Tajemství uhlíkové stopy

Začátkem roku 1828 byla (první den po Kvidu) slavnostně otevřena první ertarská úzkorozchodná železnice a první prakticky použitelná železnice v Ertaru vůbec. Vedla na trase Black Hole City – Zámek Black Hole a zpět. Trasa měřila 10 215 yankabalů (10,195 km) pozvolným stoupáním lesem, kde baron Karel z Black Hole (1772-1847, obr. 1) rád lovil (obr. 2).

Ilustrace k článku – obrázek 1
Ilustrace k článku – obrázek 2

Stoupala od původní hornické osady, která se později rozrostla v město, nahoru k zámku. Překonávala výškový rozdíl 380 y, stoupání v některých úsecích tedy dosahovalo až 4,8 %. Protože baron, jehož otec i děd byli Karlové, takže byl znám také jako Karel III, patřil mezi geniální odmítané vynálezce, pozval na otevření jen nejbližší přátele. Šlechta i přihlížející horníci si šeptali, že baron ve zralém věku zlenivěl, což se už dávno projevilo tím, že začal vysokou střílet z balkonu zámku (obr. 3). Tvrdil, že prostě nemá čas na projížďky na koni. Shodli se, že baron hrozně zestárl (obr. 4) a že jeho nová hračka vypadá nebezpečně a nečeká ji žádná budoucnost.

Ilustrace k článku – obrázek 3
Ilustrace k článku – obrázek 4

V tom se ovšem velmi mýlili. Podle turistického průvodce byla úzkokolejka provozována v letní sezóně jako atrakce pro turisty až do roku 1965, tedy kromě generálky v roce 1886 bez větších oprav celkem 137 let.

Původní baronova železniční souprava se skládala z lokomotivy „Steed“ (obr. 7) a tří vagonů. Jeden byl pro cestující a byl vybaven čalouněnými lavicemi a plátěnou střechou. Druhý byl plošinový vagon pro nejrůznější náklady a třetím byl nákladní vagon na uhlí. Ten se skutečně prakticky využíval pro zásobování zámku nejen palivem. Sloužící brzy přišli na to, že je jednodušší v uhláku rozprostřít lněné plachty, než složitě upevňovat a zajišťovat náklad na plošině. Proto se pro muzeum v Black Hole City nakonec zachoval v původním stavu jen plošinový vagon (obr. 5).

Ilustrace k článku – obrázek 7
Ilustrace k článku – obrázek 5

Kromě vagonů a závratné rychlosti až 20 ky/h (asi 20 km/h) měla nová dráha také některé vady. Strojvůdce například seděl na široké lavici v lokomotivě a před deštěm jej nic nechránilo. To zpočátku nevadilo, protože baron měl v úmyslu vyjet si jen za pěkného počasí. Když se mu ale Steed v roce 1829 omrzel a chtěl zavést pravidelnou linku ráno a večer ze City k zámku a zpět, ukázalo se, že nestačí nepromokavý kabát a promaštěný klobouk pro strojvůdce. Mokré uhlí z uhláku za lavicí prostě nechtělo hořet. A tak baron, který nechtěl na Steedovi nic měnit, nakonec zavedl pravidelné jízdy ráno a večer „v případě příznivého počasí“. Tím se vyřešil současně problém velkého zájmu o jízdy zadarmo. Za lokomotivu totiž bylo možno připřáhnout vždy jen jeden vagon. Pokud odhlédneme od velkého stoupání, zůstával problém s brzdou. Souprava se totiž řídila brzdou na lokomotivě, protože u zámku ani v City se Steed neotáčel. Cestou zpět prostě couval. Systém brzdění parním strojem fungoval, ale už při pokusu ovládat takto současně více vagonů v létě 1828 se začaly mezi spřáhly dít věci, o kterých strojvůdce Marc, baronův nejlepší žák a pomocník, nechtěl mluvit a odmítl soupravu řídit. Uražený baron mu dal výpověď, narazil si na hlavu beranici a se soupravou odjel. Když se za hodinu (necelé půl sekce) vrátil, vypadal unaveně a strojvůdce vzal zpět. Od té doby se jezdilo vždy jen s lokomotivou a jedním vagonem.

Ale praxe ukázala i další slabiny. Kapacitu kotle Steeda baron odhadl velmi přesně. Z orientačních výpočtů mu vyšlo 20 hwo (1220 l) vody, což se v praxi ukázalo jako velmi přesný odhad. Uhlák s obsahem 1 zobnica (230 kg) však stačil na jízdu tam a zpět jen za pěkného počasí a pro lokomotivu samotnou. S připojeným vagonem musel strojvůdce nabrat vrchovatý uhlák, aby se vyhnul ponižujícímu sbírání dříví v lese kolem trati těsně před zámkem. (Tam bylo beztak klestí brzy vysbíráno.) Tak se stalo, že se v zatáčkách z vrchovatého uhláku sypalo uhlí podél trati, nejvýraznější to samozřejmě bylo v první zatáčce kousek za City, odkud byl vlak vypraven.

