tato éra však skončila po jedné nešťastné příhodě poblíž bouřlivého mysu Lobster, kdy se pod vodou utkalo vojsko čítající asi 200 elitních rudokrunýřníků s armádou asi 300 hůře vycvičených zelenokrunýřníků (v zájmu rozpoznání se krunýře speciálně obarvovaly). Tato bitva byla první, která byla vedena výhradně podvodnickým způsobem bez podpory loďstva. O jejím průběhu máme pouze kusé zprávy, nicméně jedno je jisté – odehrávala se v poměrně velkých hloubkách a zelenokrunýřníci byli drtivě poraženi. Poté se velký počet rudokrunýřníků za vítězoslavného cvakání klepety vynořil na nepřátelském pobřeží… a zemřel na kesonovou nemoc. Tímto byly obě válčící strany natolik otřeseny, že se na dalších několik set let od podvodnického válčení upustilo a většina záznamů, jejich původců i podvodníků byla spálena.
Dalším důsledkem hromadného lovu Krýšus gigantus bylo téměř úplné vyhynutí tohoto druhu, na což on zareagoval stažením se do velkých hloubek, proto dnes tento druh najdeme pouze na několika hlubších místech Ergei, v pobřežních vodách se s nimi již nesetkáme.
