Ejlien Ely

Nikdo neví, jak vypadají mimozemšťané

Nejstarší část aleje vznikla jako poměrně skromný soubor figur inspirovaných klasickou představou mimozemšťana: štíhlé tělo, velká hlava, výrazné oči, dlouhé končetiny a poněkud neurčitý výraz člověka, který právě zjistil, že přistál na nesprávné planetě.

U několika soch to mohlo skončit. Neskončilo.

Postupně se ukázalo, že jednoduché téma poskytuje téměř neomezený prostor pro fantazii. Vedle známých humanoidních postav začaly přibývat bytosti, které už se lidské anatomii pouze vzdáleně podobají. Některé mají prodloužené končetiny, jiné mohutná těla, další vypadají, jako by se vyvinuly pod vodou, v atmosféře s odlišnou gravitací nebo v prostředí, jehož fyzikální podmínky bychom raději ani nezkoušeli simulovat.

Některé jsou krásné. Některé znepokojivé. Některé působí majestátně. A u několika člověk přemýšlí, zda autor opravdu zamýšlel inteligentní mimozemskou formu života, nebo mu pouze během práce došla trpělivost.

Právě tato rozmanitost se stala hlavním poznávacím znakem Ejlien Ely.

Od aleje k mimozemskému světu

Název Alej mimozemšťanů dnes už poněkud klame. Původní řada soch se během let rozrostla do několika propojených částí a návštěvník se nepohybuje jen podél jediné cesty.

Figury stojí na travnatých plochách, mezi stromy, na kamenných podstavcích, u vodních ploch i v menších skupinách připomínajících výjevy z neexistujících světů. Některé objekty jsou záměrně umístěny jednotlivě, takže působí jako monumentální solitéry. Jiné tvoří celé „společnosti“.

Právě skupinové kompozice patří k nejzajímavějším částem areálu. Návštěvník zde potkává dvojice, rodiny, shromáždění, jakési rady či procesí. Jednotlivé postavy spolu komunikují gesty a pohledem a člověk má občas zvláštní pocit, že nepřišel do galerie, ale vstoupil doprostřed něčeho, co už před jeho příchodem dávno probíhalo.

A co je horší, možná bude pokračovat i po jeho odchodu.

Šedí, zelení a všechno mezi tím

Nejpopulárnější částí kolekce zůstávají samozřejmě „klasičtí“ mimozemšťané. Fotografují se s nimi děti, turisté i lidé, kteří před návštěvou přísahali, že něco takového považují za naprostou pitomost.

Vedle nich se však objevují mnohem svobodnější interpretace. Některé figury mají znaky plazů či obojživelníků. Jiné připomínají hmyz, hlubokomořské živočichy nebo organismy, u nichž je obtížné vůbec určit, kde končí hlava a začíná zbytek těla.

Další skupina soch opouští biologii známou na Tarosu téměř úplně. Organické tvary se zde spojují s krystalickými strukturami, fantastickými povrchy a útvary připomínajícími rostliny.

A pak existují objekty, které se klasifikaci vyhýbají úplně. Průvodce je obvykle označují jako „nezařazené formy“. Návštěvníci používají jiné výrazy.

Kdy přestává socha připomínat člověka

Jedna z nejzajímavějších linií celé expozice ukazuje postupné vzdalování se od lidské postavy.

Na začátku stojí téměř člověk. Má dvě ruce, dvě nohy, hlavu a tvář. O několik desítek metrů dál už jsou proporce jiné. Pak přibývají další končetiny. Mění se způsob pohybu. Oči se přesouvají na místa, kde je člověk podvědomě neočekává. A nakonec návštěvník stojí před objektem, který už nemá s člověkem společného téměř nic.

Tato část bývá někdy vykládána jako jednoduchá sochařská hra, ale zároveň patří k místům, kde Ejlien Ely přesahuje pouhou turistickou kuriozitu. Připomíná totiž něco velmi prostého: člověk si neznámé nejprve představuje podle sebe. Teprve potom se odváží připustit, že skutečnost může být úplně jiná.

Mimozemšťanky

Samostatnou kapitolu představují ženské postavy. Některé jsou téměř lidské, pouze s několika záměrně cizími rysy. Jiné kombinují humanoidní tělo s neobvyklými strukturami kůže, hlav, končetin či ornamentů. Část působí elegantně a téměř pohádkově, jiné zneklidňujícím způsobem balancují mezi krásou a cizostí.

Právě tato část kolekce patří k nejfotografovanějším. Kritici občas namítají, že některé figury vypovídají více o představách ertarských sochařů než o hypotetickém vývoji života na jiných planetách.

Zastánci galerie obvykle odpovídají, že právě o to jde. Ejlien Ely není katalog pravděpodobných mimozemských organismů. Je to katalog ertarské představivosti.

