Vyrobila: Parnastar Etarea, Ertar 1986
Námět: Lucia Rain a Lucas Stork
Scénář: Lucia Rain a Phillip Brasca
Hudba: Morris Lindallas
Kamera: Eton Mraketch
Speciální efekty: Oidži Sekurava
Stavby: Gyula Vasarely
Režie: Lucas Stork
Osoby a obsazení: viz. výše a dále
Teror z Prykenu - Kuranu Meinaro
Hrabě Sahorský - Lucas Stork
Býčí muž -Ferry Mazanetz
Svítalo. Pomalu, jakoby nesměle, vycházelo slunce. Snad se mu ani nechtělo ozářit to, co se chystalo. Veliká travnatá planina pomalu vyplouvala z tmy. Na stéblech trávy se zaleskly kapky rannírosy. Z mlhy pomalu vystupovaly majestátné kopce pohoří Doran.
Za terénní vlnou se cosi pohnulo.Vztyčilo. Ozval se ponurý tisícíhlasý zpěv. Kopí, praporce, meče a přilby. Tisícová armáda. Ne, to nebyla armáda. To byla horda. Kam až oko dohlédlo, divoké postavy, tisíce bojovníků. Na opačném konci planiny se objevil podobný obraz. Bojovníci a zpěv. Korouhve Darejonů, korouhve Prykenů. Válka o trůn!
Sean v čele Darejských vojáků. Vůdcem Prykenského vojska je tentokrát sám Taor z Prykenu. Ďábel v lidské podobě. Kníže neznající nic, než peníze, vraždy a zradu. Trůn. Jakýmikoliv prostředky získat trůn. O nic jiného mu nejde. A všechny odpůrce pak povraždit. Drobné šarvátky a boje vyústily v bitvu, v níž byl Taor zraněn a nyní nadešel čas k bitvě, která patrně rozhodne.
Prykenům se již dávno donesla zpráva, že Taor zemřel. Vědí, že Darejské vojsko je bez vůdce. Seana považují za snadného protivníka. Na druhé straně údolí je nálada skutečně skleslá. Sean sice vojsko vede, ale mezi vojáky je ještě pár veteránů, kteří mají v paměti Seanovo opuštění vojska a masakr, který po tom následoval. Nálada mezi vojáky je všeobecně mizerná. A pohled na rozvášněného nepřítele chtivého boje také nevěstí nic dobrého.
Řev a křik. Přední řady se srazily. Boj muže proti muži. Bolest a smrt. Válka není nic krásného. To není tak, jako ve filmu, kde krásní muži snadno vítězí nad hordami nepřátel a nezapomenou se přitom usmívat na v povzdálí stojící krasavici. Válka je dřina, pot a krev. Válka je bolest, strašlivé utrpení a smrt. Smrt, když se tolik chce žít. Válka je strašná.
Údolí je naplněno válečnou vřavou až po okraj. Míhají se meče, blyští přilby. Tráva rudne, zem se pokrývá muži, svíjejícími se ve smrtelných křečích, a vyhřezlými vnitřostmi, rozpolcenými lebkami. Jedněm jde o moc a o peníze, druhým už jen o zachování práva na život, o to, aby neupadli do otroctví.
Darejské vojsko pomalu ustupuje. Vítězství se zvolna přiklání k Prykenům. Marně Sean pobízí do boje. Obranná linie se bortí, část vojska se dává na útěk. Náhle zazní zpoza kopce signály Derejů. Na vrcholek pahorku se vyřítí družina jezdců na koních. Prapor pánů z Darejonu. Osobní garda knížete a v čele...Ne, to není možné. A přece. V plné zbroji, sám kníže Taor. Bojovníci nevěří zprvu svým očím. Byl přece těžce raněn. Zemřel. Ale ne, nezemřel. Je tu. Je s nimi v boji. Do žil se jim vlila nová krev. Za pravdu. Za Taora. Kupředu. Sean přemýšlí. On si nemyslí, že Taor je mrtev. On to ví. Kdo je tento muž? Na dlouhé úvahy však nemá čas. Lidé ho považují za Taora. Jdou za něj umírat. Pravda se ukáže po bitvě.
