1. ÚVOD
V roce 1990 je tomu právě 40 let, kdy se na politické scéně Ertaru odehrála v celé době koordinace státu jedinečná událost, a to odstoupení koordinátora, v tomto případě koordinátorky, kterou v té době byla Ira Centrecarová. Nebyl to úkaz, který by postrádal širší dějinné souvislosti.
Jak všichni dobře víme, z učebnic dějepisu i mnoha odborných historicko-politických publikací, byla čtyřicátá léta významnou dobou pro dějiny nejen Ertaru, ale celého kontinentu i světa. Domnívám se ale , že právě výročí této události, jakož i 50. výročí zahájení dosud nejničivější války v dějinách kontinentu Taros je příležitostí, připomenout si ve zkratce události té doby. Navíc je rok 1990 i rokem nových koordinačních voleb, rokem, kdy se do čela státu postaví nová vůdčí politická osbnost, která v nejbližším pětiletém období povede Ertar vodami mezinárodních vztahů k dalšímu rozvoji země i lidu.
Připomeňme si proto tyto události nejen pro zachování kontinuity vědění národa, ale i pro poučení dalších generací nejen politiků, ale i všech občanů. pokusím se ve svém článku vyhnout obecně známým faktům,přesto se čteřánům omlouvám, budu-li jjim připomínat věci známé.
2. PŘEDVEČER VÁLKY
Spory mezi Terulanem a Wasbreedingem se datují od 70. let minukého století. Jablkem sváru mezi oběma sousedními zeměmi bylo město Beerse/ Beerthata, což je Terulanský název/.
Toto město bylo založeno horskými pastevci někdy v polovině 11. století nejprve jako osada u zdroje vody a posléze se rozrostlo v centrum obchodu, neboť je křížily mnohé karavany se zbožím. Tak, jak se ve městě mísilo zboží ze všech konců kontinentu, mísil se i jazyk i lidé. Přicházeli sem odevšad, nejvíce však bylo terulanců a kočovníků z Wasbreedingu. Po století zde žili pokojně vedle sebe představitelé různých národů i náboženského vyznání.
Situace se vyhrotila za terulanského krále Malcoma II., který v roce nástupu na trůn, v roce 1869, odmítl uznat svrchovanou moc nad městem Wasbreedingu. Město leželo v těsném sousedství hranic Terulanu a sílící nacionalistická skupina požadovala připojení k Terulanu. Na jejich podporu nechal král Terulanu pašovat do Teerse, tedy Wasbreedingu, zbraně a vysílal do oblasti i diverzní skupiny. Ty se v letech 1870-76 dostávaly do konfliktu i s pohraničními jednotkami Ertaru.
Terulansko-Wasbreedingské pohraniční konflikty hrozily přerůst lokální význam. Za příspění představitelů nejvýznamnějších států kontinentu se podařilo spor urovnat a město bylo rozděleno na dvě zóny, Terulanskou a Wasbreedingston. V tomto rozdělení setrvalo až do roku 1940, kdy spor skutečně přerostl lokální rámec a vyústil v dosud největší kontinentální válku.
Město, které žilo téměř 65 let ve vyjímečném stavu, kdy byl zakázán styk mezi příbuznými v obou částech města, několikrát byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, který trval v součtu přes 15 let, na ulicích se pohybovaly ozbrojené jednotky, tisíce lidí město opusustilo a tisíce jich v průběhu doby bylo zabito. Obě státní diplomacie se desítky let chovaly tak, jako by problém Beerse-Beearthata neexistoval.
Až v roce 1936, kdy byl v Terulanu proveden vojenský převrat a moci se chopil tehdy poručík, o rok později již generál Kim Ramsehan, stalo se Beerse významným politickým prvkem. Poté, co Remsehan upevnil svou politickou moc a stal se neomezeným vládcem státu, začal v roce 1938 vznášet první územní požadavky na své sousedy. A prvním požadavkem bylo převedení Beerse pod plnou kontrolu Terulanu. Diplomatická jednání se záhy ocitla na mrtvém bodě. Řešení sporu se přesunulo do oblaasti vojenské. Do města začaly proudit ozbrojené skupiny. Polovojenský stav trval až do léta 1940.
Krize vyvrcholola 16.7.940, kdy bylo Organizací pro osvobození Beerthaty, což byla reakční nacionalistcká organizace podporovaná z Terulanu, vyxhlášeno ve městě stanné právo a vyhlášeno odtržení od Wasbreedingu. Byly napadeny pořádkové hlídky Wesbreedigské armády a město připojeno k Terulanu. Po několika marných pokusech o řešení konfliktu cestou jednání byla polovina města patřící Wesbredingu obsaazeana jeho armádou.
Na to pohotově reagoval jako na záminku a jako na útok na své zájmy Kim Remsehen a Terulan 22.7.1940 vyhlašuje Wasbreedingu válku. Tak začala dodnes největší a nejničivější válka kontinentu .
Války, které se zúčastnilo 12 států a která si vyžádala téměř 22 milionů mrtvých.
3. ERTARSKÁ DIPLOMACIE V KRIZOVÉ DOBĚ
V roce 1939 skončilo volební období koordinátora Tadease Berangara. Historicky je charakterizován jako tichý , mírumilovný a nevýbojný člověk. Je pochopitelné, že v době, kdy se u severních sousedů Ertaru dostala k moci vojenská diktatura, nebyl Berengar schopen poskytnout záruky k zajištění bezpečnosti země. V nových koordinačních volbách byl proto zvolen koordinátorem Ertaru tehdejší ministr zahraničních věcí Meraly Enzo. Enzo již několik let před svým zvolením koordinátorem podnikal na poli své působnosti kroky k zabezpečení klidu své země. Byl si plně vědom nebezpečí, jaké může hrozit malému státu od sousedního kolosu, kde je navíc v čele státu armáda. Až do Enzomu působení na ministrstvu zahraničních věcí trval téměř mrazivý klid v oblasti Ertarsko-honeycarrských vztahů, který byl nastolen po roce 1861. V tomto roce zemřel Honeycarrský král Yonn XI Carrera, přítel tehdejšího Ertarského presidenta a na trůn v Mesanganu usedl za dramatických okolností Roald ze Seyscheleyů. Od té doby diplomatické i obchodní styky téměř ustaly. Až právě Enzovi se podařilo kolem roku 1936 navázat styky se dvorem krále Realda IV ze Seyscheleyů a postupně obnovit diplomatické styky. A byl to rovněž Enzo, kdo dosáhl v roce 1937 podpisu smlouvy mezi Ertarem a Wasbreedingem o vzájemné pomoci a neútočení. Dosáhl i zlepšení vztahů s Etariskarem.
