Na minulém Erconu jsem vám slíbila, že objasním původ tajuplného obrazu s lodí. Vyčkejte však, vezmu to oklikou.
        V 18.století Honeycarrský sci-fi spisovatel Julius Invierno napsal román Cesta do Středu Oceánu, v němž pojednával o tajuplném ostrově, kde žily bučící poloopice podobné lemurům. V knize dostala země prostý název: „Bučící země“, zoolog z knihy ji nazval odborněji „Lemuria“ (podobnost s názvy záhadných zemí uprostřed oceánu u nás na Zemi nemusí být zcela náhodná).
        O sto let později se fenoménem Bučící země začal zabývat záhadolog Heineken. Po nákladné kampani se vydal zemi sám najít na vlastní lodi Lemuria. K němu se připojilo dalších 5 lodí s nadšenci, kteří chtěli Bučící zemi nalézt dříve než on. Všech 6 lodí vyplulo do Sargasového zálivu a poté na širý oceán do blízkosti Ertil, kde se měl ostrov nalézat. Žádná loď se však již nevrátila.
        Uplynulo dalších 5 let než nejmenovaný ertarský obchodník narazil na pobřeží Etariskaru na vrak lodi. Po bližším ohledání dokonce našel na jejím boku nápis „Lemra“, ovšem bylo zřejmé, že není kompletní, že některá písmena se již smyla.
       Romantický malíř, který byl shodou okolností tehdy na palubě obchodníkovy lodi byl výjevem smutného vraku natolik unesen, že jej namaloval. Vytvořil tak navíc důkaz o tom, že výprava za bučící zemí byla neúspěšná. A tak po mnoha strastech se obraz lodi Lemra, nebo snad Lemura, dostal až k nám a nejnovější výzkum možná mnohým sebral romantické iluze o tom, co mohl být zač.