Rovněž v ležení Prykenů nastane pozdvižení. Poslové přece přinesli zprávu, že Taor zemřel. Ale, do čerta, přece tu je a vede své vojsko. Taror z Prykenu zuří.
Vojáci Darejů se znovu s novou vervou pustili do boje. Linie se vyrovnala, ústup zastavil. Muži pevněji sevřeli své zbraně. Protivník zakolísal. Někdo zanotoval starý rodový chorál. Za okamžik se již ozýval snad ze všech hrdel Darejských vojáků. Odhodlání zvítězit, píseň a kníže Taor, bijící se v prvních řadách svého vojska. To je síla, které žoldáci Prykenů, očekávající snadné vítězství, nemohoz odolat. Prykenové se dali na ústup.
Taor se oháněl mečem tak, jak to ještě nikdy jeho vojáci neviděli. Když už bylo jasné, že tuto bitvu Darejové vyhráli, dal se Sean do pozorování Taora. "Kdo je ten muž, kde se tu vzal a proč se vydává za Taora?" Tolik otázek mu vířilo hlavou.
Když bylo po všem a nepřítel uprchl, čekalo Seana další překvapení. Taor k němu přišel, napřáhl ruku k podání. "Seane, příteli. Musím Ti něco vysvětlit."
Taor přistoupil k veleknězi a pobídl ho, aby vstal. "Tak pojď mistře. Najíme se a ty mi všechno povíš:" Velekněz, Ten-který-ví, doprovodil Taora do jídelny a zatímco Syn hvězdy jedl, vyprávěl. "Udělali jsme všechno, jak bylo nařízeno. tedy mí předkové a celé generace Rady devíti a Strážců tajemství Hvězdy dělali, jak bylo přikázáno. Tvůj syn, Kaor z Labrisu se stal panovníkem. Byl to muž činu, který se vypořádal se všemi nepřáteli, upevnil postavení Eritrei na světě. Jeho žena porodila syna a tak vznikla dynastie králů, dynastie Labrisovců. Eritrea vzkvétala a sílila. Žádný z války chtivých sousedů se ji již neodvážil napadnout. Získala takovou autoritu, že se toho nikdo neodváží ani dnes, kdy se země zmítá v nepokojích. Za vlády dalších Labrisovců se pak Eritrea stala nejbohatší zemí světa. Chrámy Hvězdy byly plné, lid přinášel oběti, pracoval a byl šťastný. První známky krize se objevily, když nastoupil na strůn šestý Labrisovec, Danián. Ten pozval do země z dalekého, horkého severu několik kněžích, kteří začali hlásat novou víru. Považovali jsme je zprvu za neškodné, ale podcenili jsme je. Nebylo vy se bývalo nic stalo, kdyby i nadále sedali na trůn muži, jako byl tvůj syn a vnuk. Ale Labrisovci slábli. Ztráceli respekt u šlechty, věnovali se dvoru a zábavám namísto státnických záležitostí. Nekontrolovali vzrůstající moc šlechty a jejich útlak lidu. A toho okamžitě využili kněží Slunce.
Začalo to v okrajových částech říše. Chrámy hvězdy se pomalu vyprazdňovali. Ať nás stihne tvůj hněv, Synu Hvězdy, ale dělali jsem, co jsme mohli, abychom tomu zabránili. Mnoho naších nejlepších mužů bylo úkladně zavražděno těmito knížaty, ba i přímo u královského dvora, když se pokoušeli přimět panovníky k akci. Až nastoupil na trůn Renar. Pane, odpusť. Byl to sice Labrisovec, ale tak slabošského Eritrea ještě neměla. Knížata si dělala, co je napadlo. Naštěstí měla jeho sestra syna. Dostal jméno po tobě, jako symbol naší naděje. Museli jsme ho skrývat, čekali jsme, až přijde pravá chvíle. Po Renarově smrti se říše rozpadla. Nastal čas bojů o uvolněný trůn. Zasvětili jsme Taora do jeho poslání. Vše se zdárně vyvíjelo a vypadalo to, že historie se bude řídit našimi plány. Ale v jedné bitvě byl Taor těžce zraněn a svému zranění záhy podlehl. Zemřel poslední Labrisovec a s ním i naděje lidu na klid a pořádek v zemi. Nadešel čas, Synu Hvězdy a Rada devíti svolila, abych Tě probudil. Pojď, seznámíš se podrobně se situací, pokud nám chceš pomoci a prosím tě o to!"