V roce 1939 nebylo tedy lepšího kandidáta na koordinátorské křeslo. Od svého nástupu do úřadu Enzo zdvojnásobil své úsilí v oblasti diplomatických jednání se sousedy se zaměřením především na terulanskou vojenskou hrozbu. Až do června 1940 probíhala jednání na úrovni ministrů zahraničních věcía vcelku bezůspěšně. Honeycarský král si byl příliš jist svou vojenskou mocí a president Wasbreedingu spoléhal na pochybnou, dvacet let starou smlouvu o spolupráci s Terulanem.
Po oficiálním vyhlášení války Wasbreedingu se snaží Enzo o svolání schůzky nejvyšších představitelů Ertaru, Honeycarry a Wasbreedingu. Schůzka se uskutečňuje ve dnech 3. - 6. sropna 1940 v Danii. Není však na ní dosaženo dohody o vzájemné vojenské pomoci, neboť oba další představitelé hájí pouze své vlastní zájmy a nevidí globální nebezpečí.
Meraly Enzovi je jasné, že výbojnost Terulanu se nezastaví jen u Wasbredingu. Proto v září 1940 jedná s presidentem Tulanu kentem rassenem o vzájemné vojensksé pomoci. Ten je po delších jednáních ochoten ke spolupráci, ovšem i s dalšími zeměmi. Na listopad je svolána schůzka do Dalande, tentokrát čtyř zůčastněných států. Vzhledem k vývoji událostí na frontě však končí předčasně a opět bezvýsledně.
Teprve po událostech listopadu a prosince 1940 se státníci odhodlávají ke vzájemným ústupkům a dohodě. Na 15. ledna 1941 je svolána nejvišší schůzka do Masanganu. Po přípravných jednáních, která směřují k současnému zahájení vojenských operací proti Teereulanu ze strany všech čtyř zůčastněných států a tím snížit vojenské nebezpečí hrozící osamoceným terulanssským sousedům.
V den poslední smlouvy , 16. ledna 1941, při do královského paláce, kde mělo dojít k podepsání smlouvy, byl agenty rozvědky Tereulanu spáchán na koordinátora Ertaru atentát. Terulannská vládnoucí klika si byla dobře vědoma toho, jaký význam pro další výboje by hned v jejich počátku mělo podepsání smlouvy a následný útok spojeneckých vojsk na Terulan ze čtyř stran.
Při atentátu zahynul koordinátor Ertaru a byl raněn i president Tulanu Kent Rassen, který zraněním o dva dny později podlehl. Po této akci se připravovaná koalice rozpadla a umožnila tak na dlouhou dobu vítězný postup terulanských okupačních vojsk.
4. POSTUP VÁLEČNÝCH OPERACÍ
22.7.1940 byla zahájena válka. Boje nebyly zpočátku příliš tvdé. Terulanská armáda nepostupovala ani rozhodně, ani bleskově. To však platilo pouze zpočátku. Postup válečných operací dostávala spád. Útok byl rozvíjen zpočátku v těžkém horském terénu a tak bylo dalšího válečného úspěchu terulanské armády dosaženo až o dva měsíce později, kdy bylo dne 22.9.1940 obsazeno další město Wasbreedingu, a to sice Lucite. další postup okupačních jednotek byl na čas zastaven, neboť se wasbredingskému vedení podařilo dosáhnout dohody o dočasném příměří. Již dva dny po sjednání příměří na východní frontě, tedy 24. září, vtrhla bez vyhlášení války terulanská vojska na území Honeycarrského království a 11.10. byl obsazen okupační armádou Laknan. V souvislosti s laksanskou operací došlo 9.10. o k narušení výsostného území Ertaru jednotkami terulanské armády. Došlo však pouze k boji s ertarskými pohraniními jednotkami a poté se terulánci stáhli zpět na svá území. Jako by se ještě vyhýbali boji s Ertarem. Již o den později ertarský velvislanec intervenoval u předsednictva tehdy již jen formální terulanské vlády a varoval vedení státu před dalšími podobnými akcemi. V odpověď na to došlo k vyhoštění ertarského velvyslanace z Terulanu a 11.10.přerušuje Ertar diplomatické styky s Terulanem.
O necelý měsíc později při dalším postupu na západní frontě vstupuje terulanská armáda 10.11.1940 do Widanu. O další dva dny později je z aktivit terulanských diplomatů sjednán klid zbraní a dočasné příměří. Rozhodně to však není z důvodů zájmu Kima Ramsehana o řešení sporů jednáním. Terulanská armáda se chystá k dalšímu úderu. Na honeycarryjské i wasbreedingské frontě se jednotky připravují na odražení očekávaného útoku agresora. Úder však přichází zcela nečekaně.
6. prosince 1940 překračují jednotky terulanské armády řeku Gerdelegan na jejím horním toku a 7. prosince obsazují městečko a horskou pevnost Tarigan na území Growenlandu. Dále pak postupují jednotky na jih s úmyslelm zasáhnout do boje na východní frontě. Ještě než k tomu dojde, ucítí i další terulanský soused sílu jeho zbraní. 24.12. se neočekaně, opět bez vzhlášení války, vyloďuje terulanská námořní pěchota nedaleko Ingrimu v Tulanu a po necelých třech dnech bojů je město obsazeno.
Ještě v době, kdy se v Ingrimu bojuje a celý svět je otřesen terulanskou agresivitou i neuvěřitelnou nestydatostí a arogantností Kima Ramsehana, který své výboje "ospravedlňuje", dochází k další agresi.
26.prosince 1940 je porušeno na východní i západní frontě příměří a terulanská armáda zahajuje další postup na území Wasbreedingu i Hineycarry. Ve válce je tak koncem roku již pět států kontinentu.
1. ledna 1941 je koordinátor Ertaru Merely Enzo požádán wasbreedingským presidentem Karlem Thomassenem o vojenskou pomoc. Ještě týž den vyhlašuje Ertar Terulanu válku. Zatím pouze formálně. Po postupu terulanských vojsk na území honeycarryjského království žádá 10.1. Roald IV ze Seyscheleyů Enza také o vojenskou pomoc. 16. ledna je však na koordinátoru Ertaru spáchán v Madsanganu atentát a hned druhý den 17.1.1941 je Ertar přímo vojensky napaden. Původní východní a západní fronta se teď slévá v jedinou mohutnou frontu jižní, na které v šířce 800 km útočí Kim Ramsehan se svou armádou. Jednotky, posílené dosavadními úspěchy pokračují rychle v postupu.
