Místo, kam se jezdí prostě proto, že někdo měl kdysi majáky opravdu, opravdu rád.
Na Tarosu existují místa, kam člověk jede kvůli horám, jiná kvůli moři, historii nebo technice. A potom je tu Lajthauslend – místo, kam se jezdí prostě proto, že někdo měl kdysi majáky opravdu, opravdu rád.
Anglický název Light House Land vystihuje podstatu atrakce přesněji než jakýkoli složitější popis. Na několika kilometrech upravené krajiny tu stojí desítky velkých replik majáků, stovky menších modelů a několik skutečných historických světelných věží, které byly ze svých původních stanovišť rozebrány, převezeny a znovu postaveny. K tomu je třeba připočítat muzeum, knihovnu, obchody, restaurace, malé železnice, vyhlídkové vláčky, tematické ubytování, výstavní pavilony a množství věcí, jejichž souvislost s navigací na moři je už poněkud volnější.
Lajthauslend je totiž zároveň nádherný i lehce absurdní. A právě tím je neodolatelný.
Jak vznikne země majáků
Začátek byl údajně mnohem skromnější. Původní expozice měla představovat vývoj pobřežních navigačních staveb a zachránit několik majáků, které po zavedení moderních navigačních systémů ztratily svůj původní význam.
Brzy se však ukázalo, že návštěvníky technické detaily optiky, konstrukce luceren a historie světelných signálů sice zajímají, ale ještě více je baví možnost projít během jediného dne kolem majáků desítek různých stavebních stylů.
A tak začaly přibývat další.
Nejprve přesné architektonické modely. Potom repliky v částečném měřítku. Nakonec celé věže.
Z někdejšího muzea vznikl park.
A z parku nakonec Lajthauslend.
Dnes při pohledu z výšky působí některé části areálu skoro nemožně. Mezi zahradami, cestami a jezírky vyrůstají bílé, červené, černé, pruhované, kamenné i kovové věže. Některé mají deset metrů, jiné třicet. Vedle klasické válcové věže stojí subtilní železná konstrukce, o několik desítek metrů dál robustní pevnostní maják.
Geografie přitom přestává mít jakýkoli význam. Stavby, jejichž skutečné předlohy by od sebe dělily tisíce kilometrů, tu stojí pár minut chůze od sebe.
Majákové šílenství dostalo urbanistický plán.
Skutečné majáky mezi modely
Nejcennější část sbírky netvoří repliky, ale skutečné vyřazené majáky.
Při rušení některých světelných stanovišť nebyla věž zbořena. Byla rozebrána, jednotlivé části očíslovány a převezena do Lajthauslendu. Jinde se podařilo transportovat téměř celou horní část stavby v jednom kuse.
U několika objektů se zachovalo původní schodiště, lucerna, optika, mechanismus otáčení i zařízení bývalého obydlí strážce.
Návštěvník tak neprochází jen sbírkou architektonických kuriozit. Může vstoupit do míst, kde kdysi skutečně někdo žil, sledoval moře a každou noc kontroloval světlo.
Právě tato část dává jinak veselému areálu překvapivou hloubku.
Majáková železnice
A protože by byla škoda chodit mezi majáky jen pěšky, vznikla samozřejmě železnice.
Vlastně několik železnic.
Malé turistické soupravy krouží parkem mezi věžemi, zahradami a jednotlivými tematickými oblastmi. Trať se občas proplete tak blízko kolem majáku, že cestující vidí z vozů přímo do jeho dveří. Jinde projíždí alejí několika desítek zmenšených věží.
Lokomotivy a vozy dostaly vlastní barevné provedení a některé soupravy jsou téměř stejně fotografované jako samotné majáky.
Je to dokonale nepraktický způsob dopravy.
A naprosto správný způsob dopravy po Lajthauslendu.
Modré autobusy
Kdo přijíždí z větší vzdálenosti, setká se s Lajthauslendem pravděpodobně ještě dřív, než spatří první skutečný maják.
Po okolních silnicích jezdí nápadné modré turistické autobusy, celé polepené obrazy věží, moře a světelných paprsků. Některé fungují jako pravidelné návštěvnické linky, jiné svážejí skupiny z hotelů a dopravních terminálů.