Taor vstal. "nejen, že Vám chci pomoci,mistře. Já musím. Víš dobře, že jsem jen služebníkem Hvězdy, tak, jako Ty. I já se musím podřídit velkému poslání. Víš tak dobře, jako já, jaké je to poslání. Hvězda sestoupí na Zemi. Musíme všichni, já, ty, Rada devíti, co nejlépe na to lid připravit. Musím vám pomoci. Jsem zavázán Hvězdě tak, jako ty. Ale dosti řečí. Připrav mi materiál ke studiu. Soudím, že času máme strašně málo!
Taor se zahleděl do staletých zápisů. Četl historii rodu, dějiny říše, tak, jak je po staletí sepisovala Rada devíti. Jak už je to dlouho, co četl tyto dějiny naposledy. Téměř čtyřista let. Seznámiol se s posledními týdny Taorova života. Když si prohlížel jeho fotografie a pak sebe v zrcadle, zjistil, že mu genetika ušetřila spoustu problémů a práce. nebude si muset pracně upravovat tvář. V jeho vzdáleném potomkovi se sešla vzácná kombinace genů jeho předků, takže byl Taor svému vzdálenému předkovi velice podobný. Pro styk s běžnými lidmi to bude stačit, řekl si. A ti blízcí, kteří jsou schopni to poznat, se stejně musí dozvědět pravdu. Pak si prohlédl snímky Seana, Elary, všech, které Taor znal a tudíž Taor musí poznat.
Ze studia byl vyrušen samotným velmistrem. "Synu Hvězdy, zprávy jsou znepokojivé. Prykenové hromadí vojsko, blíží se rozhodující bitva. Musíš zasáhnout."
Taor pomalu vstal a přistoupil k truhlici, kterou mu velmistr nechaal donést. Otevřel ji. Oděv, lehké brnění. Slabě modře se lesklo. Jak dávno je již neměl na sobě. Meč. Jeho věrný meč. Na zemi neexistoval kov, který by se mohl s tímto materiálem měřit.
"Seane, víš, já nejsem Taor a přitom jsem Taor. Bude to pro tebe těžké pochopit, ale věř mi. Tvůj přítel z dětství zemřel. Teď jsem tu já. Ne proto, abych pro sebe uchvátil trůn, ale kvůli nastolení pořádku. Porážka Prykenů a klid v říši jsou teď našimi hlavními úkoly. Zapomeň na své neshody s Taorem, přijmi Taorovo přátelství a pojď s ním v pevné jednotě v boji za mír v zemi, za obnovení slávy staré Eritrei." Sean po krátkém zaváhání nabízenou ruku přijal.
Na Darejonu se dlouho a bouřlivě oslavovalo vítězství. Taor po mnoho dní debatoval se Seanem a stařičkým Diadorem. Oni dva i Elara brzy přijali novou skutečnost a již se nad Taorovým znovuzrozením nepozastavovali. Byl to on i nebyl. Měl Taorovy vzpomínky i vědomosti. Měl však i mnoho jiných vědomostí, které Taor neměl. Když pak Diador viděl Taora zacházet na nádvoří s mečem nevycházel z údivu. Ano, znal a dovedl toho hodně, když byl mlád, nad něho v souboji na meče nebylo. Když však pozoroval Taora při tréninku, pochopil, že by se s ním na souboj nikdy neodvážil. Rychlost pohybu a nečekané obraty vyvolávaly v jeho starých zádech mrazení.
