BÍKNWORD

Na začátku byly tři sklady

Na začátku byly tři sklady. Staré, dlouhé přístavní budovy v Taře, které desítky let sloužily k ukládání všeho, co právě připlulo, mělo odplout nebo z nějakého důvodu nemělo být ponecháno na dešti. Pak se přístav změnil, logistika se přesunula jinam a sklady zůstaly prázdné.

Město Tara řešilo, co s nimi. A tehdy se objevil muž, jehož jméno dnes zná prakticky každý milovník majáků v Ertaru a jehož příbuzní podle jednoho z mnoha místních vtipů dodnes litují, že mu tehdy nezatajili adresu realitní kanceláře.

Chtěl jeden sklad. Na modely majáků. Dostal tři.

To byla první chyba.

Člověk, který navštívil Lajthauslend a odnesl si z něj špatné ponaučení

Zakladatel Bíknwordu navštívil Lajthauslend krátce po jeho otevření. A zatímco většina návštěvníků odjížděla s fotografiemi, modelem majáku, hrnkem, tričkem nebo s přesvědčením, že už viděla majáků dost na několik příštích let, on údajně celou cestu zpět do Tary mlčel.

Potom pronesl: „Majáků tam mají hodně. Ale věcí s majáky málo.“

Tato věta je dnes umístěna nad vstupem do hlavního depozitáře Bíknwordu. Nikdo si není jistý, zda ji skutečně řekl. Je ale naprosto jisté, že se podle ní zachoval.

Lajthauslend sbíral majáky. On začal sbírat všechno, co má něco společného s majákem. A právě v tom je ten rozdíl.

Sklad číslo jedna

První hala měla být normální. Modely historických majáků. Modely současných majáků. Stavební dokumentace. Optika. Čočky. Lampy. Lodní mapy. Fotografie. Pohlednice. Vlastně docela pěkné malé muzeum.

Jenže maják může být z kamene, dřeva, kovu, keramiky, skla, porcelánu, papíru, plastu nebo textilu. Maják může být hračka. Maják může být stolní lampa. Maják může být konvice. Maják může být dóza na sušenky. Maják může být stojan na víno. Maják může být budík. Maják může být vánoční ozdoba. A pokud něco samo o sobě majákem není, lze na to maják namalovat.

Tím se možnosti stávají prakticky nekonečnými. První sklad přestal stačit. Zakladatel Bíknwordu proto otevřel druhý.

To byla druhá chyba.

Katalogizační katastrofa

Muzea obvykle třídí své sbírky podle období, původu, materiálu nebo autora. Bíknword to také zkusil.

Výsledkem byla několik měsíců trvající odborná debata o tom, zda má porcelánová cukřenka ve tvaru majáku patřit do oddělení modelů, užitého umění, gastronomie, nebo majáků menších než třicet centimetrů. Zvítězilo poslední řešení. Potom někdo přinesl porcelánovou cukřenku vysokou 31 centimetrů. Systém se zhroutil.

Dnešní Bíknword proto používá vlastní katalogizaci. Její úplnou metodiku nikdo kromě zaměstnanců nechápe a existuje důvodné podezření, že ji nechápou ani oni. Pro návštěvníka to ale vůbec nevadí. Protože Bíknword se nemá chápat. Bíknword se má procházet.

Maják jako předmět

Za jedněmi dveřmi jsou stovky modelů. Za dalšími obrazy. Potom fotografie. Historické reklamní plakáty. Knihy. Kalendáře. Známky. Mince. Talíře. Hrníčky. Lahve. Hodiny. Šperky. Textilie. Hračky. Lampy ve tvaru majáků, což je mimochodem jedna z mála kategorií, u níž zdejší kurátoři připouštějí, že spojení předmětu a tématu dává naprostý smysl.

Existují zde majáky kýčovité, krásné, směšné, technicky přesné, romantické, strašidelné, monumentální i tak malé, že je návštěvník pozoruje lupou. A pak jsou předměty, nad nimiž člověk chvíli stojí a přemýšlí: Proč?

Bíknword na tuto otázku zásadně neodpovídá.

Třetí sklad

Ve chvíli, kdy byl zaplněn druhý sklad, mohl zakladatel učinit několik rozumných rozhodnutí. Mohl přestat nakupovat. Mohl začít předměty střídat. Mohl část sbírky uložit do depozitáře. Mohl některé exponáty dokonce prodat.

Neudělal nic z toho. Otevřel třetí sklad.