Napadené státy nejsou po rozpadu masangarské koalice schopny účinně zasáhnout do boje a agresora zastavit.
Válka však nabírá rychlosti a zuřivosti i na severu. 20.1. vyhlašuje formálně válku Terulanu i Growenland. Formálně proto, že takto řídce osídlený stát prakticky není schopen rovnocenného boje s početnými a dobře vyzbrojenými jednotklami Terulanu. 21.1. 1941 vyhlašuje Terulanu jako odpověď na postup terulanské armády z obsazeného Ingrimu do hloubi tulanského území.
25.ledna 1941 dochází k takzvané " malé sargasové krizi". Vojenská plavidla etariskarského námořnictva se dostávají ve svých výsostných vodách do konfliktu s flotilou Ramsehanovy armády, která se pokouší napadnout z moře ertarská města Taru a Erthys.
Po krátkém boji se terulanské námořnictvo dává na ústup. Etariánské vedení však nehodlá incident přejít mlčením a proto ještě týž den vyhlašuje Etariskar Terulanu válku.
1. února dochází k hrubé chybě námořního poručíka Teodora Merryla, který velí terulanské ponorce A 67. Touto chybou je potopení kaylandské obchodní lodi a smrt 168 cestujících. Odpověď přichází okamžitě. 2. února vyhlašuje Kayland Terulanu válku a o den později se připojuje i jeho spojenec Gentoran.
V první polovině února se dostává terulanská armáda do těsné blízkosti Barlykenu (Wasbreeding). Tím se cítít ohrožena i Serentega a 20. 2. 1941 vstupuje do války s Terulanem.
Na jaře 1941 je tak ve válce již 11 států. Boje nabývají na prudkosti a ničivosti. Do června 1941 poustopila terulanská vojska na jižní frontě na čáru Swonay - Relena - Black Hole City - Deilo - Horn - Lettya. Na severu pak postoupila Ramsehanova vojska až k Delavaru, Mahrasu a Skidegate.
5. NOVY ERTARSKÝ KOORDINÁTOR
Záhy poté, co byl zavražděn Meraly Enzo, byl Ertar vojensky napaden. Přestože Enžo již dlouho předvídal válečný konflikt s Terulanem, nebyla ertarská armáda zpočátku připravena a v prvních týdnech konfliktu musela ustupovat. Vláda a koordinační kabinet byly v kritické situaci. Ertar potřeboval více než kdykoliv jindy hlavu státu, muže s pevnou rukou, který by byl schopen se postavit Ramsehanově armádě na odpor.
21. ledna byl proto do čela státu postaven Ramsehanově armádě na odpor.
21. ledna byl protot do čela státu tehdejší vrchní velitel ertarské armády generál Torro Argust. Ani tento krok však neznamenal okamžitý úspěch v boji. 12.2.1941 dochází dokonce k obsazení Black Hole City Ramsehanovou armádou. Podle informací ertarsské rozvědky přivolala již terulanská armáda soustředěný útok na Quasar, tehdejší hlavní město Ertaru. Začala se připravovat jeho evakuace. Postup terulanské armády údolím Diany byl však tak rychlý, že na ni nakonec nezbylo dostatek času.
A tak 18.2. 1941 začíná bitva u Ostré, první skutečná bitva ertarské armády. Prudké boje trvají až do 6. března, kdy už je ale zřejmé, že se podařilo bezprostřední nebezpečí hrozící Quasaaru odvrátit. A tak přestože je Quasar ostřelován, noha terulanského vojáka do něho nevstoupí.
6. VÁLKA POKRAČUJE
Válečná operace se ani v létě nezastavily. Ramsehanova armáda útočí na všech frontách. 5. července je terulanskou armádou obklíčeno hlavní město Tulanu, Gardermoen. Tulanská vláda v čele s nově zvoleným presidentem prchá do Haylingenu. ( Novým tulanským presidentem byl zvolen Inge Gorden.) 18. července je po nepřetržitých bojích o každý dům a ulici Gardermoen dobyt. Terulanská armáda však postupuje i v jiných oblastech tulanského území a je 19.7. obsazeno Skidegate a 22.7. Sinnuris. Mezitím pokračuje postup vojsk přes Gardermoen, Ramsehanova armáda překračuje Ghost River a 21.7. obsazuje Raoramaské Pari.
Černá armáda Kima Ramsehama se na severní frontě valí jako smršt. Svět pomalu zachvacuje panika. Zdá se, že tuto armádu již nemůže nic zadržet. Dodnes nejsou vojenští historikové zajedno v hledání příčin, proč byl postup armády na severu o tolik rychlejší než na jihu. Co způsobilo téměř úplnou nebojeschopnost tulanské a částečně i raoramské armády, není dodnes uspokojivě vysvětleno. Jistě, vyskytly se chyby v politice, chybná rozhodnutí v generálních štábech obou armád a naprosto sklamaly vojenské kontrarozvědky obou zemí. Tajné službě Kima Ramsehama se podařilo vedení armád zmást a částečně i zmanipulovat a tak již 23.8.., den po pádu Sinnurisu, vstupuje černá armáda Terulanu také do Okaavy i přes 500 km vzdáleného Sadre.
Speciální oddíly maršála Tormale překonaly Tanaiskou poušť a 1. září 1941 vstoupily do Genrode, hlavního města Growenlandu. Do konce září 1941 je obsazen Growenland celý, je okupován celý Tulan a téměř polovina Raoranu. Terulanská armáda se prozatím zastavuje na levém břehu Terery.
Na jižní frontě se v létě boje ustálily na poziční zákopové válce na čáře dosaažené do konce června.
Relativní klid na jižní frontě však trvá jen do 13.10.1941. V tento den vyráží Ramsehanova armáda k dalšímu útoku. Jednotky v časných ranních hodinách překračuje na středním toku řeky El Bejo a při odražení poměrně slabého odporu armády Serentegy vstupují na její území. Již o dva dny později, tedy 15.10. vstupují Ramsehanova vojska do města Wasp.
17. října dochází k dalšímu překročení toku El Beja, tentokrát na jeho horním toku. Odpor serentegské armády je tu o něco tvrdší, přesto okupanti 20. října obsazují město El Hréran.