Draci, ještěři a bytosti, které se odmítají nechat pojmenovat

Další část areálu se vzdálila původnímu tématu natolik, že se mezi návštěvníky pravidelně vede spor, zda tam některé objekty ještě vůbec patří.

Objevují se zde velké plazovité formy, fantastické šelmy, bytosti připomínající draky a organismy, které jako by vystoupily z ilustrací starých dobrodružných románů.

Autoři expozice však hranici nikdy přesně nestanovili. A to je možná dobře. Pokud připustíme život na jiných světech, není žádný důvod očekávat, že bude respektovat naše představy o tom, co ještě je „mimozemšťan“ a co už je „příšera“.

Jedna z neoficiálních cedulek v areálu to údajně shrnuje větou: „Příšera je pouze živočich, kterého jste ještě nepotkali dost často.“

Setkání

Jedním z nejoblíbenějších motivů celé Ejlien Ely je kontakt mezi člověkem a cizí bytostí.

Nejde přitom o dramatické scény invazí, bitev nebo útěků. Naopak. Člověk a mimozemšťan zde většinou prostě stojí proti sobě. Dívají se. Dotýkají se. Někdy si podávají ruce. Jindy mezi nimi zůstává určitá vzdálenost.

Takové kompozice působí překvapivě klidně a možná právě díky tomu patří k nejsilnějším částem galerie. V prostředí, kde populární kultura často pracuje s představou mimozemšťana jako s hrozbou, působí prosté setkání dvou inteligentních bytostí téměř odzbrojujícím dojmem.

Ne každý návštěvník si z Ejlien Ely odnese hlubokou filozofickou úvahu. Ale téměř každý se alespoň jednou zastaví před dvojicí, která se na sebe dívá přes hranici dvou světů.

Pod hladinou: část Ejlien Ely, kterou nelze projít suchou nohou

Jedna z nejpodivnějších částí areálu neleží v aleji ani ve vytápěné hale. Leží pod vodou.

Takzvaný „podmořský bazén“ vznikl jako pokračování myšlenky, že cizí život nemusí být suchozemský a že některé sochy začnou skutečně fungovat teprve tehdy, když je návštěvník spatří v prostředí, pro které byly vytvořeny. Pod hladinou proto stojí celé skupiny bytostí: humanoidní figury, vodní organismy, fantastická zvířata i objekty, které se mezi řasami, odlesky a lomem světla mění v cosi mnohem méně určitého.

Pro návštěvníky s minimální potápěčskou praxí jsou pořádány podvodní exkurze. Člověk se tak neprochází kolem exponátů, ale skutečně mezi nimi plave. Socha, která by na souši působila jako nehybný kus materiálu, se pod vodou mění s každým pohybem hladiny. Světlo se láme, obrysy mizí a znovu se objevují a vzdálenější postavy někdy vypadají, jako by se pohybovaly.

Samozřejmě se nepohybují.

Alespoň to tvrdí správa areálu.

Podvodní část je zároveň pěkným příkladem toho, proč se Ejlien Ely nedá považovat jen za park se sochami. Návštěvník se tu stává součástí scény. A kdo někdy plaval několik metrů pod hladinou mezi skupinou mlčenlivých mimozemských postav, zpravidla už nepotřebuje vysvětlovat, proč patří tato exkurze k nejvyhledávanějším zážitkům celého areálu.

Za dne atrakce, v noci úplně jiné místo

Charakter Ejlien Ely se výrazně mění po setmění. Část soch je osvětlena ze země, některé mají vlastní integrované světelné prvky a jiné zůstávají téměř ve tmě.

Známé tvary se najednou mění. Stíny prodlužují končetiny, mění proporce a skrývají detaily. Postava, která za dne působila téměř komicky, může v noci najednou vypadat podstatně méně přátelsky.

Noční prohlídky jsou proto mimořádně populární. Doporučení pořadatelů zní, aby návštěvníci používali vyznačené cesty.

Neoficiální doporučení návštěvníků zní: „A hlavně se příliš často neotáčet.“

Oblíbené místo fotografů

Ejlien Ely se postupně stala také jedním z nejfotografovanějších neobvyklých míst Ertaru.

Svatební fotografové sem přivádějí páry hledající něco méně tradičního než zahradu nebo historický palác. Hudební skupiny zde pořizují propagační fotografie. Módní fotografové využívají neobvyklé tvary soch jako kulisu.

Objevují se zde studenti uměleckých škol, filmaři i amatérští fotografové. A samozřejmě turisté. Velké množství turistů.

Některé sochy už mají tradiční pózy, které návštěvníci napodobují celé generace. Jiné získaly přezdívky, přestože autor pro ně původně vytvořil úplně jiný název. Stejně jako u mnoha úspěšných veřejných děl tak část Ejlien Ely už dávno patří více návštěvníkům než svému tvůrci.

