TELESFOR
LOGEDAR

Kluk, který se díval na obrázky

Dochované snímky ze školních let ukazují Logedara ještě dávno před vznikem pozdějšího vousatého výtvarníka, jehož vzhled se stal téměř stejně rozpoznatelný jako jeho práce. Na fotografiích je vysoký, štíhlý mladík s brýlemi, často ve společnosti spolužaček. Na první pohled na nich není nic, co by předznamenávalo pozdější poněkud výstřední uměleckou kariéru.

Právě do tohoto období však podle pozdějších vzpomínek spadá jeden z důležitých zdrojů jeho obraznosti: staré cestopisy a ilustrované knihy. Logedara nezajímaly pouze popisy vzdálených míst. Fascinoval ho způsob, jakým jejich ilustrátoři dokázali z několika postav, krajiny, oděvů a několika charakteristických předmětů vytvořit obraz celé neznámé kultury.

To je pro pochopení jeho pozdější tvorby důležitější, než se může zdát.

Logedar totiž nikdy nebyl především portrétista. Člověk ho zajímal jako součást obrazu.

Nejdřív obyčejné kresby

Jeho první vlastní práce byly zcela tradiční. Kreslil na papír, později pracoval s většími formáty a maloval na plátno. V této etapě se objevují jednotlivé figury i skupiny postav a postupně sílí to, co bude pro Logedara typické po celý život: zájem o kompozici skupiny.

Zpočátku tedy opravdu dělal „drawings“ v tom nejprostším významu slova – kresby.

Teprve s odstupem je zajímavé sledovat, jak se v nich objevují problémy, které bude později řešit úplně jiným způsobem. Jak rozmístit několik lidí v jednom obraze? Jak spojit jednotlivé postavy tak, aby nepůsobily jako skupina náhodně stojících modelů? Kde končí člověk a začíná ornament? A musí být lidská postava vůbec zobrazena jako člověk?

Papír začal být Logedarovi postupně malý. Ne nutně rozměrem, ale možnostmi.

Okamžik, kdy se plátno postavilo

Přechod k bodypaintingu proto v Logedarově tvorbě nepůsobí jako přerušení předchozího vývoje. Naopak. Je skoro logickým pokračováním jeho kreseb.

Namísto namalovaného těla začal používat tělo skutečné.

A tím se změnilo všechno.

Lidská kůže není rovná plocha. Barva se mění podle zakřivení těla, světla a polohy modelu. Linie, která na papíře existuje jednou provždy, se při sebemenším pohybu promění. Dvě vedle sebe stojící postavy mohou vytvořit jediný obraz, ale stačí, aby jedna z nich změnila polohu, a obraz se rozpadne.

Právě tato nestálost se stala jedním ze základních prvků Logedarovy práce.

Jeho „obrazy“ proto ve skutečnosti existují jen krátce. Definitivním dílem často není samotná malba na tělech, nýbrž okamžik zachycený fotografií.

Tím se do jeho práce dostalo druhé médium – fotoaparát.

Od modelky ke skupině

Z ranějších figurálních experimentů se postupně vyvinuly práce s několika modelkami a později s početnějšími skupinami. Logedar přestal tělo používat jen jako náhradu klasického plátna. Začal využívat jeho tvar.

Rameno mohlo být kopcem. Záda krajinou. Linie několika vedle sebe ležících těl vytvořila horizont. Vlasy, ruce a nohy se stávaly součástí struktury obrazu.

A právě tady se z bodypaintingu stává něco typicky logedarovského.

Na jednotlivé modelce lze namalovat obraz. Logedar však začal obraz skládat z modelek samotných.

To je podstatný rozdíl.

Při pohledu na výslednou fotografii proto někdy není okamžitě zřejmé, kolik lidských postav vlastně kompozici tvoří. Jindy jsou těla naopak zcela přiznána a jejich opakování vytváří rytmus podobný ornamentu. V některých pracích se jednotlivé figury téměř ztrácejí, v jiných zůstává kontrast mezi skutečným člověkem a namalovanou iluzí hlavním zdrojem účinku.

Fotografie zde není pouhou dokumentací bodypaintingu. Je poslední fází vzniku díla.

Režisér obrazu

S rostoucím počtem modelů se změnila i Logedarova role. Už nebyl jen člověkem se štětcem.

Musel určit polohu každého těla, vzdálenost postav, směr pohledu, osvětlení a nakonec i přesné místo fotoaparátu. Některé kompozice fungují pouze z jediného bodu. Při pohledu ze strany by se jejich iluze okamžitě rozpadla.

