Poslední probuzení

Hrají: Gimson Freeman Rafaela Sandová Jeremy Hughes a další

Scénář: Lucia Rain a Phillip Brasca

Kamera: George Gradall

Hudba: Morris Lindallas

Režie: Lucas Stork

Země vzniku: Ertar 1989

Lucas Stork natočil v Posledním probuzení po delší době opět sci-fi. Nijak se to však neprojevuje na profesionalitě provedení. Přestože se jedná o kosmickou SF z budoucnosti, nedokázal se Stork odpoutat od svého hlavního hrdiny, od Taora. I on v tomto filmu kupodivu hraje. Poslední probuzení tak vlastně navazuje na Storkův filmový životopis Taora ztvárněný ve filmech Ertaoragea a trilogii Poslední král. Spojení je hlubší než jen postavou Taora. Představuje jej pochopitelně opět Gimson Freeman. Hraje zde i Rafaela Sandová, které se od Taoné liší pouze moderním oblekem. Nalíčená je stejně záměrně, neboť zde Taorovi i připomína jeho dávno mrtvou lásku Taoné. Rovněž Jeremy Hughes, který v Posledním probuzení hraje, má svou tradiční roli Toho-který-ví. Toto vše však ve filmu není řečeno, jen v náznacích to lze vypozorovat, pokud divák zná celé Storkovo Taorovské dílo.

V bezbřehém kosmu jsou stovky obydlených planet. Na mnoha planetách žíjí lidem podobní tvorové, jen na různém vývojovém stupni. Ale jen málo civilizacím se dosud podařilo odpoutat se od své kolébky a podlédnout tváří v tvář vesmíru. A jen dvě civilizace se dostaly na takovou úroveň, že jejich koráby brázdily temnotu a chlad kosmu pravidelně. Jedna civilizace, z planety Guruňa, podivné humanoidní bytosti s hmyzíma očima, podnikala po vesmíru dobyvačné lety. Guraňové lovili ze svých korábů primitivnější humanoidy, které pak používali na pustých planetách k praci v dolech. Na planetě Tarhea pak žili vyspělí a stateční lidé, kterí se s guruňany střetli a vybojovali s nimi několik vítězních bitev. Mnoho národů tak osvobodili z temnoty kosmického otroctví. Jejich flotily však nemohly chránit stále všechny méně vyvinuté svéty před kosmickými otrokáři. Tolik kosmických lodí mít ani nemohli. Poté, co se tarheanům podařilo nad guruňany zvítězit, rozhodli se zabránit jejich další rozpínavosti a tak se ke všem jim známým obydleným světům rozlétly kosmické lodě se strážci na palubách. Strážní lodě zaparkovaly na solárních drahách ve střežených systémech. Strážce zůstal v hibernaci. Jakmile pak apartury lodi zaregistrovaly blížící se nebezpečí, byl strážce probuzen. Vyhledal pak dostatečně volný prostor v soustavě, pronikl se svou lodí do hyperprostoru a vyslal signál přivolávající bitevní flotilu tarheanských kosmických lodí, která si pak s otrokáři snadno poradila. Ve všech případech, kdy Tarheané střežili klid svých mladších bratří, zůstaly kosmické lodě na solárních drahách. Ve všech případech kromě jednoho. Ta civilizace byla tolik podobná Tarheanům. Tolik podobná nejen ze sociálního hlediska, ale i z genetického. To byli ti praví bratři. Jen ještě nerozumní. A tak Tarheané po dlouhých diskusích porušili zásadu nevměšování a rozhodli se usměrňovat vývoj této civilizace a vychovat si své bratry v rozumu. Jednak z tisíce let trvajícího pocitu osamění, jednak i proto, aby celá tíha střežení ostatních ras neležela jen na Tarheanech. A tak v tomto jediném případě Strážce na planetě přistál.

