V dějinách Ertaru najdeme mnoho momentů hodných pozornosti. Leč ne všechny události významu klíčového v písmu se zachovaly. Mezery tyto mužové učení pověstmi lidovými jen v ústech nejstarších za všech časů bouřných živými klenou, by chod historie v celém vykládati mohli.
Kršle všeho toho, co mnohaletým šukáním po vískách zapadlých mezi vlastenci bělovlasými sebrati lze bylo, daleko ještě nepostačuje k jasnému prohlédnutí do všech oborův šeré starožitnosti. Ještě vždy vysílá dějezpytec otázek na tisíce nadarmo do temných a hluchých uší mužů pamětlivýchvěkův minulých, ženy též pamatují, leč plky prázdné to bývají, a i zableskuje-li se mu tam něco porůznu, bývá často pochybno, světlo-li jest,anebo bludička.
Pověsti takové pak třeba jak zrno nečisté probírati, zrno od plev oddělovati. Se zrnem, jež pak v žádném materiálu historickém opory nemá, nutno zvlášť opatrně zacházeti. Nezřídka i takový příběh sběrateli se přihodí, jež ceny historické žádné nemá, ba ve ve světle znalostí suchých a kronik víry hodných na nic se rozplývá. Přesto pověsti tyto zaznamenat dlužno, neb krása jejich, rozlet a fantazie o touze lidu prostého po spravedlnossti vyšší pravdivě vypovídají a o pochopení dobovém krásna uměleckého i morálního leccos čtwnáři vnímavému sdělí.
Případem takovým pověst o Pánu pekelných plamenů jest. Ač historicky nevěrná, o duchu doby, ale spíš o duších lidí, vypráví. Ze škamen školních historie ta každému známa.(Viz. S.Švachouček: Historické obrazy,vyd., str.04) Král Ukururribu, poslední z rodu etonů, svůj vlastní hrad, do něhož věrollomně pronikli vzbouření zlatokopci a lžikněží Slunce, na popel spálil. Taková pravda jest. Však fantazie lidu prostého tuto krvavou noc vábivou snů a kouzel v pověst oblékla.
Pověst tato na světu neznámé samotě Nový Spořilov zvané dodnes vyprávěná nemá nižádného jádra historického. Snad jen děti nebo dospělé s duše dítěte pobaví..
Smrt stoupala po schodech tesaných do úbočí hory. Zapadající slunce obkroužilo hrad Tonorg krvavou svatozáří, která byla jakoby předznamením věcí příštích. Kamenná brána nádvoří působila mohutně, byla výrazem síly krále. Nejslabší místo opevnění bylo chráněno střeleckým ochozem na stěně.
Smrt si kamenů nevšímala. Stoupala k bráně se stále stejným úšklebkem prázdných bezzubých úst. Před stráží se zastavila. Statný voják s mečem a dýkou za pasem postřehl sotva viditelné zavlnění vzdduchu v bráně. Nejistě sáhl po meči a udělal krok vpřed.
Smrt se široce usmála. Voják se jí líbil. Zamířila k němu a vztáhla ruku k jeho hrudi. Voják ucítil ledový závan vzvduchu. Nepřítele neviděl, ale vytušil nebezpečí. Pevně sevřel rukojeť meče a nadechl se, aby zavolala pomoc. Ze sevřeného hrdla se však nevydral ani hlásek. Voják tasil a v tom si uvědomil, že jeho srdce se zastavilo. V hrudi se mu rozlila neznámá bolest a meč vypadl z ruky. Svět před očima se zatáhl černou oponou a muž klesl na kolena. Smrt se skláněla nad svou obětí a v očích se zamihotala jiskřička radostné vášně. Ruka vnořená do mužovy hrudi se zvolna svírala v pěst. Svůj pohyb však neukončila. Vyrušilo jí volání. Smrt se vztyčila a otočila hlavu za hlasem. Nerada opouštěla nedsokončenou práci. Hlas však zněl ocelovou silou a bylo třeba uposlechnout. ještě jednou se ohlédla na ležící postavu a pak pokračovala v cestě. Zatím se ke strážnému ležícímu bezvládně v bráně sbíhali sluhové, pocítili chladný závan vzduchu šlechtici na schodišti do trůní síně. úsměvy zmizely z jejich tváří a podívali se jeden druhému do očí, jako by tam hledali pravdu. Za chvíli se už za ten okamžik slabosti styděli a za jejich neproniknutelnými čely se začaly saplétat nové sítě intrik. CHladná dlaň se dotkla i krále a rádců shromážděných v síni. Jeden člověk unikl. Před králem stál vysoký cizinec v čeném plášti zdobeném červeným vyšíváním. Jeho zpupné postsvy se memento nedotklo. smrt se zastavila za ním a zdálo se, že na něco čeká.
"Když nehledáš službu, co tě tedy přivádí kouzelníku?" zeptal se král.
"Staré proroctví králi," odpověděl cizinec." Své pravé jméno ti neřeknu. To chápeš, vydal bych se tím do rukou tvých čarodějů, však lidé mi dali jméno Pán plamenů."
"Slyšel jsem o tobě," kývl král.
"Jsem mocný čaroděj. Vládnu plameny pekelnými, z mých očí šlehá plamen a smrt vždy stojí připravena po mé pravici."
"Začínáš výhružkami? To není moudré?" přerušil cizince král a poposedl na svém dubovém vyřezávaném stolci. Přitom se jeho plášť jakoby náhodou rozevřel a rukojet meče vyhlédla ven. Dlaň vládce se o ni opřela a něžně pohladila drahé kameny vyleštěné dlaní při častém používání zbraně.
