Největší tajemství Tarosu netkví v jeho geografii a velice krásném i když drsném přírodním prostředí a podnebí /skýtá totiž horstva, bažiny a pouště i velice úrodná místa /, ale v jeho historii osidlování. Nedocházelo k němu nijak lavinovitě z jedné strany k druhé, jak by si mnozí mysleli. V tom je zvláštnost Tarosu, že první známky osídlení byly zjištěny podle vykopávek a archeologických nálezů zhruba uprostřed severní poloviny tohoto pevninského bloku.Tyto první známky osídlení pocházejí zhruba ze 6. tisíciletí př.n.l. Pobýval zde národ neznámého původu a vysoké kulturní úrovně. Byly zde nalezeny zříceniny rozsáhlých, patrně chrámových staveb, části silnic a důmyslných zavlažovacích systémů a dále různé nástroje zvláštní konstrukce. Jejich účel lze dnes jen těžko odhadnout. Název národa – Tanaiové – nacházíme u starověkého historika Ibn Paupíya, který jej objevil na starých hliněných tabulkách. Víme jen, že obyvatelstvo bylo bílé pleti. Jiné podrobnosti se ani Ibn Paupíyovi nepodařilo zjistit.
Tanaiové žili na tomto území zhruba do r. 5000 př.n.l. V té době po nich stopy mizí. Další známé stopy osídlení známe z východní části severní poloviny kontinentu, kde se poprvé před asi 4000 lety před naším letopočtem objevilo žluté plemeno Yangů, o nichž se dozvídáme rovněž od Ibn Paupíyi. Archeologický průzkum této lokality se dosud neuskutečnil.
Na území kolem Sargasového zálivu, v jeho jižní části, pobývali při pobřeží Tanerové. Počátek jejich pobytu předpokládáme asi v pátém tisíciletí př.n.l. Na tomto úseku pobývali asi do r. 3500 př.n.l. Měli poměrně vyspělou kulturu, živili se pěstováním obilí, podzemnice, pěstovali domácí zvířectvo a žili v rodovém zřízení. Obývali opevněné vesnice kruhového tvaru. Kolem roku 3500 př.n.l. z důvodu nám neznámých opustili svá dosavadní sídliště a odešli do Toránských hor. O jejich dalším osudu nemáme doposud žádné zprávy, můžeme pouze vyslovit několik víceméně fantastických teorií. Zhruba po 1000 letech, kdy bylo úrodné území neosídleno, pozorujeme stopy návratu lidí na toto opuštěné území. Osídlování patrně probíhalo směrem od Toránských hor k východu. Nejdříve kolem roku 3000 př.n.l. zjišťujeme známky jejich pobytu na svazích Toránských hor, kde se zdržovali nejdéle. V roce 2500 př.n.l. jsou již na starém území při pobřeží.
Jednou z výše zmiňovaných fantastických domněnek je, že Tanerové mohli přečkat těchto 1000 let v horách nebo dokonce v bažinách za nimi. V této nehostinné pustině, kde uhájit pouhý život vyžadovalo jistě nadlidské úsilí, však nutně muselo docházet k degeneraci. Podle sociologických názorů muselo za 1000 let dojít k takové degeneraci, že by národ sám nebyl schopen vrátit znovu na své místo a pokračovat v rozvoji předchozí kultury.
V každém případě však již v roce 2500 př.n.l. jsou již opět úrodná místa při pobřeží osídlena. Národ si říká Ertové a v letech 2500 až 1200 př.n.l. vytvářejí mocnou říši.
V mnohém tu člověka napadá působení nadpřirozených sil nebo jiných nevysvětlitelných jevů. Snad se nám později podaří poodhalit roušku tajemství.
Mezi rodovými klany Ertů docházelo k roztržkám a konfliktům. Část národa odchází na sever, kde se střetává s lesními kmeny barbarských Tulů, kteří špatně vyzbrojeny a ještě hůře organizováni jsou částečně vyhubeni a zbylá část jich odchází na sever.
V jižní části Tarosu se v této době formuje stát Toránců, kteří v pozdějších dobách rovněž migrují na sever. Toránci kočovali a lovili prakticky na celém jižním území na J od Toránských hor a byli na nižším stupni vývoje než Ertové, právě tak jako Tegové na východě střední části Tarosu, kteří takřka sousedili s Tuly, ale jichž se boje Ertů s Tuly prakticky nedotkly. Toránci vybudovali na jihu silnou říši, ze které se pak podnikaly výpady na jih do Etariskaru i daleké výpravy po moři, kolem pobřeží Sargasového zálivu, které obývali Ertové, protože se objevují i na západní části pobřeží severního Tarosu, kam se dostali pravděpodobně po moři. Tam se dostali do konfliktu s Tulánskou říší a rozvrátili ji.