Přestože jedna z rohodujících bitev zkončila pro Dareje vítězně, válka neskončila. Taor se svou družinou, jejíž obdiv pro svého pána a velitele nebývale vzrostl, projížděl krajem a pátral po Prykenských bandách. A nejednou se vracel na Darejon s bohatou kořistí. Další a další drobná panství postupně přecházela na stranu Darejů a jejich území se rozšiřovalo k severu.
Při jedné obhlídce na úpatí Eigenských hor se Taorova družina střetla s loupeživou bandou. Po krátkém boji se bandité rozprchli a Taorovi lidé se pustili do pronásledování. Taor pochopitelně v čele. Brzy nechal své bojovníky daleko za sebou a hnal koně do údolí a roklin, v nichž se mu ztratil pronásledovaný vůdce bandy. Až po dlouhé bláznivé jízdě si Taor uvědomil, že zabloudil. Zapletl se do bludiště roklí a průrev. Nebál se, že by se mu nepodařilo najít cestu. Jen se ocitl v neznámých místech a zlobilo ho, že se nechal tak strhnout honičkou v terénu, který znal protivník nepochybně lépe.
Upustil od pronásledování, stejně v kamení ztratil stopu. Pomalu projížděl roklinami. Za jedním ohybem skály kůň zastavil. Taor se rozhlédl a strnul. Přímo před ním se rozprostíralo nádherné zelené údolí. Po předchozích hodinách strávených mezi holými skalami to byl šok. Potok, svěží tráva, nádherné stromy a plno květu. Ale to nebylo to, kvůli čemu strnul. Potok tvořil uprostřed louky tůň. A na jejím břehu stála dívky. Dlouhé kaštanové vlasy jí spadaly až skoro k pasu. Téměř průsvitnými šaty, nebo závojem, prosvítalo její krásné štíhle tělo. Dívka Taora neviděla. Byla k němu otočena zády. Taor sklouzl z koně a tiše zíral na tu krásu. Dívka se chystala vykoupat. Než si však svlékla svůj plášť, Taorův kůň si odfrkl. Dívka se otočila a spatřila muže v plné zbroji. Lekla se. Ale duchapřítomnost se rozběhla k nejbližší skalní stěně. Taor nebyl schopen pohybu. Tak krásné stvoření ještě neviděl. to snad nebyla ani dívka, to byl anděl. Než se zmohl na jediný krok, dívka doběhla ke skále a zmizela Taorovi z očí. Až teď se probral z omámení. Rozběhl se ke skále a pak se tam bezradně zastavil před nekonečnou sítí puklin a chodeb. Měl pocit, že kdyby vkročil dovnitř, již nikdy nenajde východ.
Musí si na dívku počkat venku. Ale věděl, že tento den již dívka ven nevyjde. Nesmírně rozdalen již druhým neúspěhem, nasedl na koně a pomalu se vydal na zpáteční cestu. Tolik myslel na tu krásnou ženu, že nevnímal kudy jede a kůň si hledal cestu sám. A náhle spatřil jezdce ze své družiny, kteří ho hledali. A když se pak otočil ke skalám, nebyl ani schopen říci, ze které rokle vyjel.
Vrátili se na Darejon a dál hlídali pořádek na panství. Taor však stále nemohl zapomenout. Když byl v okolí jen trochu klid, vydával se na dlouhé cesty k Eigenským horám a hledal. Hledal tu dívku. Jednou večer, po celodenním marném bloudění slezl z koně a záhy usnul. Probudil se uprostřed noci, když ho jeho věrný kůň čenichem šťouchl. Zaposlouchal se do noci. Za ohybem se něco dělo. Potichu se přeplazil dál, aby viděl. Když lezl poděl hrany skály, všiml si svitu ve měsíce charakteristického tvaru. Byl na místě. Náhodou našel místo, které po měsíce hledal. Spatřil známou tůň se stříbrnou hladinou. Na hladině se odrážel měsíc. Pak se hladina zvlnila. V tůni se koupalo asi pět dívek. Jejich těla se třpytila v měsíčním světle. Taor však nebyl schopen rozeznat, jestli je mezi nimi i ta "jeho". Dívky se vykoupaly, oblékly a ztratily ve tmě. Musel čekat do rána.