Na kosmodromu Taorské federace v Tanaiské poušti se připravuje dosud největší kosmonautický projekt - pilotovaný let k Marsu. V montážních halách montují technici tři mohutné kosmické lodě. jedna vynese na oběžnou dráhu loď s posádkou, v níž se uskuteční vlastní pilotovaný let, druhá pak nákladní tahač a návratovou raketu, třetí komplex přistávacích modulů a orbitální stanici, která zůstane u Marsu i po odletu posádky zpět. Do startu zbývá jen několik dní, když je celosvětová veřejnost ohromena prohlášením vedoucího kosmického letu, Dr. Harmanna, že pilotovaný let k Marsu, ke kterému se upírala pozornost odborníků i veřejnosti po celou dobu desetiletých příprav a který je výsledkem jedinečné mezinárodní spolupráce dosud rozděleného světa, je odvolán.

První šokující informace nepodává žádné vysvětlení. Teprve o několik dní později se objevuje prohlášení technického ředitele letu o závadách objevených v poslední chvíli v systémech zabezpečujících dlouhodobý život posádky. Prohlášení snad uspokojí veřejnost, zvláště když je neustále zdůrazňováno nebezpečí hrozící v případě poruchy systému kosmonautům a prvořadý zájem na zabezpečení návrtatu, v odborných kuzích však vyvolává pochybnosti.

Systém byl přece tolikrát odzkoušen v laboratorních podmínkách, již několik let bezvadě funguje na podmořských laboratořích či atomových ponorkách. Cosi nepravého v tom vidí i reportár listu Daily Dalende Max Winterr a začíná na vlastní pěst pátrat v zákulisí, přičemž využívá svých přátel v řadách odborníků. A pokud někde přítele nebo zavázaného člověka neměl, byl mu dobrý jakýkoliv způsob jeho získání. Člověk tedy nepříliš oplývající čestným jednáním, nicméně možná právě proto tak úspěšný novinář.

V podzemí kdesi v Toránských horách.

Ten-který-ví se ustaraně dívá na elektonický panel. Na desce vytrvale bliká výrazná červená kontrolka. Kvílivý zvuk, který se před několika okamžiky rozlehl všemi podzemními prostorami je již vypnut. Ale stav ohrožení stále trvá. A kdesi v podzemních prostorách, kam Ten-který-ví nevkročil téměř dva tisíce let, na hranici mezi životem a smrtí, leží v anabióze Taor. Ten-který-ví má starosti. Dokud nebudou umět Taora vyléčit, nesmějí jej budit. Ale teď jej potřebují více než kdykoli v minulosti. A za celá předchozí tisíciletí došlo k nejedné situaci, kdy by bylo Taorova zásahu třeba. Každý Ten-který-ví však nezaváhal a rada Devíti řešila vzniklé problémy sama. Tentokrát je však situace jiná. Blíží se nebezpečí z kosmu a rada Devíti nedisponuje prostředky schopnými chránit celou planetu. Musí riskovat.

A tak se Ten-který-ví rozhodl po tisíciletích Taora probudit. A zase jako kdysi dávno členové rady Devíti odevzdali Tomu-který-ví své klíče a on sestoupil do nitra sklaního masívu. Tentokrát poprvé nesestupoval sám. Spolu s ním sestoupila rada Devíti. Mimořádná situace ospravedlnila porušení tisíciletého tabu. A tak když se dveře, které ještě stále nebylo možno otevříti žádnými prostředky tohoto světa, automaticky otevřely a do jeskyně vpadl polomrtvý Taor, bylo vše připraveno. Rada Devíti zmobilizovala všechny jen jí známé postupy a prostředky medicíny a biologie. Zápas o Taorův život byl dlouhý a těžký. Jedy, které se mu dostaly do těla v dávné době, nadělaly v organismu mnoho škod. Nakonec však moderní medicína zvítězila a Taor byl zachráněn.

To však nebyl jediný úkol, který radu Devíti čekal. Naštěstí se poplašný signál ozval necelý týden před plánovaným startem první pilotované výpravy k Marsu. Start musel být odložen. To bylo jasné okamžitě. V době rozděleného světa nemohlo v žádném případě dojít k obecné panice, která by svět nepochybně zachvátila v případě objevení se cizí kosmické lodi, nebo dokonce zveřejnění skutečně hrozícího nebezpečí.

Přestože rada Devíti měla po celém světě na nejdůležitějších místech lidi, tajné stoupence víry v Hvězdu, ne pochopitelně té, která před třemi a půl tisíciletími hýbala starověkou Eritreou, ale té moderní, víry ve skutečnou existenci Taora, nebylo jednoduché start zdržet.