Cizinec se usmál a z očí mu vyšlehl blesk. Ohnivý paprsek dopadl na meč a z rukojeti se lehce zakouřilo. Ruka spálená žárem cukla.
"Co je moudré a co ne posoudím sám" pravil cizinec." Povím ti králi o tom starém proroctví. Říká, že čaroděůj, který zkrotí plameůny pekelné, stane se králem a bude jím až do smrti."
"A ty jsi zkrotil..?
"Ano. "
"Dobrá tedy, hledej si své království. Ale tady ne !"
"Na mne nekřič pane. Jsi králem země, ne však mým vládcem.Moje matka byla vědmou. Znalkyní černé magie. Když se jí narodil syn, mocným kouzlem mu přisoudila své schopnosti. Od malička jsem studoval tajné formule, sbíral vzácné byliny za úsvitu i za úplňku, byla to těžká léta. Nikdo si nedovede představit, kolik práce to bylo. Ale dosáhl jsem cíle. Dnes já poroučím a ty budeš poslouchat."
"Do věže s ním", přikázal král. Dva strážcové vztoupili kupředu. Stačili udělat jediný krok a změnili se ve sloupy divokého hučícího a pulzujícího ohně. Síň se otřásla nelidským řevem a bolestí. když se oheň uklidnil ležely na kamenné podlaze dvě hromádky popela a ve vzduchu čpěla spálenina.
"Vzdej se trůnu králi. Pak ti možná daruji život, " řekl klidně čaroděj, jako by se nic nestalo.
"Trůnu se nevzdám. Je také mého syna a pro něj ho ubráním."
Král vstal a sáhla po meči. Nedokázal však vytáhnout rozpálenou zbraň z pochvy.
"O tvého syna se hned postarám, " ušklíbl se cizinec a mávl rukou. Ze sevřené pěsti mu vylétla malá ohnivá kulička a zmizela ve zdi.
"Mne nepostrašíš svými kouzly,"řekl král. Jdi a nevracej se !" Opět sáhl po meči a ucukl. Zbraň byla stále ještě nesnesitelně horká. Cizinec se křivě usmál. Smrt po jeho boku, jen jemu viditelná už odnesla své první oběti. Životy dvou strážců roznítili její chuť.
"Staré proroctví říká, že Pán plamenů se stane králem a bude vládnout až do smrti. Říká však také, že jeho život skončí dřív než král bez trůnu svůj počet s Hvězdou uzavře. Proto, jen proto ti živovt musím darovat, králi, protože v sílu vidění věřím.
Věřím, že jak bylo v kouři vzácných bylin věštěno, stane se. Proto tebe ušetřím, však trůn hned mi odevzdej. Je marné se vzpírat síle osudu. Jak v kouři vzácných bylin zjeveno. tak...." Cizincovu řeč přerušil vzdálený výkřik. Ukururribu se nadzvedl na trůnu a pohlédl směrem k chodbě, odkud bylo slyšet chvatné kroky a nesrozumitelný halas.
"Co se to děje, " zeptal se znepokojeně. Zazdálo se mu, že hlas své paní zaslechl. A již královna s houfem dam do síně vtrhla v náručí malý uzlík krajkový.
"Mám jednání," zachmuřil s král. " Neruš paní." Což nevidíš pane ?" Vzkřikla královna a děcko v saténu a krajkách uložené ke trůnu zvedla. "Malý Bukurro, syn tvůj, horečkou jen hoří. Jeho tvářičky zrudly zákeřným plamenem. Pláče a matku nepoznává." Král povstal a vztáhl ruce po dítěti. V té chvíli však i cizinec lehce hlavou pokynul. Smrt kupředu pokročila a levou rukou po peřince přejela. Dítě se pod ledovým dotykem zachvělo. Křečovitě sevřelo prstíky, krátce zaplakalo, ale žár nemoci do chladné dlaně rychle utíkal. Děcko se utišilo, jeho ruce klesly na peřinku a tvář prozářil tichý smířený úsměv. Pomalu zavřelo oči a přestalo se hýbat. Smrt jej ještě jednou pohladila. když se malého tělíčka doknul král, bylo již studené jako hřbitovní hlína.
"Ne! To ne !" vkřikl král a divoce se obrátil k čaroději. Nedbaje bolesti vytrhl meč z pochvy, ale v ten ráz vyrostla mezi ním a vetřelcem stěna z hučícího plamene. Kouzelník udělala jediný krok stranou a král, který skrz oheň slepě zaútočil, probodl jen vzduch. Stál tam v ohořelém rouchu, z vousů mu stoupala dým a z očí tekly velké mužské slzy.
Čaroděj chvíli počkal a pak se posměšně zeptal: " Je tu snad ještě něco, co tě k trůnu váže, králi?" Král Ukururribu, poslední z Etonů, potomek knížat Ertaru dědic praotců, upustil meč a zakryl si tvář. Chvíli bylo ticho tak naprosté, že bylo slyšet tikání červotoče v trámech stropu. Pak král ustoupil cizinci z cesty. Čaroděj s vítězným úšklebkem prošel mezi hrůzou zkamenělými dvořany a usedl na dědický trůn Etonů. Majetnicky obhlédl síň a pokynul stráži, aby krále vyveda. Ten ruce ke své paní vztáhl a řekl:
"Pojď, paní, půjdeme."
