NÁVŠTĚVA VE VODNÍM SVĚTĚ
na vlastní kůži prožila Katka Čermáková
literárně zpracoval Standa Čermák
Letos mě to strašně baví. Poprvé nemusím nikam cestovat, nic si ověřovat, doplňovat znalosti, brouzdat po ertarnetu ani kontaktovat známé z Ertaru. Prostě mi stačí usednout za psací stůl a pomocí otíkových prstů do počítače přenést své zážitky.
Téma Erconu 2008 bylo zvoleno pro mě osobně velmi příhodně. Od doby, co mám vzpomínky na rodinné dovolené, se v nich kromě dalších zážitků hodně často opakují návštěvy nejrůznějších francouzských aquaparků a mořských akvárií. Mezi nimi, pochopitelně, poměrně důstojné místo zabírá i výlet do podobného zařízení v Ertaru, v rámci jedné z minulých návštěv.
Místo děje: Ertar, hlavní město Etarea, východní předměstí, Sanšájn bulevárd.
Když si v hlavě zpětně přehrávám, co všechno jsem (hlavně v závěru své návštěvy) viděla, slyšela, cítila a prožila ve Votrvorldu, vůbec mě nepřekvapuje, že vzpomínky na tenhle kousek mořského i podmořského světa jsou stále živé.
Ale teď musím chca nechca trochu odbočit a zastavit se u toho názvu Votrvorld. Jasně, jak jinak by se měl jmenovat vodní svět než Vodní svět. Ovšem proč tak invenčně bohatí ertarští projektanti/producenti/podnikatelé zvolili tak stupidně jednoduché pojmenování svého zázraku, mi nejde z hlavy. Chtěla jsem jim při odchodu z areálu Votrvorldu nechat v pokladně nebo na vrátnici papírek s pár mými návrhy, ale pak jsem to zavrhla. Ne proto, že bych na 99,99% přišla o autorská práva a poplatky z reklamy, ale nějak jsem nevěřila, že by mohli udělat změnu. Ale uznejte, že např. Sájlent Empájr (Tichá, popř. Klidná, říše) nebo Blú Kingdom (Modré království) popř. Dýp (Hlubina) by mohlo zabrat ... A ještě něco: autoři onoho oficiálního pojmenování zřejmě neuměli německy; kdyby totiž ano, pak by se chytali za nos, kdyby slyšeli, jak jejich parku říkají němečtí turisté ...no, zní to asi nějak takhle: fotrfŕld. Nemám ráda němčinu!
Od samého začátku mého zhruba desetihodinového pobytu ve Votrvorldu jsem se cítila jako ve Francii. Chci tím naznačit, že jsem nebyla vůbec ničím šokována, ničím zaskočena ani převratně překvapena. Prostě jsem pobíhala s tátou a ségrou od jednoho tobogánu ke druhému a klouzala jsem s nimi dolů. Skluzavky byly, pravda, o něco delší a klikatější než ty francouzské (a vlastně i než ty české, třeba v Liberci), nicméně prostě to byly pořád jen skluzavky; bezpečné atrakce, poskytující adrenalinové vzrušení z rychlé jízdy a prudkého žuchnutí do hluboké vody na jejich konci. Jak říkám, prostě normální vzrůšo v normálním aquaparku. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jestli někdy napíšu z Votrvorldu reportáž, odvětila bych klidně a jednoznačně, že nikoliv.
Ne náhodou jsme zvolili pořadí jednotlivých etap návštěvy Votrvorldu takto: aquapark, restaurace, sekce akvárií. Příjemně unaveni jsme strávili několik desítek minut v báječně zásobeném zařízení rychlého občerstvení, abychom pak vyrazili podívat se na podvodní scenérie ertarských slaných vod, přičemž jsme počítali (po zkušenostech z již několikrát zmiňované Francie) s tím, že nebudeme pořád jen chodit, ale že si také posedíme na nějaké té zvířecí show.
Musím říci, že ani tady jsem v první fázi prohlídky malých, větších i úplně obrovských akvárií nespatřila nic monstrózního, předtím neviděného či nepozemsky exkluzivního. Perfekcionalita provedení se sice snoubila s neobvyklou fantazií vytvořených scenérií, ale (a možná se opakuji, ovšem je to pravda) všechny ryby měly obvyklý počet ploutví a žádné nohy, ani jedna nedýchala plícemi či očima, žádná na sobě neměla geometricky přesné útvary jako hvězdy či dvanáctiúhelníky .... no, jak říkám, obyčejná neobyčejná akvária s obyčejnými neobyčejnými rybami, rybkami, parybami, pasavci, klopotníky a malvínami. Mnohokrát viděno a nespočetněkrát spatřeno. Přesto jsme se nenudili, ani ve snu nás proto nenapadlo, že bychom měli odejít lenošit do hotelu.
Naštěstí.
To nejlepší totiž mělo teprve přijít.
Nějak jsme se nedokázali naladit na notu nejrůznějších zvířecích show. Přišli jsme o kosatky, růžové delfíny i nenasytné a věčně věků krmené wan-hu-lajské tučňáky. V prvním případě bylo narváno, ve druhém případě jsme se nedokázali přenést přes neobvyklou barvu (jak to, že jim v té agresivní slané vodě neslezla a neodkryla přirozenou modrozelenou?!), v případě třetím jsme o dost minut prošvihli začátek.