Boje na El Baju nesloužily jen k dalšímu rozšíření dobývaného území, ale částečně k odlákání pozornosti napadených států. V přímé souvislosti s těmito boji dochází k další ofenzívě Ramsehanovy armády na jihu. 5. listopadu je prolomena Heneycarryjská fronta a za současného útoku z pevniny i moře je během 6. až 9. listopadu dobyt a obsazen Aughton. 18.11. dorazí pak terulanská armáda do Issoru a je vážně ohroženo hlavní město Masangan.
Ertarsko-honeycarryjskému loďstvu se však podaří Ramsehanovu flotilu zadržet a Masangan je alespoň prozatím, pouze ostřelován z dalekonosných děl.
Protože je těmito boji vázána značná část námořních sil na jihu, pokračuje na severu v útoku především pozemní armáda. 23.11. zahajuje Ramsehan operaci " Přístav", jejímž cílem je obsazení hlavního města Raoranu, Heylingenenu. Raoramské armádě se daří téměř 14 dní držet pravý břeh Terery, ovšem za cenu těžkých strát. 5. prosinec se o pravý břeh řeky u jejího ústí strhla velká letecká bitva za účasti několika set stíhacích letounů. Raoranské letectvo bylo poraženo a v noci na 6. prosince buduje terulanská armáda předmostí na pravém břehu. Po necelých třiceti hodinách dalších bojů Heylingenen padl.
Mezitím 1. prosince 1941 pouštní armáda maršála Tormela při dalším postupu od Gardermoenu na východ překračuje hranice Wan-hu. Toto území, západní Wan-hu, je od centrálních oblastí státu odděleno mohutným darejským pohořím a spojeno s hlavním městem císařství se odehrává jen několika poměrně vysoko položenými průsmyky.
Právě pro toto odloučení od centra informací i moci způsobuje, že císařská armáda neklade příliš velký odpor a tak je za necelý prosinec obsazeno celé západní území Wan-hu a Tormelův útok doznívá v západních svazích Dareyonu. Na překročení průsmyků, navíc v zimním období, není ani pomyšlení.
6. prosince dochází po faktickém zničení raoranského letectva v bitvě o Haylingenen ke vzdušnému vysadku ramsehanovy armády v Džavadu. Snad je to způsobeno zvláštním významem Džavasdu v dějinách Raoranu, býval kdysi hlavním městem mocné raoranské říše a dosud je " hlavním městem" takzvaného " slunečního náboženství. K jeho obraně se mobilizuje snad celé raoranské obyvatelstvo. Útok na Džavad takříkajíc " vlil novovu krev" do žil raoranské armády i oddílům armády Tulanu, která ustoupila na raoranské území.
Snad Právě náboženská motivace boje o Džavad, kde porážka obránců zaznamenala neodpustitelné zneuctění svatyně a vítězství ramsehanovy armády znamenalo faktické zlomení vůle protívníka, došlo ve dnech 6.12. až 11.12. k nejprudší bitvě války. Krvavá lázeň Džavadu stála životy téměř 60.000 lidí. Znamenala však vůbec první lokální vítězství nad terulanskou armádou a vlila naději do duší utlačovaných národů. Dokázala, že Ramsehanova armáda nen íneporazitelná.
Mezitím ještě v listopadu přesně v noci z 15. na 16. listopadu se vyloďuje terulanská námořní pěchota poblíž Deggy, vytváří předmostí a zahajuje postup na Karatan. Přestože etariarská armáda klade houževnatý odpor, je pod tlakem nepřítele nucena ustupovat.Do konce roku 1941 je na území Etariskaru obsazena nejen Degga, ale i Nesta, Kiwity, Dyon, Mayen a také Karatan, hlavní město Etariskaru. Armádní velení se přesunuly do Eigenu.
Největší etariskarská města Dusar, Pryken, ale i Atura, Nietbor a další jsou uchráněna, neboť se etariskarsko- ertarskému loďstvu daří blokovat Sargasový záliv. Po zemi však nepřítel dále postupuje. 20. prosince vstupují okupační jednotky do Balotramu, 26. prosince překračují hranice Gentoranu a 29.12 je obsazen Avran
7. MEZINÁRODNÍ SITUACE ZA VÁLKY
Konec třicátých a počátek 40. let byl kritický nejen pro Taros. Začátkem 30. let totiž došlo ke vzniku bojových skupin v mnoha koloniích a vzedmula se vlna boje za osvobození. Boje vypukly jako první na ostrově Kastoror, který byl v té době zámořskou kolonií Calu. Jiskra záhy překročila na celý jihoreianský kontinent a koncem třicátých let bojovala již celá Jižní Rheilaa a za svou nezávislost. Především Kusakira, Dovan a Borrough měly největší územní zábory na jižní Rheii.
Severorheianského kontinentu se boje příliš nedotkly. Erwen získal svou nezávislost již dávno na počátku letopočtu a velkou část Severní Rheie zabírající stát Rheianal si získal nezávislost na svých původních zakladatelích z Gentoranu již roku 1855. Jižní Rheila si však svou nezávislost teprve musela vybojovat. Vojensky význymné státy Borrough, Dovan, Kusakira z Gaensborroughu měly tedy své starosti a Rheianal byl od Tarosu příliš vzdálen a nebyl k němu nijak vázán. Terulanu tedy nehrozila žádná mimokontinentální intervence.
Menší státy na jihu Gaensborroughu však měly obavy. Nad nimi visela hrozba terulandské rozpínavosti přímo. Kulturní, politické, hospodářské a sociální rozdíly mezi jednotlivými zeměmi vylučovaly spojenecký pakt a tak se každý stát připravoval na případný útok jak uměl.
Vlastně jednou skutečností, která zasáhla do kontinentální války na Tarosu, byla hospodářská blokáda Terulanu ze strany téměř všech jeho dosavadních obchodních partnerů. Zastavily se veškeré dodávky ropy a další státy přísun potravin. Toto hospodářské embargo se však výrazněji na válce neprojevilo, neboť Ramsehan svou armádu dostatečně zásobil s velkým předstihem a zásoby potravin rovněž po těch několik roků stačily pokrýt výpadky v dodávkách od zahraničních dodavatelů. Navíc pohonné hmoty i potraviny získala na obsazených územích jako válečnou kořist. Diplomatické nóty a protesty představitelů mnoha států světa proti terulanské agresi nebral Kim Ramsehan vůbec na vědomí, protože dobře chápal, že protesty jsou a nadále zůstanou pouze formální . A tak si státy Tarosu musely svůj boj vybojovat samy.