Královna po něm studeným pohledem blýskla. "Půjdeme, pane můj, ale každý sám. Nebudu žít s mužem, který přihlížel vraždění svého syna a neochránit ho. Zprošťuji tě, pane tvého svatebního slibu. Žij, jak umíš. Já si nebudu hledat jiného. Půjdu do kláštera a zasvětím Svůj život Hvězdě. Nechci jiné dítě, žádné mi nenahradí syna. Nechci znovu po boku tvém či po boku jiného, kdo se domnívá, že panovníkem jest a zatím hříčkou je v rukou potulných kejklířů, hledět na mrtvé dítě. Jdi pane, já půjdu také, leč každý sám půjdeme." To řekla a nabízenou ruku minula bez povšimnutí. S hrdě zvednutou hlavou, zaťatými zuby a slzami na krajíčku královna opustila síň.
Král Ukrurribu se rozhlédl kolem sebe. Viděl jen strach, sklopené hlavy a samozvance na trůně. S povzdechem i on sklopil hlavu, ale pak se narovnal a pohlédl nepříteli do očí.
"Přiznávám porážku a Svůj trůn ti přepouštím. Však řekls, že tě přežiji. Pamatuj, že každá chvíle toho života bude bojem proti tobě. Přísahám...." Leč nedokončil svou řeč. Čaroděj mávl rukou a ohnivý vítr zatočil králem a mrštil jím na schody. Smrt rozběhla se za ním, ale král mohutnými kroky živlu unikl. Vyběhl před hrad. Tam již věrný sluha Daral stál a držel za uzdu oblíbeného králova vraníka.
"Co královna ? zeptal se krátce Ukururribu. Daral bezeslova pohybem hlavy ukázal na hlouček zbrojných pacholků a dvorních dam, který vířil kolem kočáru se znakem královnina rodu.
"Máš pravdu," pousmál se nevesele král. " Elena z Reanů se neztratí. Slib manželský mi vrátila až příliš snadno. Hvězda je mi svědkem, že řekla, že míří do kláštera. Hvězda také nejlíp ví, zdali ji tam někdo okem zahlédne.Nejspíš pojede rovnou na panství svého otce poptat se po jiném muži, skrze něhož by mohla vládnout." Usedl na koně a ujistil se, že jízdní brašny jsou plné. "Zlato a jídlo" odpověděl na nevyřčenou otázku sluha." Ty nepojedeš se mnou?" zeptal se překvapeně král. " Nevidím druhého koně."
"Počkám zde," vysvětlil sluha. "Ty se, pane, vrátíš."
"Nevím proč bych se vracel," řekl smutně kkrál: "Syn je mrtev, žena mne opustila, na trůně sedí samozvaneac a nikdo se proti němu po mém boku nepostavil. Nemám tu už ničeho."
"Mýlíš se, pane," nesouhlasil Daral. " Jsou tu lidé, kteří ti věří. Když ty sám jsi byl poražen, zalekli se, ale nezradili. Skryli jen své zbraně, sklopili oči a čekají na tebe, na tvůj návrat. S tebou v čele půjdou vojska na jistou smrt. Musíš jim Však být vůdcem, ukázat cestu a Svým čistým štítem být zárukou pravého boje. Nediv se jim pane. Jsou to jen lidé. Viděli, jak jejich všemocný pán, rytíř bez bázně a hany, v jednom okamžení silami pekelnými zdrcen a zlomen byl. Viděli, jak to nejdražší, svého syna, před vetřelcem ochránit nemohl. Jsou zastrašeni, avšak proti tobě, pane, nikdy nevystoupí. Budou samozvanci posluhovat, daně pro něj vybírat, ale ve dne i v noci na tvůj návrat čekat a po něm toužit."
"Jak si tím můžeš být jist?" zeptal se hořce král. "Budou sloužit každému. Skloní se před každou mocí a bude jim jedno..."
"Ne tak pane," přerušil ho Daral. "Tebe poslouchali, protože tys byl potomek slavného rodu a navíc ještě nejlepším z nich. Uznávali tě jako muže a tvůj původ na misku vah až potom kladli. Uznávali tě jako nejlepšího, ale přitom jsi byl jedním z nich.Ten cizí je jiný. Oni se ho bojí, proto mu budou sloužit. Ale právě proto nebude nikdy jedním z nich.Budou na tebe čekat, pane. Budou mu sloužit, ale toužit po tobě. Vrať s pane brzy!"
S těmito slovy Daral pustil uzdu koně a silně ho poplácal do boku. Kůň vyrazil. Král se ohlédl na mohutnou siluetu hradu. Tnorg se proti večerní obloze rýsoval jako hrozivá zubatá kamenná čelist. Pak se jezdec slil se zvířetem a pobídl ho k trysku. Teprve když hrad zmizel za zátočnou cesty ve skalách, jezdec nechal koně zvolnit a začal přemýšlet o cíli své cesty. Zatím to bylo jednoduché, jel prostě pryč. Pryč od ukradeného hradu, pryč od své porážky, pryč od ženy, která ho zradila. Ale kam?
Král povovlil zvířeti uzdu a zamyslel se. Po rozchodu se ženou nebylo moudré hledat útočiště u některého z Reanů. Příbuzní Eleny z Reanů se postaví na její stranu a odmítnou jakoukoliv pomoc. Oronové a Wadelové jsou sice stará šlechta, ale jejich hrady jsou příliš daleko... Ačkoliv ne....Jeden z Wadelů má tvrz blízko. Je to sice mladík chudý, navíc po matce s Reany spřízněný, ale čestný a rozumu bystrého. Král se zamračil. Vídal sice mladíka u svého dvora, ale teď si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Byl to mládenec jako jiskra. Jeho matka Peala byla nejkrásnější sestrou královny Eleny a syn po ní zdědil krásné havraní kadeřavé vlasy. Otec mu padl kdesi v cizině a mladý rytíř, kterého matka držela v bezpečí rodné tvrze, brzy po tom odešel z domova a začal samostatně hospodařit na malé tvrzi v horách na samé hranici královských lesů.
