Začátkem roku 1828 byla (první den po Kvidu) slavnostně otevřena první ertarská úzkorozchodná železnice (rozchod 60 cy) a první prakticky použitelná železnice v Ertaru vůbec. Vedla na trase Black Hole City – Zámek Black Hole a zpět. Trasa měřila 10 215 yankabalů (10,195 km) pozvolným stoupáním lesem, kde baron Karel z Black Hole (Karel III, 1772-1847, obr. 1) rád lovil (viz referát Tajemství uhlíkové stopy – Ercon 2022). Tehdy došlo k setkání s tajemným cizincem, které my nyní dokážeme připsat na vrub náhodného kvantového přenosu vyvolaného extrémně intenzivní bouřkovou činností. Vzniklé interdimenzionální napětí pak zas za vhodných elektrických podmínek způsobilo vyrovnání potencionálů a návrat rušivého prvku do původní dimenze. Rekonstrukce událostí z dnešního hlediska vychází z poznámek a zápisů, které až do propojení touto teorií nedávaly smysl.
Příběh začíná roku 1832. Tehdy jednoho zimního večera strojvůdce Marco odmítl nastoupit na noční jízdu dolů do Black Hole City. Odvolával se přitom na obavy z nebezpečného vývoje počasí, protože baronův barometr systému Baro-baron podle jeho vlastního patentu klesl až k podlaze. Prchlivý baron mu jako obvykle dal výpověď a na truc si vyjel do na svém koni Ebenovi do lesa. Zatímco Marco na něj čekal v zámku v teple a klidu, baron měl silného větru a deště dost už po pár stovkách yankabalů a obrátil koně zpět. Aby potmě nezabloudil, rozhodl se cestou nahoru pro jistotu sledovat koleje své parní dráhy. A tam v záři blesků, které protínaly noční nebe jako roj rozzuřených vos (což je odkaz na jinou baronovu příhodu, kdy baron jako nezralý mladík šťoural klackem do vosího hnízda, aby zjistil, zda jsou vosy doma a byly, takže se na věrném koni opravdu pěkně projel) uviděl na kolejích neforemnou hromadu hadrů. Přijel blíže a přes mokré brýle nezřetelně uviděl, že jde o úplně promoklého muže, který se neobratně snaží vstát. Na baronovy dotazy nereagoval, ale byl natolik při smyslech, že pochopil baronova gesta, chytil se za postroj koně a pokusil se klusat vedle něj. Pak mu baron pomohl nahoru za sebe a za chvilku je věrný Eben dopravil k zámku.
Cizinec z „Letnee“
Z promoklého pobudy se po koupeli a v propůjčených šatech stal docela příjemný asi čtyřicetiletý muž. Mluvil sice divnou řečí, která baronovi připomínala obchodníky z Etariskaru, ale pár slov z ertštiny rychle pochytil. A baron brzy pochopil, že se domnívá, že byl zasažen bleskem a neví, jak se dostal na koleje do lesa. Poslední místo, které si pamatoval, byla jakási Letnaa a tam snad byl zasažen bleskem přímo na kolejích. Byl zřejmě železniční vynálezce nebo něco podobného. Snažil se vysvětlit nějaké detaily, ale nezvládl ani běžný slovník, natož technické termíny. Baron pochopil jen to, že koleje, na kterých se podle své výpovědi probudil, byly mnohem menší než ty jeho na Letnee. To se barona dotklo a budoucí vřelé přátelství dvou technických nadšenců utrpělo první trhlinu.
Muž sice zjevně utrpěl vážný otřes mozku, myslel si třeba, že je rok 1891 a nedal si to vymluvit, ale jinak se choval rozumně, a když uviděl lokomotivu Steed, dal najevo zasloužený obdiv. Baron si tímto technickým zázrakem získal jeho respekt. I když měl později k baronově železnici několik poznámek, byly rozumné a nikdy unáhlené.
Útržky vzpomínek zaznamenané v zámecké kronice „Na zámku a v podzámčí“ začínají dávat smysl, pokud se je pokusíme sladit se vzpomínkami přátel českého vynálezce Františka Křižíka. Podle jejich vyprávění se Křižík jednoho večera v roce 1891 během velké bouře nad Letnou někam ztratil. Objevil se až po několika hodinách. Byla už noc a český Edison se najednou objevil na stavbě v potrhaných mokrých pracovních hadrech. Byl zmatený, nevěděl, jaký je rok, sháněl se po jakémsi Karlovi a Viktorii a volském potahu. Vyděšení dělníci přivolali kočího Jardu, který Křižíka denně vozil na stavbu, a ten ho dopravil domů do Karlína. Další den už byl šéf ve své kůži a na incident se postupně zapomnělo.