Dalším důležitým úkolem bylo propašovat nějakým pololegálním způsobem Taora mezi posádku Discovery, marsovské kosmické lodi. A třetím úkolem bylo jak nenápadně, aniž by mezi lidmi vznikla panika, dostat Taora od Marsu do pásma asteroidů, kde čekala jeho loď a posádku Discovery bez prozrazení tajemství dopravit v pořádku zpět na zem.

Největší soudobý úspěch lidstva, první pilotovaný let k Marsu se tak měl stát kosmickým letem za záchranu lidstva, aniž by o tom ovšem lidstvo mělo cokoliv jen vytušit.

Vzhledem k tomu, že start musel být odložen o několik měsíců, neměl Taor ani jeho přátelé času nazbyt. Pověřencům rady Devíti se dařilo zfalšovat Taorův pilotní diplom z Dusartské letecké akademie. Odborníkům na počítače se zdařil husarský kousek, když se jim podařilo změnit některá data v centrální evidenci obyvatelstva a tak nejen legalizovat existenci jistého pilota první třídy Taora Denise, ale připsat mu rovnou několik tisíc nalétaných hodin na nejmodernějších stíhačích. Potom došlo i na trochu špinavější práce, kdy byl formou jakéhosi polovičního únosu vyřazen ze skupiny záložní posádky druhý pilot a Denis se dostal na jeho místo za přispění admirála pilotní akademie a technického ředitele letu Discovery, jinak přivrženců víry v Hvězdu, aniž by oni ovšem pochopili, že Taor Denis je skutečný mimozemský Taor. Byl to prostě příkaz rady Devíti a to stačilo.

Taor se tak stačil alespoň trochu rozkoukat v pozemské kosmické technice a seznámit se s členy obou posádek. A tak poznal i navigátorku hlavní posádky Alici Duhanovou. Když ji uviděl poprvé, domníval se nejdříve, že se zbláznil. A mnoho nechybělo a celé tajemství by bylo prozrazeno. I když by možná řečem jediného člověka nebyl přikládán věrohodný význam, zmocnil by se informací tisk a panika by vznikla stejně.

Taorovou myslí proběhly vzpomínky na pět tisíc let staré. Pro něho to však byla záležitost několika desítek let. Taoné. Alice Duhanová byla Taoné tolik podobná. Myslí mu proběhlo několik vzpomínkových obrazů na první pohled Taoné, na společné chvíle v horách (záběry z filmu Ertaoragea - poz. aut.) i na okamžiky nekonečného smutku a zoufalství, když Taoné ztratil, kdy mu ji zavraždili (to už v Ertaoragei není a tak vlastně až tady je ukázáno, proč podle Storka Taor nevládl až do smrti, ale uložil se ke spánku, ačkoliv báje o tom nic neříká - poz. aut.).

Teď ji znovu nalezl. Byla to ona. I Když mu rozum napovídal, že je to nesmysl. Taoné byla divoška, zemřela před pěti tisíci lety a Alice je moderní vzdělaná žena, kosmonautka. Byla to ona.

Alice byla zvyklá na to, že si ji muži prohlížejí, ale způsob, jakým si ji prohlížel Taor, ji přiváděl do rozpaků. Díval se na ni jako na starou známou a přitom ona věděla, že ho až do jeho poněkud podivného příchodu do náhradního týmu v životě neviděla a on si přitom nechtěl nechat vymluvit, že by si ji pletl s jinou dívkou.

Taor znovu nalezl svou Taoné a znovu ji měl ztratil. Přes tuto těžkou zkoušku však nepřestával myslet na své poslání. A tak když se znovu blížil start Discovery, onemocněl "náhle" jakousi podivnou chorobou druhý pilot hlavní posádky a dva dny před startem byl do ní zařazen Taor. Nebylo to pochopitelně opět nic jednoduchého, ale rada Devíti trvala na svém a nezdůvodňovala.