Král se musel usmát, když si vzpoměl, jak mu opravu zanedbané tvrze povolil jako pomoc do začátků kácet dřevo ve svých lesích. Když tam po roce zavítal, byly lesy široko kolem vykáceny a král musel své povolení zrušit. Nemohl předem tušit, jak čilí budou pacholci, které Attor... Ovšem, mladý bouřlivák se jmenoval Attor! To byl jediný skutečný nezávislý soused, mladík s horkou krví, pyšný na svou nezávislost a na přátelství samotného krále. Jedině on může poskytnout spolehlivý útulek bývalému vládci země. Král se znovu usmál, tentokrát smutně. Pak pobídl koně. Jeho cesta už měla jasný cíl.
"Co budeš teď dělat pane? zeptal sa Ettor po pozdní večeři." Nevím," odpověděl král." Co bys mi poradil ty? Co bys dělal na mém místě?"
"Šel bych se poradit s poustevníkem," řekl bez váhání mladý zeman. "Je to starý a moudrý muž. Mnoho zná, mnoho zažil, ten by mohl pomoci."
Ráno tedy osedlal král koně. Pomoc i doprovod odmítl.Jeskyni svatého muže našel podle Attorova vyprávění snadno. Byla kus stranou od stezky vedoucí průsmykem, ale dým z ohně, na němž si postevník připravoval snídani, ji snadno prozradil. "Hej, vylez poustevníku," zavolal král a mimoděk se ohlédl dolů, kde se pod strmou skalní stěnou pásl jeho kůň. Chvíli se nic nedělo. Pak náhle ze tmy jeskyně vyskočil čilý stařík s nahým mečem v ruce. Co chceš vandráku," zeptal se nepřátelsky a podezřívavě si krále změřil.
Ukururribu se mimoděk usmál. Meč se k poustevníkovi nehodil. Bylo vidět, že se zbraní neumí zacházet.
"Odlož meč a poklekni, jsem tvůj král," řekl panovník."I když králem už vlastně nejsem" opravil se hned.! Proto jsem se s tebou přišel poradit."
"Promiň pane," omlouval se poustevník."Špatně vidím. Tvůj šat zdá se mi jakýsi ohořelý..."Poustevník zasunul meč za opasek a přiblížil krátkozrace tvář až ke královskému kabátci.
"Je ohořelý," potvrdil panovník. Pak si sedl na lavici hrubě vytesanou do skály a pokynul svému společníkovi, aby usedl vedle něj.
Když vyslechl celý příběh, poustevník se zamyslel."Říkáš, že kouzelník mluvil o tom, že ho porazí jedině ten, kdo bude jeho kouzlo znát lépe než on....hm.."
"Ty znáš takového čaroděje?" s nadějí v hlase se zeptal král. "Neznám odpověděl poustevník. "Sám jsem byl kdysi čarodějem, ale jeden můj nepřítel mne pronásledoval tak dlouho, až jsem se rozhodl raději pro samotu ve skalách. Kdyby znal mé pravé jméno, byl bych mu vydán na milost a nemilost i tak, ale to se naštěstí nedozvěděl.
"Nejsem dobrý čaroděj, ale něco přece jen dovedu. A hlavně rozumím kouzlům. Neumím čarovat, ale mám pro to cit, chceš-li poradím ti. Když čaroděj řekne, že ho podle proroctví porazí někdo, kdo zná jeho kouzlo lépe než on, nebo že ho porazí stejným kouzlem, nemusí to vůbec znamenat, že to bude lepší čaroděj. Znamená to přesně to, co řekl. Znamená to, že... Čím tě vlastně přemohl? Příjdeš na to sám?"
"Ohněm..."zahučel král."Říkal si pán pekelných plamenů."
"Vidíš... To jeho proroctví neříká nic jiného než známé přísloví - Čím kdo zachází, tím také schází. Ty se bojíš pekelných plamenů a tvůj strach tě zaslepuje. Čím bys to mohl přemoci?"
"Vodou..." navrhl král.
"Chyba !" vykřikl poustevník." Tak přemýšlí obyčejný člověk. Každý kouzelník přijde na to, že i na vodě může něco hořet, že jsou věci, které ani voda neuhasí. Jediná věc, proti které je oheň bezmocný, ještě větší a ještě silnější oheň."
"Nechápu," zakroutil hlavou král.
"Představ si to, můj pane, " vykřikl poustevník ve věšteckém vytržení." Představ si plameny, muže, který spaluje všechno co vidí. Postav mu do cesty dům, spálí ho. Postav mu do cesty skálu, spálí ji. Postav mu do cesty řeku, pošle oheň po hladině na druhou stranu. Postav mu do cesty vojsko, spálí ho na prach. Ale postav do cesty oheň.... Co udělá? Spálí ho? To přece nejde! Začne-li vrhat plameny, zvětší vlastně překážku, kterou tys mu postavil do cesty! Na tom musíš založit svůj plán. Na tom proroctví, které ti tak hloupě vyžvanil. Tím ukázal své slabé místo, protože ho zaslepila pýcha, protože si z věštby vybral jen to, co se mu hodilo. To je častá chyba začátečníků..." dokončil zamyšleně a zář v jeho očích pohasla.
"Děkuji ti za radu, moudrý muži," řekl nejistě král." Snad se nám podaří něco vymyslet...."