Vraťme se ale k neznámému cizinci na zámku Black Hole. V roce 1832, kdy nad baronovou železnicí běsnila osudová bouře, bylo Karlovi III. šedesát let. Křižíkovi z roku 1891 asi čtyřicet čtyři – přesné datum bouře nad Letnou neznáme. Baronovi se nejspíše představil plným jménem, které ale bylo pro ertského šlechtice těžko vyslovitelné, podle zmínek v zámecké i v městské kronice mu baron říkal „Franku“.
Baron Karel a „mladý“ Frank
Baron Karel a „mladý“ Frank okamžitě utvořili nerozlučnou dvojici, která nerada opouštěla baronovu pracovnu a stůl pokrytý smělými plány a výpočty. Občas ale bylo přece jen nutno jet se Steedem dolů do města, zajít s puškou do lesa a přinést čerstvou zvěřinu nebo se alespoň pohádat venku na čerstvém vzduchu a počmárat cestičky v parčíku za zámkem podivnými čísly a náčrty.
K vážnému ochlazení jejich vztahu došlo asi po měsíci, kdy si Frank dovolil odsoudit baronův jednorožčí projekt. Šlo o to, že baron si ve městě už před lety oblíbil malou kovářovu dcerku. Barborka byla nyní ve svých deseti letech okouzlující děvčátko a to, že ji baron pravidelně navštěvoval a vyprávěl jí pohádky, brala jako samozřejmost. Kovářka přitom posedávala poblíž a dmula se mateřskou pýchou, oba kovářovi čajoví psi Tea-REX a Tea-ROC si sedli k baronovým nohám, jako by odedávna patřil do rodiny, zatímco kovář si odplivl a šel do hospody. A Barunka měla nejraději pohádky o jednorožcích. Baronův zájem o dítě proto šel i do takového extrému, že zadal hajnému úkol, aby pochytal jeleny a daňky v lese a odrohováním z nich udělal jednorožce. Hajný se trochu cukal, ale nakonec souhlasil, že při pečlivé kauterizaci to nebude problém (viz obr.). Když se tom Frank dověděl, otevřeně zapochyboval o baronově rozumu. Tvrdil, že zvířata trpí a že je to jasně vidět na baronově psu, který se celé hodiny snažil o něco ulomit umělý roh ze slonoviny, který mu Marco musel před každou cestou do města znovu lepit na hlavu.
Viktoriiny vodopády
Ke druhé krizi v harmonickém vztahu obou vynálezců došlo na jaře, kdy baron Karel vytkl Frankovi, že se příliš často nechává vidět s mlynářovou ženou Viktorií. Jinak klidný Frank vybuchl a nerozvážně řekl něco o kovářce a její dceři. Výsledkem bylo něco jako tichá domácnost obou vědců. Frank si ale vzal baronovu výtku k srdci a začal se s Viktorkou scházet tajně na paloučku u vodopádu za vsí.
Velkému vodopádu se brzy začalo přezdívat Viktoriiny vodopády a mlynářovi Bérovi (=medvěd) začali říkat Jelen (=paroháč). Protože však byla cesta k paloučku mezi vodami velmi nebezpečná, zůstaly milostné schůzky Franka a Viktorky jen v poloze kvalifikovaných drbů. (Místo schůzek Franka a Viktorie na obrázcích označeno šipkami)
Křižíkův Prokop
Vrcholem Frankova pobytu na hradě byla bezesporu konstrukce elektrického žebřiňáku, který Frank vtipně nazval Prokop (Prokop Diviš – vynálezce hromosvodu 1754). Prokop byl tažen párem volů. Na rovině nebo při jízdě ze svahu se dynamem nabíjela sada akumulátorů, při jízdě do kopce pak vozka přepnul pákou dynamo na režim motoru a elektřina ulehčila tažným zvířatům jejich práci. Díky vyrovnané zátěži spřežení vůz dosahoval vyšší průměrné rychlosti než běžné potahy, detailisté však poukazovali na to, že už nezbyla nosnost na užitečný náklad. Karel i Frank otevřeně přiznávali, že je to první pokusný model, který má před sebou ještě dlouhou cestu zdokonalování. Přesto se jednalo o historický mezník, první mild hybrid v historii Ertaru. Bohužel vynález nebyl řádně zdokumentován a přihlášen k ochraně. Nikdo totiž netušil, že při letní bouřce téhož roku (1832) Frank zmizí stejně tajemně, jako se v zimě objevil.
Už víme, že Křižík strávil v Ertaru asi půl roku. Na stavbě tramvajové dráhy na Letné se pak objevil po několika hodinách, jen promoklý a dezorientovaný. Na zámku Black Hole baron stoicky pokrčil rameny, pomyslel si něco o podivných cestách přírody a nechal Prokopa zavézt do kůlny na parkáně. A Viktorie? Trochu si poplakala a pak se vrátila k manželovi. Mlynářovi Bérovi (=medvěd) se přestalo říkal Jelen a začalo se mu říkat Bačkora.
Obrázky původní nebo převzaté z Wikipedie a upravené.