Probudil se ještě než vyšlo slunce a zaujal výhodné pozorovací místo u paty skály. Seděl nepohnutě skoro půl dne, než se objevila. Byla to ona. Poznal její krásnou postavu. Trhala květiny, zpívala si nějakou neznámou píseň. Měla krásný hlas. Taor slovům písně nerozumněl, ale přes teplý den a krásný hlas mu přeběhl po zádech mráz. V té písni bylo něco strašně cizího. Nevěděl jak k tomu pocitu příšel, ale z té písně pocítil dotek smrti. Nechtěl, aby dívka takovou píseň zpívala. Vstal. Ona se zarazila v půli slova a pozorovala ho. Nevypadala vystrašená. Jen překvapená.
"Ty už jsi tu jednou byl, viď."
Taorovi chvíli trvalo, než promluvil. Byla opravdu krásná. Krásnější, než tušil. Nádherná, štíhlá postava v bílé říze. Hluboké oči, dlouhé vlnité vlasy, koutky úst mírně zvednuté do úsměvu, štíhlý pas. "Ano, byl. A od té doby jsem Tě hledal!"
"A proč, co tu hledáš za štěstí na tomto místě?"
"Co tu hledám za štěstí," opakoval Taor, "přece tebe!"
Dívka se zasmála a pak zvážněla. "Jsi milý. Tady ale není bezpečno. Raději odejdi. Nechci, aby se ti něco přihodilo."
"Co by se mi mohlo stát, jsem přece na svém panství!"
"Ne, tohle není tvoje panství, tady..." dívka se zarazila a úsměv z její tváře zmizel. Taor se prudce otočil. Několik kroků za ním stálo asi deset mužů s nataženými tětivami ohromných luků. Položil ruku na jílec meče, ale pak se zarazil. Ne, tady neměl šanci. Z jakéhosi průchodu ve skále se vynořil podivně oděný muž. Na hlavě býčí lebku, oděný do černých medvědích kůží, ověšen pery a zuby šelem. Nevšímavě kolem Taora prošel a uchopil dívku za paži. Vytrhla se mu, ale uchopil ji znovu a táhl pryč. Taor se pohnul. Hroty šípů namířily na jeho hruď.
"Řekni mi, prosím, alespoň jak se jmenuješ," řekl tiše.
"Sheilla."
Pocítil úder do temene a omdlel. Když se probral, ležel v tmavé kobce zaplněné příšerným pachem a nad ním se skláněl ten podivný muž s býčí lebkou. "Tví přátele tě již hledají a zanedlouho by je tvůj kůň mohl dovést sem. Lehce bychom si s nimi poraili, ale přišli by další a naše sídlo by bylo prozrazeno. Půjdeš a odvedeš je odtud a již nikdy sem nevkročíe a neprozradíš, co jsi viděl. Víme o každém tvém kroku a za zradu bys zaplatil životem. Ale nejen ty. I ona!" Pak muž zamával nečím nedefinovatelným Taorovi před nosem a ten znovu upadl smradem do ezvědomí.
Probral se za ohybem skály, na místě, kde předchozí noc usnul. Nad ním se skláněl jeho kůň a teď již věrný přítel Sean.
"Dlouho jsme tě hledali, Taore. musíme znovu do boje!"
Vír událostí, šarvátek a bojů Taora nadlouho pohltil. Nemohl však na Sheillu zapomenout a sliboval si, že jakmile nastolí v zemi jen trochu pořádek, vrátí se do hor ji hledat. Pořád mu zněla v uších její cizí píseň, hrozby býčího muže. Nedalo mu to spát a cítil tajemnou hrozbu. Nedovedl si však ty pocity racionálně vysvětlit.