"Počkej! Nemám pro tebe jen rady. Snad i pomohu." Namáhavě povstal a zmizel v hloubi jeskyně. Vrátil se po za chvíli se smotkem listů z čarovných bylin v ruce. Traviny doutnali podivným aromatickým dýmem. Poustevník přiložil smotek k ústům a zhluboka vdechl kouř. Zavřel oči azdálo se, že naslouchá nějakému vnitřnímu hlasu. Po chvíli vdechl další oblak kouře a pak znovu. Trvalo to dlouho. Celý svazek listů se postupně změnil vkouř. Pak stařec otevřel oči a král se zalekl jejich jasu a pronikavosti.
"Vidím! řekl poustevník."Vidím tvé vítězství, pane. Než nebudeš se z něho radovat, nic ti nepřinese. Vidím vítězství, ale pak nuznou chatrč. Vidím stíny před a tebou i za tebou. Vidím muže na trůnu, ale nejsi to ty. Vidím i sebe. I já mám svou úlohu v tvém životě. Vidím oheň v tvých rukou, vidím v nich meč a na nich krev. Vidím.... vidím..." Poustevník se odmlčel. Náhle se vymrštil a odběhl kamsi stranou. Za okamžik se ke králi donesli podivné dávivé zvuky. Když se muž vrátil, byl bledý jako stěna. Těžce klesl na skalní lavici a položil ruku na loket.
"Počkej tu se mnou. Musím si odpočinout. Než odejdeš, musím ti ještě něco dát..."Čekali dlouho. Slunce vystoupilo až do vrcholu své dráhy. Tehdy se stařec zvedl.
"Je čas,"řekl prostě a vzal krále za ruku. Dovedl ho k mladé bříze, která rostla vedle jeskyně.
"Tento strom," řekl, "ještě nemá svého člověka. Jeho osud není spjat se žádným z lidí ani zvířat. Hlídal jsem si ho pro sebe, ale ty ho budeš potřebovat víc. Není snadné najít takový strom. Je ho třeba vypěstovat. Je třeba porozumět mu a dohodnout se s ním, že bude s člověkem žít společný život. Obyčejně k takovému spojení duší dochází v přírodě denně, ale je to náhoda. Někomu připadne strom, někomu květina, která nedožije zimy. Není v tom ani řád ani spravedlnost. Já neznám mocná a ničivá kouzla, ale pro sebe jsem vypěstoval a před dušemi ostatních až do dnešního dne ochránil tento stromek. Teď splynete spolu a strom se stane tvým bratrem. Nikdo tě nedokáže zabít, pokud neporazí i tento strom. Pokud jej však někdo setne, zemřež i ty. Smiř se s tím pane, že každá moc přináší i slabost. Budeš zranitelný jen napůl, ale na dvou místech. Teď na jaře budeš plný síly a v létě ještě víc. Na podzim však začneš uvadat, zimu přečkáš v mrákotách blízkých smrti. Když bude slunce, půjčí strom svou sílu tobě, v zimě a nečase bude brát život z tvých žil. Budete nerozlučně spojeni. Budete spolu trpět, ale i společně vzdorovat utrpení. Je to velké štěstí i velká povinnost. Přijmeš můj dar, pane ?
"Nevím zda mohu," zaváhal král. "Pěstoval jsi strom pro sebe a teď.."
"A teď jsem ve věšteckém vytržení viděl, že mé dny jsou sečteny. Nebyl bych mu dobrým bratrem. Doufal jsem, že ještě prožiju s ním a se sluncem mnoho krásných jar plných pučení a květů, jenže osud mi chystá jiný úděl...
"Pak tedy přijímám," řekl král pevně a po zádech mu přěběhl mráz. "Dobře činíš," pochválil jeho rozhodnutí poustevník. " Pohleď slunce je přímo nad námi. Přistup teď ke kmeni stromu a přitiskni se k němu tak, aby tvůj stín, tvá duše, se slily v jedno se stínem stromu."
Král poslechl. Objal pevně útlý kmen a čekal. Čekal jen několik chvil. Náhle ucítil na tváři laskavé paprsky, slunce úplně jinak, nejen teplo, ale i jako proud životní síly. Kolem jeho paží lechtivě proběhl závan větru a hluboko pod nohama zazvonila podzemní říčka.
Zhluboka se nadechl a cítil, jak mu v pažích koluje krev nabitá energií. Strach ho opustil. Svět byl náhle krásný a plný hřejivých vln, které se přes něj převalovaly. Otočil se ke starci, aby mu poděkoval. V jeho očích uviděl lehký stín závisti a stesk. Oči prozradily, že jeho životní naděje zmizela. Byl to jen okamžik, ale za tu chvíli stačila do poustevníkových zorniček vkročit lhostejnost odsouzenců.
"Děkuji ti řekl král a pocítil, jak prázdná jsou taková slova. "Mohl bych se ti nějak za takový dar odvděčit? Ano", povzdechl tiše stařec. " Přísahej, že zastihneš-li mne někdy v nesvobodě, učiníš vše, abys mne z otroctví uvolnil."
"To je samozřejmé," usmál se král. Přísahej," žadonil bezbarvým hlasem poustevník. Král zvedl pravou ruku a při Hvězdě slavně přísahal.
"A teď odejdi, " řekl unaveně stařec a vrátil se na lavici u vchodu do jeskyně. Král mu ještě jednou poděkoval a spustil se dolů ke svému koni. Byl dole skoro hned. Měl sílu jako mladík. I kůň poznal změnu, radostně zařechtal a vyrazil na zpáteční cestu.
Postavy, které obcházely o týden později červánky pozlacený Tonorg, nepřipomínaly jeho zemana. Byli to prostě dva rozedranci. Ukazovali si na hrad a vedli tlumeným hlasem živý hovor.