A tak jsme z toho chození začínali být unavení. Posedávání po lavičkách nepomáhalo, chtělo to posedět déle a zároveň nemyslet na to, že sedíte a odpočíváte.
V nejzastrčenější částí Votrvorldu jsme narazili na kupolovitou stavbu. Působila, navzdory svému tvaru, nenápadně, hlavní zásluhu na tom měla jako by zašlá šedá barva. Docela to nechápu, všude jinde v pozemském světě by tahle budova (či spíše její účel) byla v centrální části každého zábavního parku, pokud možno cirkusácky vybarvená a obklopená gejzíry obrovských poutačů. Pořád si nějak nemohu zvyknout za tu ertarskou mentalitu, tolik od té naší odlišnou a více či méně nelogickou.
Ale abych se konečně dostala k podstatě svého dnešního příspěvku.
Ze všeho nejvíce bych vodárium (tak nějak by mohl znít český překlad nic neříkajícího ertarského jména Houblún) přirovnala k planetáriu. A to jak tvarem budovy, tak vnitřním uspořádáním, tak i hlavní prostorou. Kdyby mě sem někdo zavezl se zavázanýma očima a tady mi neprůhlednou škrabošku sundal, myslela bych si, že jsem v nějakém oblastním českém planetáriu. Tak nenápadně (ale určitě ne obyčejně) na mě kruhový sál na první pohled zapůsobil. Při druhém, mnohem více zkoumavém pohledu, jsme začínala rozeznávat určité odlišnosti. Na dně sálu, tedy v hledišti, není nic jiného než do různě soustředných a všelijak protnutých kruhů uspořádané pohodlné sedačky (zde jedna z mála výtek: důmyslnost uspořádání je jednoznačně v rozporu se snadnou orientací, kam máte lístek). Hlediště bez jakéhokoliv předělu plynule přechází v onen kupolovitý strop, klenoucí se nad hlavami diváků v ladném a nesmírně pravidelném oblouku. Nikde ani stopa po nosných sloupech, nikde žádná promítačka, celistvost sálu narušují jen vstupní dveře a naproti nim nenápadný ale z logických důvodů nezamaskovaný nouzový východ.
A jsme časovém bodě, v němž konečně v průběhu mé návštěvy ve Votrvorldu vybuchla bomba. Samozřejmě obrazně řečeno.
Začal totiž program.
Šedesátiminutový.
Úchvatný.
Jedinečný.
Kdyby tak trval aspoň hodiny tři ….
Jeho děj není ani tak moc podstatný; byť byl ucelený a docela zajímavý (pojednával o záchranné operaci vyprošťování posádky malého batyskafu v nevelké hloubce). Podstatný je obraz a jeho vnímání divákem.
V planetáriu (alespoň v tom pražském, v jiném jsem nikdy nebyla) se díváte na oblohu, promítanou na celostropní plátno. V ertarském vodáriu sledujete život pod mořskou hladinou všude kolem sebe, navzdory zpracovávanému tématu se tu neobjeví ani jeden člověk. Jde o jakési plastické zobrazení, které bych snad mohla přirovnat k holografickému obrazu. Máte pocit, jako kdyby ty všechny barevné ryby a další podmořští živočichové vážili přesně tolik, na kolik vypadají, jako kdyby skutečně trojrozměrní, skuteční a hmatatelní.
Jen natáhnout ruku.
Vrhají stíny na všechno kolem sebe díky pronikajícím paprskům slunce, které se pod vodu prodírá z jasné oblohy nad vašimi hlavami.
Krev těch menších, ulovených těmi dravějšími, barví vodu … tedy vlastně … vzduch kolem sebe.
Světelné paprsky se rozptylují na droboulinkém planktonu.
No, jak to ještě pospat. Je to prostě jako kdyby byste se potopili do moře deset metrů hluboko (jako že jsem to nikdy neabsolvovala). Jen v těch uších vám nelupe.
Když už jsme u těch uší, musím se zmínit i o doprovodných zvucích. Žádná hudba, žádné rytmy, žádné nepřirozené audio efekty. I tato stránka představení plně svou přirozeností odpovídá prostředí, v němž se příběh odehrává. Trochu toho sonaru a pár hlášení záchranářů přes rádio, jinak úplně obyčejné hučení, šplouchání, velrybí volání, klapot klepet, šustění písku, nenapodobitelný „rachot“ rybích soubojů; připadá vám to jako tření molekul slané vody.
Nedozvěděla jsem se ani tak nic moc nového či převratného ze života mořské fauny a nakonec i flory, jako jsem spíše zjistila zase něco nového o převratných technických znalostech a možnostech ertarské aplikované vědy a techniky. Nepátrala jsem nikde v ertarském tisku o detailech promítacích metod, používaných ve vodáriu pro trojrozměrné zobrazování. Asi ani vás by nebavily vzorce, vlnové kmitočty, čísla, definice a odborná hatmatilka. Nicméně, pokud vás můj krátký referát o existenci velmi přitažlivé atrakce zaujal, neváhejte a do Votrvorldu se vydejte. Bude vás to kromě přepravních nákladů a dalších nezbytných cestovních výdajů pouhopouhých 15 grátis na osobu vstupného. A to se na celý den legrace a dobré zábavy opravdu vyplatí.