To byla třetí chyba. A zároveň okamžik, kdy se z Bíknwordu stalo něco podstatně zajímavějšího než muzeum. Protože do třetí haly už se nezačaly stěhovat jen věci. Začalo se tam stěhovat umění.

Maják na plátně

Malíři objevili majáky dávno před Bíknwordem. Maják na útesu. Maják v bouři. Maják při západu slunce. Maják v noci. Maják jako osamělost. Maják jako bezpečí. Maják jako návrat domů.

Bíknword začal kupovat obrazy. Nejdřív historické. Potom současné. Potom si začal objednávat vlastní. Vznikla galerie, která už sama o sobě může konkurovat menším ertarským výstavním institucím.

Jenže potom přišel Telesfor Logedar. A situace se poněkud změnila.

Telesfor Logedar objevil maják

Logedar je ertarský umělec známý především bodypaintingem a zvláštní zálibou v používání lidského těla jako součásti obrazu. V Bíknwordu dostal zakázku. Maják. Nikdo mu ovšem neřekl, na čem ho má namalovat. To se ukázalo jako administrativní nedopatření.

Logedar vytvořil první sérii majáků na ženských tělech. A protože Bíknword není instituce, která by na něco podobného reagovala větou „tohle už je možná trochu moc“, výsledkem nebylo odmítnutí. Výsledkem byla objednávka další série.

Vznikly majáky využívající siluetu těla, světlo, barvu, pobřežní motivy a fotografii. Některé práce jsou hravé, jiné výtvarně překvapivě vážné a některé způsobují, že školní výpravy náhle mění trasu prohlídky. Bíknword získal novou galerii. Logedar nové téma. A maják další materiál, na kterém může existovat. Zakladatel byl nadšen.

„Maják nemusí být maják.“

Tato věta se stala neoficiálním heslem nové etapy Bíknwordu. Protože co vlastně určuje, že něco patří do sbírky? Musí to být skutečný maják? Ne. Musí to být jeho model? Ne. Musí na tom být maják? Ani to ne. Stačí, že předmět vznikl v souvislosti s majákem. A tím se otevřela propast.

Do sbírky začaly přicházet návrhy architektů inspirované majáky, módní kolekce, šperky, dekorace, reklamní předměty, obaly, grafika a design. Někde mezi nimi je údajně i toaletní papír s majáky. Kurátor tuto informaci nepotvrdil. Také ji nevyvrátil.

Sběratel, který začal sbírat sběratele

Bíknword měl ještě jeden nečekaný důsledek. Začali se mu ozývat další lidé. „Mám doma třicet sedm majákových hrnků.“ Přivezte je. „Po dědečkovi zůstalo dvě stě pohlednic majáků.“ Přivezte je. „Máme kompletní sérii majákových kalendářů za šedesát let.“ Přivezte je. „Má žena tvrdí, že pokud okamžitě neodvezu svých 418 modelů majáků z obýváku, rozvede se se mnou.“ Přivezte je okamžitě.

Bíknword se tak stal jakýmsi azylovým domem pro sbírky, které přerostly své majitele. A tím vznikla jedna z nejzajímavějších částí celého zařízení: sbírky ve sbírce. Některé jsou vystaveny pod jménem původního majitele přesně tak, jak je měl doma. Včetně polic. Skříněk. Popisků. A v několika případech údajně i části původního nábytku.

Přístav začíná být nervózní

Tři sklady se zaplnily. To představovalo problém. Vedle stál čtvrtý. Zakladatel Bíknwordu se na něj začal dívat. Správa přístavu si toho všimla.

Podle místní legendy byl právě tehdy do nájemních smluv přístavu v Taře doplněn nový odstavec, který omezuje „samovolné rozšiřování tematických sbírkových institucí“. Bíknword tvrdí, že tato formulace s ním nijak nesouvisí. Nikdo tomu nevěří.

Konkurence s Lajthauslendem

Nejkrásnější na celém příběhu je vztah Bíknwordu a Lajthauslendu. Oficiálně si nekonkurují. Lajthauslend říká: „Jsme úplně jiný typ atrakce.“ Bíknword říká: „Samozřejmě.“ Potom oba vydají nový propagační materiál, ve kterém nenápadně uvedou počet exponátů.

Lajthauslend přemístí další skutečný maják. Bíknword koupí dalších sedm tisíc předmětů. Lajthauslend otevře nový hotelový maják. Bíknword uspořádá Logedarovu výstavu. Lajthauslend postaví další trať turistického vláčku. Bíknword oznámí, že objevil soukromou sbírku 11 000 majákových pohlednic. Obě instituce následně zdůrazní, že mezi nimi neexistuje žádná rivalita. To je v Ertaru považováno za jeden z nejlepších současných vtipů.