"Moji muži sem svezli všechnu slámu, smůlu i olej na svícení, který se dal po vesnicích bez velkého shonu koupit. Stálo to mnoho peněz pane a nevím, bude-li to stačit."
"Musí to stačit mluvil jsi s Daralem?"
"Mluvil. Slíbil, že k půlnoci bude hrad prázdný."
"Jen stačíme-li tam slámu nanosit!"
"Budeme mít víc než dvěstě oddaných pomocníků. Všichni sloužící slíbili pomoc, i šlechta bude nosit. Petar z Reanu, můj strýc, poslal domů pro oddíl lukostřelců. Budou tu hned po setmění."
"K čemu lukostřelci?"
"Zápalné šípy, pane."
"Ano, to je dobrý nápad."
Oba rozedranci se na chvíli odmlčeli, protože k nim přistoupil někdo cizí. Tvář měl zakrytu kápí, kterou až před nimi odhrnul. Attor radostně pokročil k němu.
"Strýče!" zvolal a pevně ho obejmul."Pomalu, pomalu, chlapče," usmál se muž. Vyprostil se z jeho náruče a poklonil se lehce králi
"Pane, jdu tě ujistit, že všechna šlechta jde s tebou. Tvůj sluha Daraljen několika nejvěrnějším řekl, však my jsme svolali šlechtickou radu a na společném vystoupení se dohodli. " Král mlčky kývnutím poděkoval.
"Jen jednu věc bychom před bojem, v němž mnozí smrt najdou, chtěli zvědět."
"Ano?"
"Zdali za pomoc tobě ve chvíli této okázanou promineš všem, kdo samozvanci za tvé nepřítomnosti sloužili?
"To nechám šlechtické radě k rozhodnutí, by míru viny posoudila. Já, který zde týden nebyl, nemohu soudit. Krom toho i mne může smrt v boji potkat. Pak tobě, pane Petare z Reanu, ukládám, bys dohlédl na právo, které zemanovi Attorovi zde dlužím. Kdysi jsem mu ve svých lesích kácet dovolil, ale pak pro přílišnou horlivost jeho a pacholků, jsem povolení zrušil. Dohlédni, pane, aby lesy královské po boji tomto svobodně užívat mohl stejně jako já. Kdyby osud jemu trůn přinesl, věřím, že mně by on také volný vstup a užívání lesů svých daroval."
Petar z Reanu ostrým zrakem se na krále i na mladého zemana podíval. Pak si odkašlal a chraptivě jaksi řekl: "Jsem svědkem této úmluvy, pane."
"Vidím, žes mne dobře pochopil," usmál se král. "Snad Hvězda dá a my zvítězíme," dodal ještě a zemana kolem ramen objal.
Když noc temná se rozestřela nad krajem, ve svitu měsíce vozy z hájů pod hradem a křovisek různých vyjely a k Tonorgu zamířily. Zastavily pod hradbami a tu z bran se sta lidí vyrojilo a všichni jali se balíky slámy dovnitř hradu nosit. Byli to sluhové, děvečky, komorné i vojáci. Mezi nimi i šlechtici spěchali pichlavou slámu na prsa zdobená aksamitem vyšívaným tisknouce a na pohodlí své se neohlížejíce.
"Kdybych měl dnes žití své ukončiti, ten pohled na svornost všech byl by mi odměnou," řekl tiše vandrák u hlavní brány svému druhovi, leč pak dál šeptavými povely hemžení to řídil.
Pacholci Attorovi pak na půdu nad hlavní chodbou hradovou sud s olejem na svícení vynesli a na podlahu, jež stropem chodby a síně hodovní byla, jej opatrně vylili. Když půlnoc se přiblížila, stály kolem hradu čtyři oddíly lukostřelců. Každý z nich svíral pevně zbraň a u nohy mu ležela otýpka šípů s nasmolenými lněnými paličkami lehce omotanými kolo hrotů. Střela taková se zabodne, neskutálí se ze střechy, ale založí ohen tam, kam střelec mířil.
Když již drahnou chvíli nikdo z hradu nevyšel, pokynul král Taralovi. "Je čas," řekl prostě.
Věrný sluha přikývl, poklekl a řežavý troud rozfoukal. Paestaderovi běžci poschodně nasmolené k ohni přikládali a plamen nejdříve lukostřelcům roznesli, pak louče zapálené sami začali přes hradbu vrhat. Faassi, Shoulderredman a Manyman v pláštích zvířecích za králem a zemanem jeho jako stráž stáli. Paestared kdesi ve tmě pobíhal a jeho povely hned z leva, hned zprava slyšet bylo. Tonorg osvětlený stovkami plaménků začal ze tmy vystupovat. Hořely stáje, strážnice, spižírny. Oheň jásavě poskakoval po střeše hlavního stavení a vyplazoval jazyky z oken věže. Lukostřelci vystříleli své šípy a teď stáli s luky opřenými o levou nohu a bez dechu hleděli na nevídané noční divadlo. Za nimi tlačili se a přes jejich široká ramena vyhlíželi na špičkách sluhové, šlechtici, děvečky i dámy.
Pekelné panoráma přikovalo jako kouzlem jejich zraky. Oheň postupoval dovnitř stavení, vtom náhle vybuchl plamaenem a vyplivl oblak sazí. To chytil olej na patře chodby rozlitý. V té chvíli ozval se výkřik bolestný a vzteklý zároveň. Dolehl jasně až k lidem kolem hradu stojícím a jejich kruh mimoděk o krok couvl. Čaroděj zpitý vínem se do strašlivého nočního dne probudil.