Taor připravoval své oddíly na další bitvu. Hrabě Sahorský, který se až dosud vyhýbal jakémukoliv střetnutí a nepřikláněl se ani na jednu, ani na druhou stranu, se náhle připojil k prykenům. Hrozilo nebezpečí. Taor měl vělkou oporu v Seanovi, který dělal co mohl, aby odčinil své minulé chyby, i Elara si Taora oblíbila. Přesto je postihla těžká rána. Několik dní před bojem zemřel Diador, Taorův velký obdivovatel a věrný služebník. Do boje se už vydali bez jeho požehnání. A věru bylo by ho třeba. Sotva boj vypukl, objevil se na scéně Parador. Prykenové jej znovu velkou odměnou vylákali z jeho hradu. Sám neměl jasno v tom, zda Taora zabil nebo ne. Byl přesvědčen o jeho smrti do té doby, dokud jej nenavštívil Teror a neslíbil odměnu za Taorovu smrt.
Sotva se tento muž objevil na bojišti, věděl taor, o koho jde. Ne nadarmo jej na něho velmistr upozorňoval a varoval před jeho meče. A opět se meče střetly. Tentokrát to již však nebyly meče bratrů. Taor Paradorův úder vydržel. A nejen to. I vrátil. Parador v posledním okamžiku úder vykryl, ale pod jeho silou zakolísal. V tomto okamžiku pochopil že nepřítele podcenil. Skutečně Taora tenkrát zabil. Tento muž nebyl Taor. Meče se srazily. S nenávistí, zuřivostí. Divokou, zvířecí nenávistí i s touhou po pomstě. Pro oba přestala bitva existovat. Byly pro ně jen meče jeho soupeře. Taor pocítil, že to nebude lehký souboj. Nebál se o sebe, ale věděl, že to bude zlý boj. Paradora rozzuřilo, že už jeho první rána nebyla smrtelná. Oba muži bojovali mlčky. O to více zuřivěji. Meče se míhaly vzduchem, těla uhýbala. Zvonil kov.
Síla nového Paradorova úderu přinutila Taora pokleknout. Další rána přišla rovnou zhora. Taor nestačil nastavit meč na plocho. Strašlivý Paradorův meč narazil na Taorův, hrana na hranu. Paradorův meč se zlomil. Ten v údivu nad tou neuvěřitelnou skutečností, že Taor nejen není vejpůl, ale navíc mu zlomil meč, na osudovou chvíli ztuhnul. S takovýmto člověkem nelze mít slitování. "Za Taora.", vykřil Taor. A dříve než se Parador na cokoliv vzmohl Taor se vztyčil a meč zasvištěl vzduchem. Bezhlavé tělo se sesulo do trávy.
Teror z Prykenu vyděšeně zíral na Paradorovu mrtvolu. Taor se pohnul směrem k němu. Dal se na zběsilý útěk. Zanedlouho se dali na útěk i zbytky jeho armády. Bitva skončila.
Ještě několikrát se Taor pokoušel vydat se do Eigenských hor hledat Sheillu. Nemohl a nechtěl na ni zapomenout. Ale sám chápal Seanovz obavy i rady velmistra Řádu, že teď nemže odejít ani na okamžik. Boje se chýlily ke konci. Byl nepostradatelný.
Při jedné hlídkové jízdě v podhůří Doranu dojel Taor a jeho družina do vesnice, kde byli všichni obyvatelé shromážděny u veliké vatry na návsi. Taor z dálky zaslechl píseň. Známou píseň s tolik cizími slovy. Tu přece zpívala tenkrát Sheilla. Tentokrát ji zpíval drsný mužský hlas. Taor šel blíže. V šeru večera si jej nikdo příliš nevšímal. Na podiu vedle vatry byl muž. S býčí lebkou na hlavě, v černých kožešinách. Zuřivě gestikuloval a vykřikoval nějaké těžko srozumitelné nadávky na říši, na vládu v neustálých šarvátkách. Lidé mu přizvukovali. Mluvil o bídě a utlačování. Vyzíval lid v uctívání Slunce. Jeho svěltlo prý ozáří ztemnělý kraj, vrátí polím úrodu, jeho žár spálí nepřátele.