Je to umění?

Otázka se vrací pravidelně. Je Ejlien Ely skutečně uměleckým dílem? Nebo jen turistickou atrakcí?

Odpověď závisí hlavně na tom, koho se člověk zeptá. Část kritiků namítá, že počet soch převážil nad jejich jednotlivou uměleckou hodnotou a že některé části areálu mají blíž k fantastickému zábavnímu parku.

Jiní naopak upozorňují, že právě celek je skutečným dílem. Jednotlivá socha ukazuje jednoho mimozemšťana. Ejlien Ely ukazuje stovku různých odpovědí na otázku, kterou zatím nikdo nedokáže zodpovědět.

A mezi těmito dvěma pohledy se galerie pohybuje dodnes.

Děti vědí nejlépe

Zajímavé je, že nejméně problémů s interpretací Ejlien Ely mívají děti.

Dospělí řeší estetiku, symboliku, pravděpodobnost mimozemského života, evoluci, anatomii, uměleckou hodnotu a oprávněnost celé expozice.

Dítě ukáže na jednu ze soch a řekne: „Tenhle je hodný.“ O dvě minuty později: „Tenhle určitě žere lidi.“ A u třetího: „Ten by mohl bydlet pod vodou.“

Možná právě tím se dostává nejblíže původnímu smyslu místa. Ejlien Ely totiž nevyžaduje znalosti. Stačí představivost.

Turistická atrakce, která se trochu vymkla

S rostoucí popularitou samozřejmě přišly turistické služby. U vstupu vzniklo informační centrum, občerstvení a prodejna suvenýrů. Nabídka se postupně rozšířila o modely nejznámějších figur, pohlednice, knihy, plakáty, oblečení a celou škálu předmětů, u nichž není úplně jasné, proč na nich někdo potřebuje mimozemšťana.

Ale potřebuje.

Zejména některé malé modely se staly vyhledávanými sběratelskými předměty. Existují návštěvníci, kteří se do Ejlien Ely pravidelně vracejí pouze proto, aby doplnili další figurku do série.

V Ertaru se tedy opět potvrdilo známé pravidlo: Jakmile vytvoříte dostatečně neobvyklé místo, dříve či později se objeví člověk, který z něj začne něco sbírat.

Po zkušenostech s Lajthauslendem by to ostatně nikoho nemělo překvapovat.

Vážně, nevážně

Právě schopnost nebrat samo sebe příliš vážně odlišuje Ejlien Ely od řady podobných expozic.

Vedle monumentálních a znepokojivých objektů stojí evidentní žerty. Některé postavy mají téměř karikaturní výraz. Některé vypadají, jako by spíš čekaly na autobus než přiletěly z jiné galaxie. A několik soch je umístěno tak, že jejich skutečný smysl návštěvník pochopí až při pohledu z určitého úhlu.

Humor však nepůsobí jako dodatečný doplněk. Patří k základní filozofii místa. Vždyť už samotná snaha představit si život, o němž nevíme vůbec nic, obsahuje určitou dávku zdravé absurdity.

A co když se jednou opravdu objeví?

Existuje jedna otázka, kterou návštěvníci pokládají průvodcům častěji než všechny ostatní.

Co se stane s Ejlien Ely, pokud Ertové jednou skutečně objeví mimozemský život?

Nejčastější odpověď zní: Nic.

Pokud bude skutečný mimozemský organismus vypadat jako některá zdejší socha, autor se stane prorokem. Pokud nebude připomínat ani jednu, přidá se další socha.

A pokud se skuteční mimozemšťané přijedou na Ejlien Ely někdy podívat sami, organizátoři údajně doufají především v to, že budou mít smysl pro humor.

Místo o mimozemšťanech, které je hlavně o Ertech

Možná právě v tom spočívá skutečný význam Ejlien Ely.

Na povrchu je to galerie mimozemšťanů. Ve skutečnosti však mnohem více vypovídá o těch, kteří je vytvořili.

O lidské — nebo přesněji ertské — potřebě představovat si neznámé. O snaze dát tvář něčemu, co žádnou známou tvář nemá. O strachu z cizího i fascinaci cizím. O touze po setkání s někým, kdo není jako my.

A také o schopnosti udělat z filozofické otázky výletní místo s občerstvením, obchodem se suvenýry a desítkami lidí fotografujících se vedle třímetrového zeleného tvora.

To všechno je Ejlien Ely. Trochu galerie. Trochu park. Trochu filozofický experiment. Trochu turistická past.

A hlavně místo, kde bylo jednou někomu dovoleno položit otázku „Jak by mohli vypadat?“ — a nikdo mu včas neřekl, že jedna odpověď úplně stačí.