Ze zápisků baronova syna Moymeera máme poměrně podrobný popis celého vývoje této záležitosti. Na podzim 1829 baron při projížďce lesem na svém věrném koni Ebenovi uviděl u dolní zatáčky uhlí rozsypané po obou stranách trati. Protože měl ve fyzikálních otázkách jasno, předvolal si strojvůdce Marca, vytkl mu plýtvání a kvůli uhlíkové stopě došlo až na hádku. Strojvůdce dostal na místě výpověď, ale protože to už bylo asi po čtyřicáté, nesl to klidně a vyzval barona, aby s ním jel a ukázal mu, jak správně uhlák naložit. Baron ve své uražené pýše výzvu přijal a zúčastnil se večerní jízdy. U večeře, která se kvůli opožděnému příjezdu vlaku zdržela, vyprávěl nad vystydlou pečení o zdravém vzduchu v lese a o prospěšnosti sbírání klestí vůbec. Pak odešel do knihovny a zahloubal se do knih o fyzice. Druhý den ráno si baron opět předvolal Marca a na obrázcích vysvětlujících rozklad sil (obr. 6A, 6B a 6C) mu objasnil, že důvodem ztráty uhlí je nízká rychlost při jízdě nahoru a příliš vysoká rychlost při jízdě dolů. Pak se dohodli, že se baron opět účastní večerní jízdy a Marcovi předvede, jak se to má dělat. Odpoledne si nechal osedlat Ebena a jel za Marcem. Když pak přijeli se Steedem a cestovním vagonem s lavicemi nahoru, měl baron špatnou náladu. Ukázalo se, že první zatáčka za City je nejen levotočivá, ale především klopená. Baron odhadl optimální rychlost pro její průjezd na asi 40 ky/h, ale Steed ji dokázal zdolat jen dvacítkou. Přebytečné uhlí uvolněné vibracemi se samozřejmě vysypalo na levou stranu trati. Baron jen tak-tak nechal vystoupit kuchaře a služku, kteří přijeli ve vagonu, a už se nedočkavě chystal, jak předvede cestou dolů Marcovi v zatáčce čtyřicítku a nic nevysype. Druhý den přijel baron v poledne na Ebenovi a měl mizernou náladu. Ukázalo se, že bez ohledu na rychlost průjezdu dolní zatáčkou směrem dolů se nic nevysype. Tou dobou už totiž bylo všechno uhlí na Steedovi spáleno a souprava prohřměla zatáčkou dechberoucí čtyřicítkou zcela zbytečně (obr. 6D).

Ilustrace k článku – obrázek 6

Marc navrhl baronovi, aby nechal boky uhláku za strojvůdcovskou lavicí o něco zvýšit, ale baron odmítl. Rozhodl se, že dokud nezjistí, jakým způsobem se sype uhlí i na druhou stranu, nebude se na Steedovi nic měnit a začal tajně u dolní zatáčky hlídkovat. Vyjížděl do lesa na Ebenovi naprosto náhodně ráno, v poledne i večer a po dvou týdnech záhadu uhlíkové stopy vyřešil. Zahlédl totiž partu školáků, kteří se odpoledne vraceli z vyučování domů. U dolní zatáčky se jejich cesty rozcházely. Asi polovina pokračovala dál po cestě a zbytek odbočoval doleva nahoru po pěšině podél trati. A to bylo právě místo, kde vedle kolejí leželo uhlí. Večerní i ranní vlak zásobu pravidelně doplňovaly a z pěšiny nad kolejemi se dalo házet uhlím dolů na kamarády na cestě naprosto báječně, což kluci rychle objevili a energicky využívali. Tak se uhlí dostalo i na druhou stranu od kolejí (obr.8).

Ilustrace k článku – obrázek 8

Baron si zavolal jednoho z chlapců a ten mu upřímně a bezelstně vysvětlil, že ráno po sobě neházejí, protože by se cestou do školy umazali, ale odpoledne si to vždy vynahradí. Baron Karel opět osvědčil svou vynalézavost a problém uhlíkové stopy na místě vyřešil. Svolal všechny chlapce a nařídil jim, aby jim jejich matky ušily plátěné pytlíky, do kterých by se vešly asi tři libry uhlí. A pak jim povolil, aby si rozsypané uhlí každý den sbírali do těchto pytlíků a nosili domů, že je maminky určitě pochválí. Jeho předpoklad, že to bude konec uhlových bitev, se potvrdil. Při odpolední projížďce na Ebenovi se baron asi po týdnu přesvědčil, že kluci se vrhají na uhlí s nadšením a během pár minut zatáčku dokonale vyčistí. S úsměvem sledoval, jak se pak perou na křižovatce a buší do sebe pytlíky s uhlím. Otázku, jak to potěší jejich matky, pro sebe nechal otevřenou. Důležité bylo, že Steed nebylo třeba upravovat, byl dokonalý.

Tak zmizela uhlíková stopa první ertarské úzkokolejky i se záhadou, která se nechtěla poddat fyzikální vektorové analýze.

(podle turistického průvodce Zámek Black Hole a technických dat z článku Úzkorozchodné historické dráhy v čísle 4/1988 časopisu Ertarský železničář)

Obrázky 1, 2, 3 a 4 převzaty jako ilustrativní z Das Neue Universum No.52, Union Deutsche Verlagsgesellschaft Stuttgart, Berlin, Leipzig 1932, obrázek 08 – Aukro/mně neznámý mistr minulého století

sš pro Ercon 2022