8. NÁMOŘNÍ OFENZÍVA A ZVRAT VE VÁLCE
Na počátku roku 1942 je bilance úspěchů Ramsehanovy armády hrozivá. Tulan, Growenland, polovina Raoranu, část Wan-Hu i Serentegy. Na jihu více než polovina Honeycarry, část Ertaru i Wasbreedingu. Nepřítel okupuje přes třetinu obydleného území Etariskaru, část Gentoranu.
V této těžké chvíli prosazuje velitel ertarského námořnictva admirál Kayner svůj plán. Spojené válečné flotily Ertaru, Etariskaru, Gentoranu, kaylandu a zbytky loďstva Wasbreedingu se atřetávají s Terulanskám námořním loďstvem v ohromující námořní bitvě. Ve dnech 5.-11. ledna 1942 dochází tak k bitvě v Sargasovém zálivu. Podle vyprávění očitých svědků je hladina zálivu téměř šest dní v plamenech. Střelba a výbuchy jsou slyšet ještě daleko na pevnině.
Bilance bitvy je strašná . Je zničena námořní flotila Honeycarry, potopen vlajkový křižník etariskarského i gentoranského námořnictva. Je potopeno přes 450 lodí a ponorek. Pohřešováno je kolem 35.000 námořníků. Ramsehanovov loďstvo utrpí však zdrcující porážku, ze které se již do konce války nevzpamatuje . Zahyne vrchní velitel terulanské námořní flotily, admirál Ramsehan, bratr diktátora. Je otřeseno sebedůvěra celé terulanské armády a je předznamenán i výsledek celé války, ačkoliv cesta k vítězství je ještě dlouhá a bude stát nemálo životů.
Operace v Sargasovém zálivu vázala veškeré námořní síly Kima Ramsehana na jihu. Toho využila raoranská armáda a zahájila 10. ledna operaci směřujícíc k osvobození Haylingenenu. Pozemní armáda agresora bez podpory námořních děl nebyla sto dlouho ododlávat soustředěnému útoku a tak byl 12.ledna 1942 Heylingenen osvobozen.
Přes porážku v Sargasovém zálivu byl však několika ponorkami a loděmi, které se bitvy předtím nezůčastnily, napaden 15.1. Masangan a Isasor. Bitva tak vlastně pokračuje . Námořní síly jsou nuceny bojovat bez odpočinku, pouze s nejnutnějšími opravami poškozených lodí z předešlé bitvy. Do boje zasahuje část lodstva Tulanu, které se Ramsehanově armádě podařilo zabavit. Útok však přichází především z pevniny. Pozemní a námořní bitva o Masangan a Isasor trvá od 15.do 18. ledna 1942. Masangan je těžce poškozen a Isasor téměř srovnán se zemí. Bitva končí vítězstvím spojenců, kteří jsou však na pokraji vyčerpání technického i morálního a další porážkou Ramsehamoovi armády. Historikové uvádějí na 50.0000 mrtvých.
V prosinci 1941 a lednu 1942 tak dochází ke třem největším bitvám války. tyto měsíce jsou vojenskými historiky označovány proto právem za" Krvavou zimu".
18.ledna jsou obě města , nebo alespoň to, co z nich zbylo, definitivně osvobozena . Spojenecká vojska zahajují tažení na všech frontách.
Během ledna až března 1942 při současných ofenzívách na severu Ertaru a na jihu Etariskaaru dochází k postupnému osvobozování jednotlivých míst a měst od černých Ramsehanových hord. Do konce března je tak osvobozen celý Etariskar i Gentoran. Během je vojsky Serentegy a Wasbreedingu vyčištěn a zbaven agresora levý /východní/ břeh El Seja a 18.5.1942 je těmito vojsky osvobozeno Gernrode.
Ertarsko-honeycarrská armáda rovněž postupuje. 16.června je osvobozena Black Hole City. 20.června a 1. července Widan. Při těchto válečných uspěších se obnovuje bojeschopnost spojenckého námořnictva natoloik, že 5. srpna zahajuje toto lodstvo opět pod velením admirála Kaynera operaci " Klín". Klín proto, že úder směřuje do hloubi území nepřítele. Po 15 dnech těžkých bojů je spojeneckou námořní pěchototu obsazena Skokda na terulanském území a vytvořeno předmostí pro útok na Haaren.
9. SPOJENECKÁ DIPLOMACIE
Již na podzim 1941 organizují po vzájemných dohodách Torro Argust a Karel Thomasen konferenci napadených států v Danii. V římě se zde setkávají hlavy států a vrchní velitelé vojsk a 18. října dochází k podpisu dohody a o koordinovi válečných operací a o konzultaacích generálních štábů Ertaru, Etariskaru, Honeycarry, Wasbreedingu, Tulanu a Raoranu. Growenland se zúčastnil pouze ajko pozorovatel, neboť nemá bojeschopnou armádu vůbec a Gentoran s Kaylandem přislíbil pouze námořní pomoc, kterou pak využil admirál Kayner v bitvě v Sargasovém zálivu. Zájmy Gentoranu a Kaylandu jinak končily osvobozením napadeného území Gentoranu a " zbytek světa se jich netýkal", jak se vyjádřili jejich diplomatičtí zástupci. Ostatní zástupci se dohodli na koordinaci akcí svých armád až do úplného zničení Kima Ramsehana a jeho armády.
10. VÁLEČNÉ ÚSPĚCHY SPOJENCÚ
Spojenecké armády pokračovaly v bojích i v létě 1942. Během srpna, září a října je vyčištěno území mezi řekami CHost River, Terera a k 3.11. je osvobozen celý Raoran. Celý podzim trvají pak zuřivé boje koleem Skikdy, které se změnily v podzimní válku bez výrazných úspěchů jedné či druhé strany.
Spojenecké zpravodajské službě se podařilo podstčit agentům Ramsehanovy armády falešné údaje o chystané mohutné ofenzívě v celé délce CHost Riveru a tím způsobit přesun značných sil protivníka na sever. Koordinace těchto činností admirálem Kaynerem měla vést k oslabení pozic u Skikdy. K tomuto skutečně došlo a 6.12.42 pokračovala operace " Klín" vyloděním 8 divizí námořní pěchoty a pozemního vojska. 7. prosince byl zahájen útok a postup na Haaren. Ten byl Ramsehanovou armádpu po 18 dnech bojů 24.12. zastaven u bran Haarenu.
