Tento volný překlad zpívaný po vsích malými dětmi nikomu nevadil stovky let. Přišel však listopad roku 1698 a na kulturní scéně se objevila revoluční mládež seskupená kolem známého básníka Vikta Tharse. Ten při svém překladatelském díle , kterým chtěl Ertům zpřístupnit revoluční literaturu cizích zemí, odhalil tajemství písně.
Původní wanský text bylo totiž třeba chápat trochu jinak. Pestrý kačer je totiž ještě dnes symbolem císařské rodiny, Wan-Hu ve wanštině znamená zahradu a pro zahradníka je v textu použit výraz, který vlastně znamená jakéhokoliv prostého člověka, tedy například sluhu nebo zahradníka.
Thars správně vyložil píseň ve smyslu revolučního popěvku,který naznačuje , že císař může oslnit své poddané jen za pohody /barvami svítil jeho šat/, zatím za nedostatku ztrácí význam a prostý člověk si uvědomuje , že důležitá je jeho země / zahrada, kterou nezastíní ani velký černý mrak/. Pro panovníka vyznívá srovnání velmi nelichotivě.
Tím Thars současně objasnil, proč byl autor tak oblíbené melodie nejprve císařem odměňován, ale pak náhle upadl do nemilosti. Nakonec byl popraven a jeho jméno vymazáno ze všech úředních záznamů, takže dnes nevíme, za kterého panovníka k této tragedii došlo.
Sotva se tehdejší revoluční mládež seznámila s těmito okolnostmi, stala se pro ni píseň "Kachnička" svéráznou hymnou, kterou bujní mládenci notovali při návratu z krčmy pod okny nejednoho šlechtice.
Není divu, že píseň byla okamžitě zakázána /viz slova "Schovej se...umřeš taky"/, protože v této podobě měla vyloženě výhružný charakter.
Připomeňme si, jak na tyto doby vzpomíná Paela Oronová, autorka známé revoluční prózy " Rány a ústrky".
"Hrála jsem si s dětmi na svahu nad vesnicí, když tu náhle z úvozu vyhlédl strážník. Děti se rozprchly. Já zůstala stát, protože mi leknutím zdřevěněly nohy.
- Co jste zpívali? - zeptal se mne hrozivě onen muž.
- Kachničku, pípla jsem nešťastně ničeho nechápajíc.
Muž mne surově uchopil za rozedraný oděv a odvlekl na strážnici do vsi. Tam mne trýznili křikem a bitím, abych své druhy jmenovala. Já však odolávala. byla jsem všechna hrůzou oněměla. Pak přišel jiný muž, pěkně oblečený, ten na mne zhurta spustil, kdo je , jářku, můj otec. Já odpověděla, že kovář. u on poručil a ti dva strážníci vzali pouta a odešli sním.
Ale to nebyla pravda, já řekla o kováři proto, že to byl silný muž a velký rváč a všichni se ho báli. Teď jsem se ale bála já, co mi udělají, až na můj podvod přijdou.
Ale ono se vrátili a smáli se, že kováře už mají, že se popral v hospodě a teď leží v šatlavě zpitý jak dřevo. Pak mne pustili s napomenutím abych písně té ošklivé více nezazpívala a když ji někde uslyším, abych hned zpěv takový ohlásila.."
Paela Oronová, dcera nejvyššího fahassiho Brunonisovy vlády ve svém autobiograficky stavěném avšak zcela vymyšleném románu zachytila věrně atmosféru doby. Knihu vydala vlastním nákladem v počtu dvaceti kusů. Dílo bylo ihned zakázáno a sedmnáct kusů zabaveno a zničeno. Jeden zůstal autorce, která jen o vlásek unikla vězení, druhý si nechal její otec na památku, jaký výsledek přinesla její drahá literární studia doma i v zámoří, a třetí...
Třetí přečetl a před domovní prohlídkou pečlivě uschoval mladý skladatel Lleven Teg.
Takové mohou být osudy jedné písně....
Pro Readercon 90 sepsal Stanislav Švachouček