Jejich design je tak nenápadný asi jako maják za jasné noci.
A zřejmě právě proto funguje.
Silnice, na které vám maják neunikne
K tomu je třeba připočíst billboardy.
Mnoho billboardů.
Na příjezdových komunikacích se pravidelně objevují pohledy na maják v bouři, při západu slunce, na skalnatém pobřeží nebo obklopený desítkami menších věží.
Není příliš pravděpodobné, že by řidič kolem Lajthauslendu projel omylem.
Pokud ano, marketingové oddělení to patrně považuje za osobní selhání.
Obchod, ze kterého není snadné odejít
Pak přichází nebezpečnější část návštěvy.
Lajthauslend Shop.
Model majáku? Samozřejmě.
Obraz majáku? Stovky.
Kniha o majácích? Celé oddělení.
Kalendář? Pohlednice? Hrnek? Sklenice? Čepice? Hra? Puzzle? Šachy?
Samozřejmě.
Někde v útrobách obchodního komplexu pravděpodobně existuje člověk, jehož pracovní náplní je hledat předměty, na které ještě nebyl maják vytištěn.
Podle dostupných důkazů zatím příliš úspěšný není.
Ve vitrínách jsou malé porcelánové věže, kovové modely, skleněné majáky, svítící majáky i majáky, jejichž praktický účel je obtížné určit.
Majáky se objevují dokonce jako šachové figurky.
A pokud by někomu stále připadalo, že má majáků málo, může si koupit obraz, na kterém je několik dalších majáků.
Knihovna pro posedlé
Lajthauslend ale překvapivě není jen obchodní atrakce.
Jeho knihovna a archiv patří k největším tematickým sbírkám věnovaným pobřežní navigaci. Obsahují odborné publikace, staré mapy, stavební dokumentaci, paměti strážců, katalogy optických zařízení i rozsáhlé fotografické fondy.
Samostatná sbírka sleduje proměny majáků v populární kultuře: od technických ilustrací přes turistické plakáty až po film.
K dispozici je také malý kinosál, kde se promítají dokumenty o historii námořní navigace, záchraně historických staveb a životě jejich posádek.
A samozřejmě filmy o majácích.
Jaké jiné.
Noc v majáku
Jednou z nejúspěšnějších částí projektu se stalo tematické ubytování.
Několik věží má uvnitř malé apartmány. Jiné byly postaveny přímo jako hotely inspirované interiéry bývalých strážních stanic.
Pokoje jsou kulaté, stěny kopírují tvar věže a typickým prvkem je velké kruhové okno připomínající lodní průzor.
Některé pokoje leží vysoko nad areálem. Jiné jsou téměř při zemi a působí spíš jako velmi pohodlná kajuta.
Luxus zde není založen na velikosti.
Je založen na možnosti probudit se ráno a zjistit, že člověk opravdu spal v majáku.
Lajthauslend po setmění
Denní park je barevný.
Noční Lajthauslend je úplně jiný svět.
Po setmění se rozsvěcují věže a jejich paprsky se pohybují nad areálem. Některé používají původní optické systémy, jiné jejich moderní napodobeniny.
Světla jsou řízena tak, aby se navzájem nerušila a aby z vyhlídkových míst vznikala proměnlivá světelná krajina.
Během speciálních večerů se k tomu přidává hudba, nasvětlené zahrady a program kolem hlavních věží.
Tehdy se také nejlépe vysvětluje místní slogan:
Když nemůžete přivézt člověka k majáku, přivezte všechny majáky k člověku.
Zimní země majáků
Ani zima park nezavírá.
Naopak.
Zasněžené věže vytvářejí jednu z nejfotogeničtějších podob Lajthauslendu a v zimní sezoně vznikají další majáky – ze sněhu a ledu.
Některé jsou jednoduché. Jiné jsou několikametrové stavby, jimiž se dá procházet.
Návštěvníci se tak mohou ocitnout v situaci, kdy stojí vedle repliky majáku, která stojí vedle skutečného historického majáku, zatímco před nimi někdo staví další maják z ledu.
V této fázi už nemá smysl klást otázky.
Majáky z písku
Totéž platí v létě.