Když ozvěna jeho zařvání od skal okolních odražené zpět vrátila, věděl už jasně, co se stalo. Chráně si hlavu širokým rukávem před hořícími kapkami oleje rozběhl se ke dveřím. Než ty byly zamčeny a zvenku fošnou fortelnou podepřeny. Kouzelník zamumlal mocné zaklínadlo a z jeho rukou vyrazil ohnivý sloup, který dveře smetl, jakoby smítko lehoučké ve větru a ihned v planoucí pochodeň proměnil.
Čaroději odkryl se tím pohled do chodby předlouhé planocích trámů všelijak zkřížených a přes sebe padlých plné. Obrátil se k oknu a dvěma skoky zoufalými jej dostihl. Otvor ve zdivu pevnostním však byl přiliž úzký. Pekelník sílu pohledu na kameny soustředil a žlutavé pařáty proti stěně napřáhl. Démon ohně vyrazil z jeho dlaní, do malty kameny spojující se hladově zakousl a v okamžení před zlosynem díra nepravaidelná ve zdi se šklebila.
Čaroděj vítězně zařval a vrhl se ke spásnému východu. Leč sotva hlavu ven vystrčil, změnil se jeho hlas v žalobné vlčí skučení. Pod oknem ochoz hořel, až to hučelo a plameny dravé až k otvoru ve zdi šlehaly.
Kouzelník se zatočil jak šelma v kleci. Byl v pasti, z níž nebylo úniku. Usedl na dubovou lavici, která už na kraji začala doutnat a zamyslel se. Pak sáhl po drahokamy vykládané truhličce s kořením a bylinami a vsypal do plamenů něco žlutavého prášku. Pokojem zalehla těžká omamná vůně a kouzelník začal mumlat zaklínadla. Za chvíli krátkou stála v pokoji obklíčeném plameny chladná smrt. Čaroděj k ní přistoupil a něco jí pošeptal do ucha. Smrt přikývla. Nedívala se, protože dávno věděla, že tvorové lidští jediní ze všech ostatních živých neustále se pokoušejí triky různými jejímu chladnému polibku se vyhnout. losynovu dnes nebo zítra dostane. Čaroděj zamumlal další formuli, pak rukou vyschlou, pařátem dravčím do prsou si sáhl a duši svou černou vyňal. Smrti podal ten jako z uhelného prachu upředený obláček a bez ducha na zem padl.
Smrt ukryla duši nečistou ve své chladné dlani a skrze plameny, skrze kouř a dým, který pálil a dusil, vyšla ven. Nevšimla si lidí, kteří s ústy dokořán hleděli na zkázu pyšného hradu, mířila daleko do hor. Někteří z diváků strašného požáru pocítili chladný závan, když kráčela kolem. Ti se však jen pevněji zavinuli do svých plášťů a pokročili blíže k ohni. Asi v jednu z půlnoci se náhle ozval rachot, který zatřásl zemí. Nad Tonorgem vylétla obrovská mračna jisker. To střecha se propadla do patra a patro prohořelé s ní až k zemni se zřítilo. Davem lidí se jako vlna převalil tichý vzdech. Probrali se z omámení, pohlédli jeden druhému do očí a začali se rozcházet. Pouto, které je na tuto noc spojilo, přestalo existovat. Fahassi, Shoulderredman, Mannyman a Paestader také na sebe pohlédli. První z nich pohybem ruky přivolal sluhu a vzal od něj královský plášť, který přehodil postavě před ním stojící přes ramena.
"Děkuji pánové," řekl zdvořile Attor, aniž se na plášť podíval. Nevěděl, že to je plášť královský a že on náhodou předepsanou formulí odpověděl a tak úřad královský přijal.
Rádci strnuli, protože nedbalostí svou svévolně zemana mladého králem země učinili. Rozhlíželi se zoufalůe kolem, pravého krále hledali, leč Ukururribu jako stín se v noci temně rozplynul.
Šel nocí a nevěděl ani, kam a proč. Tu náhle jej tiché zařechtání vytrhlo z myšlenek. Ukururribu pohladil koně a vyhoupl se na jeho hřbet. Zvíře samo zamířilo do hor a jezdec v jeho sedle usnul ukolébán jeho krokem. Bylo toho přece jen za celý den na jednoho muže moc. Za rozbřezku zastavil kůň ve skalách pod jeskyní poustevníka. Jezdec se probudil. Protáhl se a překvapeně vzhlédl. Z díry ve skalní stěně vycházel kouř. Poustevník si vařil snídani.
"Měl bych mu poděkovat", zabručel si pro sebe král. "Potom se vrátím a usednu na svůj trůn." Usmál se a seskočil s koně. Pln mladistvé energie se vyšplhal nahoru ke skalní lavici. Netušil, že jde stejnou cestou jakou před ním šel přízrak s černou duší v bezmasé dlani.
"Hej poustevníku!" vykřikl do tmy jeskyně a pak usedl na kámen.
V otvoru se objevila postava. Stařec zůstal ve stínu, nevyšel ven. "Co chceš?" zakrákoral popuzeně.
"Ty mě nepoznáváš?" posivil se Ukururribu. "před týdnem jsem od tebe dostal rady, které mi pomohly zbavit se dnešní noci hrozného netvora. Přišel jsem ti za ně poděkovat. "
"Ä to jsi byl ty!" zaskřípal nepříjemně starcův hlas. Poustevník vyšel na plošinu před svou norou. Ve vycházejícím slunci se za ním táhl obrovská stín.