Hned počátkem roku 1943 pokračují apojenci v ofenzívě na jižní frontě. Události jdou teď rychle za sebou. 10.1. je osvobozeno celé území Ertaru. 15.1. Laksan a 20. 1. ukončeno osvobozování Honeycarry. Mezitím je osvobozen 16.1.Lucite a l.2. je z Ramsehanových rukou vyrváno Beerse, počátek a zdroj všech konfliktů.
Boje o Haaren trvají celý leden. 6.2. je osvobozen spojeneckými vojsky Spermezeen, který je pak v rámci dohod o válečných reparacích připojen k Honeycarry a je z něho odsunuta terulanská menšina. 15.2. je osvobozeno Zemone. 12. 3 . překročila poslední část terulanské armády při ústupu řeku Gardelegan, což znamená, že k tomutot dni je osvobozen Growenland. Maršál tormel je zajat a posléze postaven před válečný soud.
Boje pokračují i na severu. 1. dubna je osvozen Gardermoen, 5.4. Mahras. l7.4. se probojovávají osvobozenecká vojska do Delevaru. Po těžkých bojích vstupuje admirál Kayner se svou armádou 19. 4. do Maarenu. boje v ulicích trvají ještě dva dny, ale 21. 4. Haaren kapituluje. Vůdci kimu Ramsehanovi se však podaří útěk do Hinthaty.
Během května a června je osvobozen Terulan na čáře Kantaros-Oltyne-Parera. Boje však pokračují. černá armáda se odmítá vzdát. 6. července je obsazen spojenci Balfor, 16.7. Kvalen.20.7. se setkávají spojenecké armády na dolním tokuz Gardeleganu. V tento den je tulansko-raoranskou armádou obsazeno Bukunoa armádou jižních spojenců, především Ertaru a Wasbreedingu je obsazeno Pere. Ke dni 6.8. je dokončeno osvobozování Tulanu.
Válečné operace se pomalu chýlí ke konci. 18.8. 1943 je armádou spojenců pod velením admirála kaynera obklíčena Hintheta, kde trvají boje až do 25.8.. V tento den je vyzván Kim Ramsehan ke kapitulaci. Následuje vražda parlamentáře a dodnes diskutovaný Kaynerův rozkaz k likvidaci odporu. Během následujících 48 hodin je na město a pevnost svrženo přes 3.ooo leteckých bobm a vypáleno na 10.000 dělostřeleckých nábojů.
Z města nezůstane kámen na kameni a zem je dovoleno přeorávat. 28.8. přeživší posádka kapituluje. Ramsehanovi se podaří z podzemního bunkru útěk. Je však 30. 8. na útěku zadržen. 1.9. podepisuje v Haarenu bezpodmínečnou kapitulaci. Ještě téhož dne zbytky armády po celé zemi ustávají v beznadějném odporu a odevzdávají spojencům zbraně.
1.9.1943 je zahájen v Balforu soudní proces s válečnými zločinci.
11. BALFORSKÝ PROCES A VÁLEČNÉ REPARACE
1. září 1943 byl v Balforu /TERULAN/ zahájen dosud největší soudní proces v dějinách světového soudnictví. Do čela obžaloby byli ze strany vítězných mocností zvoleni prokurátoři Wasbredingu, Ertaru a Tulanu. Předsedou soudního tribunálu se stal v té době známý právník, státní prokurátor Wasbreedingu, dr. Joan Senteray. Proces trval s malými přestávkami od 10.9.1943 až 5.1. 1945. Bylo na měm vyslechnuto na 4.5 tisíc svědků ze všech národů zasažených válkou. Obžaloba byla vznesena na téměř tři stovky nejvyšších důstojníků armádního velení v čele s Kimem Ramsehanem a několik desítek vysokých politických činitelů Terulanu. Po uzavření výslechů všech svědků dosáhl objem obžalovacího spisu na 25.000 stran protokolů.
5.1.1945 pak byl vynesen závěrečný rozsudek. 36 trestů smrti, na 50 doživotních vězení a dalších 180 obžalovaných bylo odsouzeno na tresty odnětí svobody v rozmezí 10 - 35 let v celkové výši kolem 3.000 let vězení. Mnoho dalších zločinců obžalovaných v tomto procesu i mimo něj bylo předáno k odsouzení nižším národním soudům zemí, na nichž se obžalovaní dopustili svých zločinů. Koncem roku 1945 dosáhl seznam osob souzených za zločiny ve válce počtu 9.500 ososb.
Součástí soudního rozhodnutí byly nejen tresty, ale i platba válečných náhrad zemím nejvíce postižených válkou. Mezinárodní tribunál přisoudil např. Království Honeycarrskému územní náhrady za škody o celkové rozloze asi 10.000 Km2.
Změnila se rovněž mapa na severu Ertaru. Ertar přestal sousedit s Terulanem a na 20.000 Km2 území přešlo z majetku Terulanu do majetku Wasbreedingu. Za pomoc ve válce se Wasbreeding tímto m.j. zavázal střežit severní ertarskou hranici před Terulanem.Kromě těchto územních náhrad byl Terulan odsouzeen k platbám zhruba ve výši 160 bilionůgr. Byl vydán zákaz rozvoje těžkého průmyslu, zákaz reorganizace a znovuvyzbrojení armády. Tento zákaz byl zrušen na mezinárodní konferenci v roce 1961 za významného diplomatického přispění tehdejšího ertarského koordinátora Cora Servala. Vnitřní bezpečnost Terulanu byla podle soudního rozhodnutí zajištěna policií, která však byla až do roku 1961 pod kontrolou mezinárodní komise .
12. NEKLIDNÝ ERTAR
Zdálo by se, že válka způsobila dostatek hrůz a utrpení, aby po jejím skončení nastal v zemi klid. V letech 1943 - 1945 probíhala obnova válkou zničených podniků a napravování škod vzniklých okupací severního Ertaru. Koordinátor Torro Argust se stal národním hrdinou obdivovaným nejen vlastním národem, ale i mnoha lidmi ze sousedních zemí. Navenek vládla optimistická nálada a lidé se těšili z nastalého míru.