"Zapomentě na Hvězdu, vidíte, že Vám nepomáhá. Váš pravý bůh je Slunce. Opusťte Hvězdu. Pokloňte se Slunci. To vás spasí!"
"To je lež!" neudržel se Taor. Muž zmkl. Jejich pohledy se střetly. Poznali se. "To je on, zabte proroka Hvězdy!" zaječel muž. A zatímco se vdavu strhl zmatek, sklouzl z pódia a zmizel Taorovi z očí. Taor se vytrhl lidem, kteří se po něm již sápali a vrhli se do šera za tím mužem. Spatřil v dálce siluetu, jak nasedá na koně. "Kde je Sheilla, ty bídáku, kde?" křičel za ním.
"Už ji nikdy neuvidíš, nikdy. Slunce tě sežehne, bídný Synu Hvězdy a ji sluneční zář obejme, hlupáku!" Smích dozněl. Než se Taor prodral ke svému koni, muž zmizel v noci. Taor však tušil, že se s ním ještě setká a nebude to příjemné. Jak dalece to bude zlé, to však sám netušil.
Vojska Darejů stanula před branami hlavního sídla Prykenů- Hradby se zdály nepřekonatelné, ale oblehatelé měli velkého spojence, čas. Ve městě ubývalo potravin a vody. Žoldáci
Prykenů, kteří již dlouho postrádali svůj plat, se bouřili. Město vzdorovalo z posledních sil. Jednu temnou noc je pokusili obležení prorazit. Taor byl zrovna na objíždce stráží na opačné straně hradeb a byl to Sean, který pohotově vzburcoval vojáky a útok odrazil. Podařilo se mu zahnat Prykeny zpět do města a to tak rychle, že za sebou nestačili ani zavřít brány. Když dojel Taor, bojovalo se již v ulicích. Darejové dobývali dům za domem, ulici za ulicí.
Prostí obyvatelé se ukrývali do sklepů, otvírali vrata a dveře. Vyhýbali se boji. Přijímali Darejské vojsko jako osvoboditele od bídy, kterou jim připravili Prykenové. Bojovali už jen žoldáci. Ale ne pro peníze, ale za záchranu života. A Terorova garda.
Taor se Seanem po boku se probili do knížecího paláce. Garda ustoupila do věže. V litém boji si oba muži, nyní přátelé na život a na smrt, několikrát zachránili život. Nyní již bojoval jen Taor s Terorem na vrcholku věže, na jejím ochozu. Dole v paláci boj utichl. Příslušníci Prykenovz gardy buď padli nebo se vzdali.Sean by rád přispěchal Tarovi na pomoc, ale boj se přenesl již na úzkou římsu, kam by se stejně nevešel. Nezbývalo mu, než přihlížet a v nejhorším případě alespoň nenechat Terora uprchnout.
Zdálo se však, že jeho zásahu nebude zapotřebí. Taor bojoval s jistotou. Zdálo se, že Terora nechce zabít. Sean to chápal. Špatně se vládne králi, který se k trůnu dostal vraždou soka. A Taor teď nechtěl být vrahem. Pomohla mu náhoda. Při vzájemném ustupování před údery soupeře náhle Terorovi uklouzla noha, ztratil rovnováhu, upustil meč a se strašlivým výkřikem se zřítil z věže. Jeho tělo se na nádvoří roztříštilo.
Poslední skupinky žoldáků se vzdaly. Válka o trůn skončila. "Ať žije král! Ať žije král Taor!" výkřiky nebraly konce.
Sean přistoupil k Taorovi a položil mu ruku na rameno. "Tvá úloha teprve začíná. král musí dát zemi do pořádku, vrátit jí klid a právo. Klid a blahobyt. Všichni ti pomůžeme!" A pak s úsměvem dodal: "A král si musí opatřit královnu!"