Logedar se tak postupně stal zároveň malířem, fotografem, scénografem a do jisté míry i režisérem.

A možná právě proto jeho práce působí tak odlišně od běžného bodypaintingu. Nahé lidské tělo pro něj není cílem obrazu. Je jeho materiálem.

To také vysvětluje, proč se v jeho tvorbě tak často objevují skupiny. Jedno tělo má omezenou geometrii. Deset těl už může vytvořit téměř cokoli.

Bíknword: když se Logedarův svět setkal se zakázkou

Zvláštní místo v jeho práci zaujímá soubor vytvořený pro Bíknword.

Je zajímavý právě proto, že ukazuje Logedara mimo čistě svobodnou tvorbu. Autor zde musí pracovat s předem daným účelem a přizpůsobit mu vlastní výtvarný jazyk. Přesto výsledky nepůsobí jako pouhá reklamní aplikace bodypaintingu.

Naopak ukazují, jak dobře už v této době Logedar ovládal spojení malby, lidského těla, kompozice a fotografie.

Zakázka pro Bíknword je proto v jeho vývoji důležitá nikoli proto, že by znamenala vznik úplně nového stylu, ale protože dokládá, že systém, který si vytvořil při volné tvorbě, bylo možné přenést i do profesionálně zadané vizuální práce.

Logedar už nemusel hledat techniku. Mohl ji používat jako vlastní jazyk.

Když přišla fantastika

Další výrazná etapa je na první pohled rozpoznatelná.

Do Logedarových obrazů začíná stále výrazněji vstupovat science fiction a fantasy.

To vlastně nebyl tak překvapivý obrat. Už dětská fascinace starými cestopisy byla fascinací neznámými světy. Jen se změnila otázka. Místo „jak asi vypadají vzdálené země?“ mohl nyní uvažovat: „Jak by mohl vypadat svět, který vůbec neexistuje?“

A tady mu technika skupinového bodypaintingu poskytla téměř ideální prostředek.

Lidská těla se mohou změnit v fantastickou krajinu, bytost, architekturu nebo organickou strukturu. Anatomie může být přiznána, ale také záměrně popřena. Několik lidí lze opticky spojit do jediného organismu, který v přírodě nikdy neexistoval.

Právě v těchto pracích se nejvíce vzdálil od obyčejného „malování na nahé lidi“.

Model už není člověk ozdobený obrazem.

Model je stavební jednotkou vymyšleného světa.

Nahota, která přestává být nahotou

Je to zároveň zvláštní paradox celé Logedarovy tvorby. Pracuje převážně s nahým lidským tělem, a přesto v řadě jeho nejlepších kompozic nahota velmi rychle přestává být hlavním tématem.

Divák nejprve rozpozná člověka. Potom začne sledovat barvu a tvar. A nakonec si uvědomí, že se dívá na něco úplně jiného.

Logedar tuto hranici zjevně rád využívá. Ví, že lidské tělo přitáhne pozornost automaticky, ale tuto první reakci diváka používá jen jako vstupní bránu. O několik sekund později už oči hledají, kde vlastně jedno tělo končí a druhé začíná.

Proto by bylo zavádějící redukovat jeho tvorbu na erotiku. Smyslnost v ní samozřejmě může být přítomná a Logedar se jí nijak úzkostlivě nevyhýbá. Jeho hlavním tématem je však mnohem spíš proměna.

Člověk se před objektivem stává obrazem.

Od cestopisů ke světům, které nikdo nenavštívil

Když položíme vedle sebe školní fotografie, reprodukce starých cestopisů, první kresby, pozdější skupinové kompozice a fantastické obrazy, vznikne překvapivě souvislá cesta.

Mladý Logedar si prohlížel obrazy vzdálených zemí.

Potom je začal kreslit.

Pak začal vytvářet vlastní obrazy.

Nakonec zjistil, že k jejich vytvoření nepotřebuje ani papír, ani plátno.

Stačí lidé, barva, světlo a fotoaparát.

A v posledním období už nepotřeboval dokonce ani skutečný svět jako předlohu. Začal vytvářet světy vlastní.

Právě proto je Telesfor Logedar zajímavější osobností, než jakou naznačuje jednoduchá charakteristika „ertarský bodypainter“. Bodypainting je pouze technika, kterou je nejznámější. Pod ní je stále tentýž princip, který lze vystopovat až k jeho prvním kresbám:

fascinace možností vytvořit z několika čar, barev a lidských tvarů místo, které předtím neexistovalo.

A možná právě proto Logedar nikdy úplně neopustil kreslení.

Jen jednoho dne zjistil, že plátno může dýchat.