Klid a optimismus byly však jen zdánlivé. Ve vysokém armádním velení začaly probíhat čistky a několik vysoce postavených důstojníků bylo postaveno před soud. Do tisku o tom pronikly jen velmi sporé informace, o které navíc obyvatelstvo neprojevilo dostatečně velký z ájem.
V roce 1946 byly vypsány nové koordinační volby, ve kterých zcela podle očekávání zvítězil Torro Argus. Několik dní po vyhlášení výsledků voleb vystoupil na veřejnost admirál Kayner s informací o zfalšovaných výsledcích voleb. Veřejnost strnula. Nejen Argust, ale i Kayner byl národním hrdinou. Námořní bitva v Sargasovém zálivu a vylodění v terulanu spojené se zásadním úspěchem vedoucím k definitivní porážce terulanské armády byly stále vpaměti lidí. Komu tedy věřit? Než mohlo dojít k nějaké bouřlivější reakci sdělovacích prostředků a obyvatel, byl admirál Kayner obviněn z vlastizrady, ze zločinu proti lidskosti a válečných zločinů. Jako hlavní bod obžaloby figuroval jeho rozkaz k likvidaci odporu v Hinthatě, po kterém nmásledoval zničující kobercový nálet a mnohahodinové nepřetržité ostřelování. Ve velmi krátké době, během několika dní byly zfalšovány dfůkazy a Kayner byl zmanipulovaným vojenským tribunálem odsouzen k smrti. Přes téměř okamžitý protest mnoha státních činitelů Ertarui ze zahraničí byl admirál Kaynerl 13.9.1946 popraven.
Historikové ozančují tento soudní proces za největší Argustovu chybu, která v konečném důsledku znamenala ukončení jeho vlády. než se tak však stalo, zaplatil ertarský lid ještě vysokou cenu.
Situace v zemi se přiostřila. Hlasy kritizující Argusta se množily nejen mezi lidmi, ale i v parlamentu. 18.11.1946 byl v parlamentu vznešen požadavek na hlasování o důvěře koordinátorovi. Byl však na zásah předseddnctva stažen z programu. V lednu 1947 jej však znovu přednesla skupina poslanclů z Tary. Návrh byl tentokrát zařaaazen na 22.1. do jednacího pořadu. 21.1. vydala však Torro Argust příkaz k rozpuštění parlamentu. Parlament se však přesto 22.1. sešel.
Ještě týž den jej Národní garda na Argustův rozkaz rozehnala a budovu obsadila. V zemi byl vyhlášen vyjímečný stav a moci se chopila armáda.
Vojenský převrat byl uskutečněn náhle, bez varování. Navíc člověkem, od kterého to snad národ očekával nejméně. to byly hlavní důvody, proč nedošlo k téměř žádným obětem na životech. Alespoň v prvních dnech a týdnech po převratu.
Během jara a léta armáda upevňovala svou moc. Do všech vyšších státních funkcí byli dosazeni vojáci. Jakékoliv projevy odporu, snahy po obnovení demokracie byly tvrdě postihovány. V říjnu 1947 byla odhalena skupins důstojníků, která připravovala atentát na Argusta. Všichni její členové byli bez soudu popraveni. Během podzimu přerušilo několik zemí diplomatické styky s Ertarem, jako projev nesouhlasu s jeho vnitřní politikou. Téměř všechny demokratické svobody byly potlačeny. Tisk, rozhlas i televize se dostaly pod přísdnou cenzuru. mnozí lidé byli sledováni. Zemi počal zachvacovat strach.
22.1.1948, v den prvního výročí rozehnmání parlamentu se sešla téměř půlmilionová demonstrace před vládním palácem v Quasaru. Torro Argus vydal příkaz demonstraci rozehnat. Národní garda zasáhla a na sto osob zatkla. Druhý den se situace opakovala. Torro Argust nařídil střílet. Krvavému masakru zabránily pohotovostní síly policie, které zůstaly věrné ministerstvu vnitra. Demonstrace se rozprchla a v okolí vlládního paláce se rozpoutal boj policistů s Národní gardou. Diktátor vadal další rozkazy k likvidaci odporu. Kdyby armáda uposlechla rozkazů, proměnil by se Quassar v krvavé jatky. Nižší vojenští velitelé odmítli střílet do obyvatelstva a armáda vypověděla poslušnost. 25.1. byl Torro Argust svými generály zbaven velení. 26.1. byla obnovena činnost parlamentu pod vedením jeho dosavadní předsedkyně Iry Centerecarová. Ještě téhož dne byl zrušen vyjímečný stav.
Pohotovostní oddíly policie, které byly připraveny na 22.leden, kdy ministerstvo vnitra očekávalo demonstrace i Argustův zásah, vytlačily Národní gardu z okolí vlastního paláce a zabránili krvavé lázni, kterou chystala. Národní garda se však nevzdala a uzavřela se ve vojenské akademii. Tam byla policií obklíčena a přestřelky skončily až 5. února, kdy se zbytky Národní gardy vzdaly.
Armáda v Quasaru sice vypověděla poslušnost,ne však armáda jako celek. Přestože byl vyjímečný stav zrušen v celá zemi, fakticky se tak stalo v Quasaru a několika dalších velkých městech na pobřeží. Vojenská posádka v Plack Hole City pod velením generála Sonkary odmítla vzít nový stav věcí na vědomí. Tak tomu bylo ale i na jiných místech.
Celkově bylo lze v tuto dobu označit vnitropolitickou situaci za zcela nepřehlednou. Bylo nutno postavit do čela státu novou osobnost a fakticky realizovat návrat k demokracii.
13. KOORDINÁTORKA
14.3.1948 se uskutečnily nové koordinační volby. Do čela státu byla zvolena dosavadní přesedkyně parlamentu Ira Centerecarová. Rychle byla konsolidována vrcholná státní správa a soudnictví. Již koncem dubna byl zahájen soudní proces s Torro Argustem. Státní prokurátor požadoval trest smrti.
Postoj veřejnosti k soudnímu procesu však nebyl jednoznačný.Argustovy zásluhy z doby kontinentální války a jeho úloha v osvobození Ertaru a podíl na porážce Kima Ramsehana nemohly a ani nechtěly být zapomenuty. Krvavé lázně v lednu 1948, které zorganizoval nebo se chystal zorganizovat v Qussaru byly pro obyvatele jiných měst než právě Quassaru těžko pochopitelné nebo dokonce je považovali za vyloženě vylhané. Také postoj v armádním velení nebyl vůči procesu ani zdaleka jednoznačný. Ozývaly se hlasy, které před Argustovým odsouzením důrazně protestovaly.