Discovery odstartovala s Taorem na palubě. Společně s ní odstartovaly i dvě nákladní lodě. Discovery provedla na orbitě potřebné manévry a zamířila k Marsu. Pro malou závadu na korekčních motorech se start návratové rakety a sekce přistávacích modulů poněkud opozdil a tak opustili orbitu o několik desítek hodin později. Nikdo tak neví, co se ve skutečnosti na orbitě odehrálo. A přestože čmuchal Max Winter zjistil i zveřejnil zprávu o tom, že ve stejné době odstartovala z již několik desítek let nepoužívaného ertarského kosmodromu Alberta Einsteina velká raketa, nepřikládal tomu nikdo velký význam. V oficiálním tisku bylo vypuštění této lodi označeno za národohospodářský projekt.

Maxovi se podařilo podplatit několik techniků na řídícím stanovišti orbitálních letů, protože do střediska řízení letu Discovery se přes svou prohnanost nevetřel a získal tak několik desítek pásek s telemetrickými údaji tří lodí letu Discovery.

Donutil dalšího známého, pracovníka jednoho velkého výpočetního střediska, k prostudování pásek záznamů. Ten zprvu odmítál, ale poté co mu Max pohrozil prozrazením jeho poměru se sekretářkou jeho žárlivé manželce, svolil. Když pásky prostudoval, začal se o problém i sám blíže zajímat. Discovery s posádkou se v pořádku odpoutala z orbity a zamířila k Marsu. Pak se však stalo něco zvláštního. Dvě automatické rakety s nákladem byly ve fázi sestavování komplexu druhé meziplanetní lodi zablokovány vnějšími signály, přičemž k tomuto komplexu se připojila třetí raketa, kterou se ani podle telemetrie ani podle dráhy nepodařilo nijak identifikovat a vysílala do řídícího střediska projektu Discovery falešné telemetrické údaje o hladkém průběhu manévru. Dále byly na pásku zachyceny slabé jen těžko čitelné údaje, ze kterých by se snad při troše fantazie, pokud bychom připustili schopnosti soudobé techniky provést tak složitý manévr, dalo vyčíst následující. Třetí pirátská loď, připojila část svého nákladu k návratové raketě a doslova z komplexu "ukradla" orbitální a přistávací sekce. Nato se od komplexu odpojila a vyslala za marsovský komplet do řídícího střediska další část telemetrických údajů popisujících hladké dokončení manévru a přechod na dráhu k Marsu. Sama pak zabrzdila a shořela ve vysokých vrstvách atmosféry. Maxovi odborníci na kosmické lety však popřeli, že by soudobá technika byla takovéto akce schopna. Všechny seriózní listy tak jeho články odmítly, zvláště když řízení letu Discovery prohlásilo manévry za bezchybné. A tak Maxe otisklo jen několik bulvárních plátků. Tou dobou už však dělal vážné strarosti radě Devíti, která byla o jeho činnosti dobře informovaná.

Nečekaně jí však přišla na pomoc síla průmyslových koncernů, které se podílely na realizaci letu a ten byl zároveň jejich nesmírnou reklamou. A tak když se Max dotkl těchto zájmů a hrozilo, že by jeho informace pronikly na Discovery a způsobily paniku, musel Max zmizet.

A tak nikdo nezjistil, že na orbitální dráze došlo skutečně k odpojení orbitální části od návratové rakety a místo toho tam byla připojena celá kosmická loď plně zabezpečující návrtat celé posádky z Marsu k Zemi.

A jak se Discovery blížila k Marsu, schylovalo se pomalu k radou Devíti pečlivě a prasně režírované katastrofě.

Během letu se Taor sblížil s Alicí a několikrát mu při rozhovorech uklouzlo co nemělo. Alice však nebyla naštěstí vyšetřující soudce, všemu nevěřila a navíc jí Taor také nebyl lhostejný. Jednou například pronesl větu: "Blíží se doba, kdy člověk překročí dráhu Marsu a poletí dál do hlubin vesmíru!" Alice se mu vysmála: "Vždyť jsme se sotva dohrabali sem a ty už bys chtěl dál." Nebo jindy si Taor posteskl: "Již jednou jsem tě ztratil a teď tě musím ztratit podruhé!" Tenkrát to považovala za nesmysl, ale postupem doby, po katastrofě projektu Discovery a při letu zpět k Zemi se jí to znovu a znovu vynořovalo v mysli. A tak se možná ve svých úvahách dostala blíž pravdě, než všechny následné vyšetřovací komise, které katastrofu vyšetřovaly.