Na pobřežní části areálu vznikají rozsáhlé pískové modely majáků. Nejde jen o dětské stavby – některé mají několik metrů a jsou součástí každoroční soutěže.
Vedle nich vede cesta podél vody, z níž lze pozorovat malé skalnaté ostrůvky a další světelné věže.
Lajthauslend má totiž zvláštní schopnost způsobit, že po několika hodinách přestává návštěvník rozlišovat, který maják je skutečný, který přemístěný, který zmenšený a který vznikl předevčírem z písku.
Maják k jídlu
Ano.
Samozřejmě.
Také cukráři dostali majáky.
Ve zdejších obchodech a cukrárnách se prodávají dorty, sušenky, čokolády a celé sladké modely světelných věží.
V době svátků se kolem nich objevují zimní vesničky s miniaturními domy a majáky.
Některé vypadají tak dobře, že je skoro škoda je sníst.
Skoro.
Tekuté majáky
Ani nápoje nezůstaly ušetřeny.
Lajthauslend má vlastní řady piva, nealkoholických nápojů a dárkových lahví s etiketami historických majáků.
Značky se mění podle sezony a některé série se mezi sběrateli staly samostatným předmětem zájmu.
Což znamená, že návštěvník může přijet jako sběratel modelů majáků a odjet jako sběratel pivních etiket s majáky.
Marketingové oddělení opět vítězí.
Lidé, kteří vypadají jako maják
V historii každé turistické atrakce pravděpodobně existuje okamžik, kdy vedení musí rozhodnout, zda už nezašlo příliš daleko.
V Lajthauslendu tento okamžik zřejmě nastal u majákových čepic.
Rozhodnutí bylo jednoznačné:
Nezašlo.
Existují pletené čepice ve tvaru majáku.
Existují převleky.
Existují figurky strážců.
A existují fotografie vousatých mužů, kteří mají maják přímo na hlavě a působí podivuhodně spokojeně.
Návštěvníci rovněž.
Plakáty, které vytvořily vlastní mytologii
Lajthauslend si během let vytvořil vlastní vizuální jazyk.
Retro plakáty zobrazují světelné věže jako romantické monumenty, obklopené mořem, ptáky, loděmi a dramatickým nebem. Některé připomínají staré námořní reklamy, jiné turistickou grafiku minulého století.
Právě tyto plakáty se staly jedním z nejprodávanějších suvenýrů.
A zároveň způsobily něco zvláštního.
Park, který vznikl z kopií skutečných majáků, začal vytvářet vlastní fiktivní majáky.
Některé stavby na plakátech nikdy neexistovaly.
A když se některé z nich staly dostatečně populárními, byly podle nich v areálu následně postaveny skutečné věže.
Kruh se tím uzavřel.
Ertarsky vážná stránka celé věci
Za vším turistickým humorem je ale skutečný důvod, proč je Lajthauslend v Ertaru respektovanou institucí.
Maják je mimořádně jednoduchý symbol.
Říká: tady něco je; dávej pozor; nejsi sám; někdo tu pro tebe nechal světlo.
A právě tento význam dokázal Lajthauslend zachovat lépe než mnohá konvenční technická muzea.
Děti sem přijdou kvůli vláčku.
Rodiče kvůli výletu.
Sběratelé kvůli modelům.
Fotografové kvůli věžím.
Historici kvůli archivům.
A někdo možná večer vystoupá po točitém schodišti skutečného starého majáku, podívá se přes sklo lucerny do tmy a na chvíli pochopí, proč lidé tyto podivné věže stavěli po tisíce let na nejopuštěnějších místech pobřeží.
Ertologická návštěva
A právě proto byla reportáž z Lajthauslendu ideálním kongresovým dárkem pro ertologa, který už léta sbírá modely, fotografie, knihy a kalendáře s majáky.
Pro ostatní účastníky kongresu to byla turistická prezentace.
Pro jednoho člověka v sále to však muselo vypadat přibližně jako objev zaslíbené země.
Protože někde v Ertaru skutečně existuje místo, kde můžete ráno jet vláčkem kolem stovky majáků, odpoledne si koupit další maják, večer vypít nápoj s majákem na etiketě…
…a potom jít spát do majáku.
A pokud se vám o majáku bude i zdát, Lajthauslend za to již nenese odpovědnost.