Kolik toho vlastně je?

Nikdo přesně neví. A to není žert. Bíknword má katalog. Katalog má databázi. Databáze obsahuje čísla. Jenže záleží na tom, co považujeme za jeden exponát. Je sada dvanácti talířů jeden předmět, nebo dvanáct? Je album se dvěma sty pohlednicemi jeden exponát, nebo dvě stě? Je Logedarova bodypaintingová performance jeden umělecký výkon, několik fotografií, nebo tolik děl, kolik bylo pomalovaných těl? A když má někdo sbírku 413 známek uloženou v jednom albu?

Po několika pokusech zveřejnit přesný počet vedení Bíknwordu údajně přijalo nejspolehlivější jednotku: hodně.

Romantika přístavních skladů

A právě prostředí dělá z Bíknwordu něco mimořádného. Není to naleštěný tematický park. Stále je cítit, že budovy kdysi patřily přístavu. Vysoké stropy. Staré nosníky. Koleje v podlaze. Nakládací rampy. Velká vrata. Místa, kde zůstaly původní nápisy. Mezi tím tisíce světel majáků.

Večer, když se některé modely rozsvítí, vypadá hala jako podivné pobřeží uzavřené pod střechou. Stovky světelných bodů se otáčejí po zdech starého skladu. Některé rychle. Jiné pomalu. Některé blikají. A v tu chvíli člověk pochopí, že ten magor měl možná pravdu.

Obchod, ze kterého není úniku

Samozřejmě existuje obchod. A pokud byl obchod Lajthauslendu přehnaný, Bíknword považuje přehánění za výchozí stav. Návštěvník si může koupit reprodukce, modely, knihy, plakáty, pohlednice a katalogy. To by bylo normální.

Potom přicházejí textilie, kuchyňské potřeby, dekorace, šperky, hračky a světla. Potom předměty, jejichž existenci člověk před vstupem do Bíknwordu nepovažoval za potřebnou. A nakonec předměty, jejichž existenci nepovažoval vůbec za možnou.

Jedním z neoficiálních sportů návštěvníků je najít v obchodě věc, na kterou se maják opravdu nedá umístit. Dosud se to údajně nikomu nepodařilo.

Zakladatel

A co člověk, který to celé způsobil? V Bíknwordu nemá monumentální portrét. Nemá sochu. Jeho pracovna není součástí prohlídky. Údajně ho lze pořád potkat mezi exponáty. Občas přerovnává modely. Občas diskutuje s návštěvníky. A často otevírá balíky. Protože téměř každý den něco přijde.

Když se ho jednou novinář zeptal, zda už má ve sbírce všechno, co se týká majáků, měl se na něj dlouze podívat a odpovědět: „Samozřejmě že ne.“

To je patrně nejděsivější věta v celém Bíknwordu.

Lajthauslend ukazuje majáky. Bíknword ukazuje posedlost.

A možná právě to nejlépe vysvětluje, proč mají obě atrakce smysl. Do Lajthauslendu člověk přijede za majáky. Chodí mezi nimi. Vyjede nahoru. Sveze se vláčkem. Přespí v jednom z nich. Koupí si suvenýr a odjede s pocitem, že se na několik hodin ocitl ve světě majáků.

Do Bíknwordu přijede a postupně zjišťuje, co všechno je člověk schopen udělat z jednoho jediného tématu. Je to muzeum sběratelství stejně jako muzeum majáků. Trochu galerie. Trochu kabinet kuriozit. Trochu depozitář. Trochu bleší trh, kterému někdo dal neomezený rozpočet. Trochu umělecký prostor. A trochu důkaz, že lidská posedlost může být sama o sobě kulturním fenoménem.

Proto se možná obě místa potřebují. Bez Lajthauslendu by Bíknword pravděpodobně nevznikl. A bez Bíknwordu by Lajthauslend vypadal skoro normálně.

A na závěr jedna praktická rada

Pokud někdy navštívíš Bíknword a jeho zakladatel se tě zeptá: „Nemáš doma náhodou něco s majákem?“ správná odpověď zní: „Ne.“ I kdybys měl.

Protože druhá otázka bude: „A můžu se přijet podívat?“

A od tohoto okamžiku už situaci nemáš pod kontrolou.