Pro případ porušení hermetičnosti lodi nacvičovala posádka i nasedání a ukrytí do nouzového výsadkového člunu. Jeden takový nácvik byl naplánován i těsně před dosažením oběžné dráhy Marsu, před zahájením brzdícího manévru, kdy se měl po dlouhých měsících nečinnosti uvést do chodu hlavní motor.

Taor byl zrovna v pilotní kabině. Automatika vyhlásila cvičný poplach. Všichni členové posádky nasadili přilby a řitili se do výsadkového člunu. Taor poslední. V přestupové chodbě upadl a opozdil se. Hermetické dveře se uzavřely. A pak se stalo několik naprosto vyloučených náhod a poruch najednou. Vypadl hlavní zdroj proudu. Zhaslo světlo. Vypověděly službu měřící přístroje hangáru a pumpy začaly vyčerpávat vzduch z přechodové komory. Řídící počítač vyslal sérii zmatených příkazů korekčním motorům, které Discovery roztočily. Do záložního počítače přišel signál o nekontrolovatelné rotaci lodi a ten vyslal jediný možný příkaz. Katapultáž. A tak během několika desetin sekundy z Discovery vypálil záchranný člun s celou posádkou mimo Taora.

Když se posádka vzpamatovala z náhlého šoku, stabilizovala člun a navedla jej na oběžnou dráhu kolem Marsu, pokoušeli se spojit s Discovery, ta však neodpovídala na signály. Po sérii řídících příkazů z výsadkového člunu se sice zapálil hlavní motor, ten však místo aby Discovery brzdil a navedli ji na oběžnou dráhu kolem planety, hnal ji dál do hlubin kosmu, směrem k pásu asteroidů.

S několikaminutovým zpožděním dorazily i signály reakce řídícího střediska letu. Po rekapitulaci situace se zdálo, že je celá posádka odsouzena k pomalé smrti daleko od rodné planety. Člun sice umožňoval přistání na planetě, to však nic neřešilo. Umožnil rovněž čekat celé posádce potřebných 50 hodin, než dorazí návratová raketa s orbitální sekcí. Orbitální sekce by sice umožnila posádce přežít u Marsu několik měsíců, ale neumožňila by jí návrat na Zemi. A doba, kterou posádce mohla poskytnout nestačila na to, aby ze Země dorazila záchranná výprava, nehledě na to, že záložní loď ani nebyla postavena.

Odborníci celé dny na trenažérech přehrávali celou situaci a nebyli schopni určit příčinu této vlastně vyloučené katastrofy. A hledali řešení. V úsporách vzduchu i potravy, v možnostech postavit u Marsu z dostupných prostředků dostatečně výkonná recyklační zařízení. Bezvýsledně.

Celá planeta prožívala katastrofu bolestně. Pro všechny bylo také neskutečným překvapením, když návratová raketa dorazila na orbitu k Marsu a místo orbitální sekce s sebou přivezla kompletní kosmickou loď pro posádku, zabezpečující návrat domů i když ve stísněných podmínkách a za značných omezení.

Již během zpátečního letu, ale zejména po něm, vedlo několik vládních i mezivládních odborných komisí vyšetřování příčin katastrofy i otázky návratové kosmické lodi. Části této lodi se podařilo identifikovat jako výrobky stejné série, ze které pocházela Discovery, které kdosi neznámým způsobem odcizil z firemních skladů, část se nepodařilo identifikovat vůbec. A rovněž se žádné komisi nepodařilo vysvětlit, kde se u Marsu návratová loď vzala.

Došlo i na zkoumání Maxových pásků, jeho dedukce však odborníci rovněž vyvrátili. Není bez zajímavosti, že vedoucími dvou hlavních vyšetřovacích komisí byli technický ředitel letu Discovery a admirál pilotní akademie v Dusaru.