"Jestlipak víš, že takový opravdu dobrý kouzelník se nedá jen tak upálit? Muže třeba svou duši vnutit někomu jinému. Jeho staré tělo zhyne v plamenech a jeho duše, tedy stín těla, ovládne jiné tělo. Není to obtížné kouzlo. Zkušenému čaroději to trvá jen chvilku. Jeho tělo sice zemře, ale jeho stín přepadne a zabije stín jiného člověka a stane se sám jeho stínem. Tím ho ovládne. získá jeho tělo a žije dál,"
Poustevník se zvučně zachechtal. "Podívej se na můj stín! Není na tak malé tělo velký?" Poustevník se opět skřehotavě zasmál. "Je velký! Je obrovský, protože je to stín velkého muže a vněm je zakleta i jeho velká černá duše. Ty sis myslel, že je lehké zabít kouzelníka? Přiznej se, že sis to myslel? Ten starý blázen, jehož tělo jsem nyní ovládl, ti špatně poradil. Určitě pálil kouzelné byliny a tázal se zjevení. Ale neznal dost na to, aby uviděl vše. Viděl by, jak se můj stín v noci připlížil a zardousil ten jeho, slabý a neduživý. Viděl by i tebe, jak letíš dolů a tvá hlava se tříští o ostré skály. Mé tělo zemřelo, jsem tedy zbaven pout proroctví. Teď už na tebe nemusím brát ohled, bývalý králi. Už můžeš zemřít. Na tvůj trůn dosadili moudří rádcové zemana Attora. Tak se ti odvděčili za to, žes mne zabil. Můžeš tedy zemřít a také zemřeš!" S těmito slovy vytasil poustevník meč a nemotorně jím po králi sekl. Přestože byl stařec útlý v ramenou a jeho zbraň se nejistě v ruce chvěla, zrudl rukáv královy haleny krví.
Poustevník rozmáchl se znovu, ale to už král měl také v ruce meč a ránu odrazil. Podivil se však její prudkosti. Vetché starcovy ruce dávaly do úderu netušenou sílu. Srazili se tak na úzké skalní římse asi devětkrát, když si král podivné věci povšiml.
Poustevníkův obrovitý stín na skalní stěně měl nejen ramena široká a paže svalnaté, ale navíc i na hlavě klobouk s perem. Král nevěřícíma očima několikrát na holou hlavu mužíkovu a na stín klobouku pohlédl a pak pochopil. Ve skutečnosti bojoval se stínem čaroděje. Poustevníkovy výpady ho jen zbytečně mátly. Opravdovým nebezpečím byl stín a rány zasazoval kouzelníkův stín jeho stínu. Neměl čas přemýšlet, proto udělal zoufalý pokus. S pohledem upřeným na stíny udělala bleskurychlý výpad... bodl a couvl.Pak se podíval na svého protivníka. Stařec svíral probodnuté rameno, než oči zlým ohněm plály a zuby cenily se ve zvířecím úšklebku. Poustevník ránu pustil a znovu zaútočil. Král pocítil podivné boddnutí v noze, ale rána to nevbyla. To nepřítel nepřítel v tuhém boji odsekl větvičku zaskleté břízy.
Král si uvědomil, že kouzelník neví o jeho čarami ochráněném dvojím životě. Najednou ucítil příval sil a sebejistoty a zaútočil jako vichr. Poustevník před jeho překvapivým náporem couvl a najednou se zapotácel. To stín jeho zakopl o stín březové větve. Stařec zamávala rukama, aby získal rovnováhu a to se mu stalo osudným.
Králův meč prudce vyrazil dopředu a našel srdce obrovského stínu. Poustevník upustil zbraň a klesl k zemi. Z rány ve hrudi mu tekl tenký pramínek červené krve a jeho oči planoucí nenávistí pomalu hasly.
Král se sklonil nad umírajícím mužem, ale ucouvl. Černá krev tekoucí z rány se hned na zemi měnila v hady a užovky, které zalézaly do děr ve skále. Po malé chvíli však proud krve zjasněl a umírající otevřel oči.
"Děkuji ti, pane, žes na svou přísahu vzpoměl a mne z otroctví zlého ducha osvodil," řekl slabým hlasem." Umírám a vím, že to nešlo jinak. To je druhá strana umění čarodějného. Mít moc a být mocí nejen silnější, ale vůči všem zlům světa i slabší. Opouštím tento svět. Nelituj, mne. Dokázal bych své bytí prodloužit, ale bylo by to zas na úkor jiného živého tvora a to já nechci. Proto také nejsem velkým kouzelníkem. Člověk sám je slabý, ale krást sílu jiným jsem nikdy nechtěl..."
Namáhavě se zvedl a krev z rány vyšplíchla mocným proudem. "Ty pane, přijmi oběť mého života pro svou zemi, ne pro sebe. Trůn už jiného pána má. Attor byl rádci zvolen v domnění, že tys úmyslně odešel a vlády se vzdal. Ale uznej sám, že lepšího bys nenašel." Zakašlal a z úst krev mu vystříkla. " Umírám a tobě jen jedinou povinnost, pane, ukládám. Starej se o břízu, abys dlouho žila byl šťasten..." S těmito slovy duch starého muže ke Hvězdě se vznesl.
Ukururribu chvíli postával v zamyšlení nad jeho tělem. Pak s povzdechem čapku si nasadil a od pramene dvě vědra vody pro zalití stromkku přinesl. Když ke svému koni dolů na cestu sestoupil, našel tam mladou vesnickou dívku, která umné krumplování na sedle vraníkově obdivovala. Bezeslova vzal dívku za ruku a koně za uzdu a vydal se s nimi pěšky do vesnice. Nemusel o tom přemýšlet, bylo to tak jasné jako slunce nad hlavou.
Cítil v žilách mladou krev, jarní březovou mízu a příroda sama mu ukazovala cestu.
Pro Readercon 90 sepsal Stanislav Švahoušek