Přesto byl 27.6.1948 vynesen rozsudek. S přihlédnutím k zásluhám za osvobození Ertaru byl Torro Argust odsouzen k doživotní internaci na Ertilách. Ještě týž den se generálové věrní Argustovi pokusili o nový státní převrat. Armádě byla vyhlášena bojová pohotovost. V Quasaru a Black Hole City byl vyhlášen vyjímečný stav. Výsadkáři ertarské armády obklíčili parlament a uzavřeli vládní palác. Všichni členové vlády včetně koordinátorky Iry Centerecarové byli uvězněni. V obou městech byl vyhlášen zákaz vycházení.
Pohotovostní jednotky policie se postavily armádě na odpor. Protiteroristická brigáda osvobodila členy vlády i koordinátorku z rukou armády a dopravila je na bezpečné místo. Přestřelky s armádou v ulicích trvaly až do 11.7. a měly za následek 156 mrtvých a na 1.500 raněných. 11.7. armáda složila zbraně a přestala klást odpor s vyjímkou motostřeleckého pluku generála Sonkary. Ten vedl partyzánskou válku se státní mocí až do ledna 1950. Jeho akce si vyžádasly dalších 80 mrtvých a obrovské materiální škody. Teprve v lednu 1950 byl pluk policejními oddíly v horách zlikvidován.
Od podzimu 1948 se situace v Ertaru normalizovala. Armáda se na rozkaz svého štábu kontrolovaného parlaamentem stáhla pouze do svých kasáren. V průběhu celého roku 1949 pracovala Ira Centerecarová s vládou a parlamentem na obnově a novelizaci zákonodárství země. byla posílena moc koordinátora, připravena novela trestního zákona, schválen zákon o policii a mnoho dalších významných zákonů. V součastnosti s ministerstvem vnitra řízeným již zkušeným Laurinem Mc Dowelem se připravovala opatření, která měla nadále zabránit armádě v pokusech o převraty.
Do konce roku 1949 bylo zcela obnoveno národní hospodářství na předválečnou úroveň a odstraněny všechny škody vzniklé státu a obyvatelstvu válkou a vojenskou diktaturou.
Pochopitelně s výjimkou ztrát na lidských životech.
14. VLÁDA KABINETU
Koordinátorka Ira Centerecarová spolu s vládou a především s ministerstvem vnitra v čele s Laurinem Mc Dowellem připravila zákonná opatření zamezující armádě páchat další škody.
30. března 1950 byl na neveřejném zasedání vlády a parlamentu vydán zákon o zrušení armády. Ministerstvo vnitra provedlo ihned po vyhlášení zákona zajištění asi 450 osob z vrchního velení armády, aby předešlo případnému dalšímu pokusu o puč. Několik pluků armády zajišťujících ochranu státních hranic bylo převedeno pod velení jednotek ministerstva vnitra. Ostatní jednotky armády byly během následujících dvou měsíců rozpuštěny, většina techniky byla zničena nebo zajištěna vhodným způsobem proti zneužití.
Vláda okamžitě přikročila k realizaci plánu na zajištění ochrany republiky jiným způsobem, který s malými změnami platí dodnes.
V letních měsících došlo k vládní krizi hlavně z důvodu rozdílnosti názorů na otázku potrestání důstojníků armády za převrat v lednu 1947 a druhý pokus o převrat z června 1948. Většina členů vlády se domnívala, že soudních procesů již bylo dosti a že není vhodné dále jitřit nálady ve státě. Koordinátorka Ira Centerecarová, ministr vnitra Laurin Mc Dowell a několik dalších však zastávali názor, že je třeba dovést celou záležitost do konce. Tvrdili, že faktické rozpuštění armády ještě nezbavuje bývalé důstojníky akceschopnosti a hrozí v případě, že nebudou potrestání, reálné nebezpečí další hrozby.
13. srpna 1950 podala skupina ministrů demisi.Koordinátorka ji přijala, protože nebyla naděje na sjednocení názorů na soudní procesy. Situace se nadále vyhrocovala až vyvrcholila 5.září odstoupením koordinátorky. Ira Centerecarová tak vlastně rozpustila a vyřadila ze hry nejen sebe, ale hlavně neakceschopnou vládu, která svazovala ruce koordinačnímu kabinetu. Ten téměř jednomyslně podporovak koordinátorku, ale za doby její činnosti v úřadu nebyl právně schopen jednat. Odstoupením koordinátorky a s rozpadem vlády nastala podle ústavy situace, ve které se stal nejvyšším státním orgánem koordinační kabinet. Situace se zastáncům "smířlivého" řešení vymkla s rukou. Nepočítali totiž ve svém plánu nátlaků na vládu s tím, že by koordinátorka odstoupila.To se však stalo a koordinační kabinet vydal příkaz k trestnímu stíhání osob zodpovědných za vojenské převraty.
Státní prokurátor vznesl žalobu na 56 nejvyšších velitelů armády. Soudní proces trval od 6. října 1950 do 15. února 1951. Bylo vyneseno 16 rozsudků nejvyšších, t. j. trestů smrti za vlastizradu a genocidu vlastního národa a 40 důstojníků bylo odsouzeno ke trestům odnětí svobody v rozmezí 10 - 35 let v celkové výši 764 let vězení.
Ještě v únoru 1951 byly vypsány nové koordinační volby, neboť i uvnitř koordinačního kabinetu se různily názory na další směry vývoje státu. 27.února byl zvolen koordinátorem Ertaru Laurin Mc Dowell, tvůrce nové koncepce obrany státu a člověk, který se snad nejvíce zasloužil o minimalizaci ztrát na životech v letech 1947 a 1948.
Od března 1951 nastává úplná normalizace vnitrostátních poměrů a společenských i ekonomických vztahů. Od tohoto data serovněž počítá návrat Ertaru na mezinárodní scénu, návrat Ertaru jako suverénního zákonného státu ve kterém má vláda plnou kontrolu nad děním ve své zemi.
Volba Laurina Mc Dowella koordinátorem tak dělá definitivní tečku za válečnými a poválečnými útrapami a přivádí zemi na cestu k rozkvětu a spokojeností, po níž kráčí doposud k velké spokojenosti svých občanů a sledována mnoha závistivými pohledy ze zemí, kde takovým neklidným obdobím neprošli a přesto není jejich hospodářství na takové úrovni.
Starknest