Když výsadkový člun opustil palubu Discovery, Taor se připoutal ke stěně chodby a chvíli odpočíval. Poslední chvíle s Alicí i komedie, kterou musel sehrát, jej stála značné množství sil. Autamat v souladu s programem opět zastavil rotaci lodi a obnovil napětí v hlavním rozvodu. Vše proběhlo přesně podle plánu rady Devíti. Taor dorazil do řídící kabiny a po vydání několika kódovaných povelů přestal řídící počítač reagovat na pokyny zvenčí a přešel plně na ruční řízení pilotem. Taor podle propočtů uvedl do chodu tajné programy. Hlavní motor Discovery okamžitě naskočil a loď se začala vzdalovat od Marsu, od lidí, od Alice, dál do hlubin kosmu. Taor měl teď před sebou několik týdnů nudné cesty.

Zpestřoval mu ji pouze odposlech relací mezi zemí a záhadnou náhodou zachráněné posádky Discovery. Když nastal čas, začala Discovery opět manévrovat. Tentokrát to nebylo jednoduché. Hustota kamení kolem vzrostla. Taorovi se nakonec podařilo přiblížit k velikému nepojmenovanému asteroidu. Byl nervózní. Nebylo také divu. V případě, že by jeho loď již nefungovala, nebyla by pro něho cesta zpět. Discovery byla na konečné. S palivem i zásobami. Pomalu se s lodí přehoupl přes kamenný obzor. V paprscích slunce se matně zaleskl trup kosmického korábu opuštěného před téměř pěti tisíci lety. Taor vyslal kódový signál a čekal.

Po necelé minutě se rozzářila poziční světla hvězdoletu. Za další chvíli se rozevřela vstupní komora. Taor již neměl dále na co čekat. Oblékl skafandr a s raketovou pistolí vystoupil do kosmu. Opustil tak poslední pozemskou půdu, přerval poslední pouto se svým dosavadním životem, s Taoné, s Alicí.

Letěl vstříc své lodi. Dveře se zavřely. Taor byl opět "doma". Ve svém prvním a pravém domově. Pravém? Na tuto otázku nebyl schopen odpovědět. Na Zemi žil příliš dlouho.

A zatímco na zemi vedly komise vyšetřování o příčinách nezdaru prvního pilotovaného letu ke hvězdám, zatímco si rada Devíti oddychla, že cíl prvního pilotovaného letu k jiné planetě byl splněn, vzplály kdesi v pásmu asteroidů mohutné motory hvězdoletu, o nichž konstruktéři na Zemi pouze snili.

Hvězdolet zamířil ven ze sluneční soustavy, dál do volného vesmíru, aby se stal naváděcím majákem pro tarheanskou bojovou flotilu, která je na zavolání svých strážců připravena chránit své mladší bratry před kosmickými piráty.

Herecké výkony Gimsona Freemana a Rafaely Sandové jsou již tradičně vysoké. Oba herci získali za rola Taora a Taoné (Alice) na festivalu SF filmů v Quasaru v květnu 1989 Křišťálovou kouli, cenu za nejlepší herecky výkon uplynulého roku. Rovněž Morris Lindallas se neodchýlil od vysoké příčky, kterou si sám nasadil v Posledním králi.

Možná jen, že scénáristé Lucia Rainová a Phillip Brasca se dopustili některých drobných chyb při psaní kosmické SF se kterou neměli doposud velké zkušenosti. Zvláště asi, když na Storkovu výslovnou žádost, zařadili do filmu jako hlavního hrdinu Taora. I když zase jinak by težko hledali jiny logický důvod pro to, aby hlavní hrdina opustil u Marsu kolegy a cestoval dále do hlubin kosmu. Film by ztratil patrně část své typicky Storkovské osudovosti. Neboť Stork nechce řešit drobné problémy života, ale kolosální problémy civilizací. A je to možná dobře, protože na drobné problémy života máme specializované jiné režiséry.

Celkově se dá říci, že jsou-li filmy Ertaoragea a Poslední probuzení Storkovými posledními filmy, pak se mu skutečně podařil jeho záměr "v nejlepším přestat!" Oba filmy jsou natolik kvalitní, že se Stork skutečně jen těžko mohl lépe zapsat do dějin nejen ertarské, ale i světové kinematografie. I když někoho možná napadne, proč ještě netočí dál, když mu to tak dobře jde, ake k tomu už se sám Stork vyjádřil.