Nejhůře zjistitelné byly kmeny a národy, pohybující se a žijící na severu Tarosu. Jedny historické prameny citují takové etnické skupiny, jako jsou Goldové, Wágové, Hererové, Wjan-namové, druhé zase Bagobo, Arunto, Hazárové, Zamulu, Kankai, Chatak, Irulo či Ša.
Všechny tyto kmeny, národy a skupiny se různě mísily, asimilovaly, navzájem vybíjely , měnily své názvy, zanikaly až v dnešní podobě nám zůstávají na severu Tulové, Toránci, Growové, Yangové, ve střední části pak opět Tulové, Ertové a Tegové. V jižní části Ertové, Galové a Toránci.Chceme-li blíže objasnit vývoj, musíme více méně vyslovovat pouze pravděpodobné hypotézy. Jednou z těchto možných hypotéz vyslovenou Hain Birúyou je tato: Po roce 1200 př.n.l. výbojní Toránci prováděli neustálé nájezdy na území dnešního Etariskaru, kde žila většina Ertů. Postupem času přišli Ertové zcela o bojovníky a dostali se plně do područí Toránců. Jenže Toránci samotní nemohli operovat na tak rozsáhlém území a proto vznikla domněnka, že nájezdníků muselo být mnohem více, co do počtu i co do druhů.Podle současného stavu lze usuzovat, že následkem zásahu těchto tajuplných nájezdníků došlo k velkému stěhování kmenů, národností a skupin, které se přelévaly z místa na místo.
Ke stěhování došlo kolem roku 1000 př.n.l. Zmíněnými nájezdníky byli Grówové, jejichž mocná říše se objevila v polopoušti středního Tarosu náhle kolem roku 1100 př.n.l. V roce 1000př.n.l. už podnikali rozsáhlé výpady a nájezdy na S, kde s nesetkali prakticky s žádným odporem. Na západě narazili na říši Tulů. Na východě byla jejich invaze zastavena vysokým Dareyským pohořím, které zachránilo tehdy velmi oslabenou Yangskou Říši ohnivého draka před zkázou. Na jih pronikli Grówocé velmi daleko. Na nárazovém území se národy sjednotily a postavily se invazi na odpor. Byly však poraženy a Grówové zpustošili celý kraj kolem jezera Dalija a v povodí El Beja. Invaze byla zastavena na jihu až v Eigenských horách, kde se Grówové srazili s dobře vycvičenou a vyzbrojenou toránskou armádou a na JV na ertských opevněních na řece Rio Quark. Kolem roku 900 př.n.l. už o mocné říši nejsou žádné zprávy.
Časem u národů, které se dostaly do konfliktu s grówskými nájezdníky vznikl větší pocit pospolitosti, nesváry mezi kmeny a skupinami ustoupily do pozadí před nebezpečím nájezdníků. Postupně poznávali sílu jednolitosti, stále lépe odolávaly nájezdníkům tím, že určitá území s využitím přírodních tvarů opevňovaly, pěstovaly velice výživnou jambu, jejíž zbytky byly při vykopávkách nalezeny v hliněných nádobách přikrytých rohožemi. Vytvářely velké zásoby, které stačily k obživě lidí i krmení dobytka. Na území Terulanu byla objevena i zvláštní zařízení k čerpání vody z velkých hloubek. Nepodařilo se však zatím zjistit, jakým způsobem vyhledávaly místa výskytu spodních vod a jakým způsobem se dostávaly do značné hloubky, až 80 metrů.
Naproti tomu na území Wan-Hu a Serentegy se zdá, že k tak bouřlivému vývoji nedocházelo a nedošlo, soudě podle nálezů a vykopávek, které nás vedou k domněnce, že na tomto území stále převládalo žluté plemeno yangské, které se zřejmě dovedlo vypořádat s nájezdníky /i díky horám/, že si uchovalo svoji rasovou a národní podstatu. V zachování nezávislosti a samostatnosti vývoje přispělo velkou měrou krajinné uspořádání. Dareyské pohoří bránilo svou výškou velmi účinně postupu dobyvatelských armád od západu. Yangové si zachovali tak způsob života, kulturu a osobité umění, znázorněné na nalezených břidlicových tabulkách., skalních stěnách a ztvárněné v ozdobách nalezených na několika místech v hrobkách zřejmě bohatých vládců a jejich žen.
V dějinách osidlování Tarosu zbývá rozluštit kromě jiného, to nejdůležitější. Co to bylo za síly či tvory, které či kteří dovedli vrátit kulturu národu, pobývajícímu 1000 let v Toránských horách nebo dokonce v bažinách za nimi. Vrátit mu kulturu a dáti tak vzniknout mocné říši, která sehrála jednu z rozhodujících úloh v dějinách kontinentu.
Snad se nám to dalším bádáním za pomoci nejnovějších poznatků a nejrůznějších vědních oborů jednou podaří.
S použitím materiálu Tajemný Taros, Kub Yash, prof.
Bellatrix, Etarea 1988
zpracoval Starknest