Od dob, kdy byla poprvé publikována práce profesora Kub Yashe Tajemný Taros, která pojednává o dějinách osidlování kontinentu, se archeologický výzkum nezastavil. Došlo i k několika dalším významným objevům a vydáním obsáhlých studií, kde bylo poprvé publikováno množství zcela nových poznatků a smělých hypotéz. Jednotlivé práce svým významem zasahují dosti podstatným způsobem do našeho donedávna platného nazírání na dějiny civilizací na Ergei. Zdaleka není ještě všechno prokázáno a zapsáno do dějin definitivně. Některým pracím nelze upřít značně spekulativní ráz. Problém je ovšem v tom, že objektivně dokazovat společensko – politické jevy staré několik tisíciletí není zase až tak jednoduché.
Ze záplavy nových informací o dávných dějinách osidlování kontinentu Taros a nejen jeho, jsem pro Vás vybral vzhledem k tematice semináře ty objevy a hypotézy, které se více či méně dotýkají Ertaru, respektive národa Ertů a jeho dávné minulosti. Dále uvedené jednotlivé práce umožňují, alespoň teoreticky, vystopovat mnohem starší minulost Ertů, než se původně předpokládalo. Je však třeba si uvědomit, že dále zmíněné práce jsou nové, v podstatě dosud jediné, které popisují dané časoprostorové souřadnice a pohyb skupin lidí v nich. Závěry těchto prací jsou bez výjimky nové a pro mnohé renomované vědce dokonce šokující. To co uvedu dále, není dogma, není to dosud fakt. Je to jen teorie, některá podložena nálezy. Podle autorů těchto prací jsou to však teorie dosti pravděpodobné. Ve svém stručném přehledu Vás nyní seznámím s jednotlivými pracemi tak, že budeme postupovat proti proudu času a pokoušet se odhalit hlubší /a tajemnější / minulost.
První významnou prací je kniha profesora Martina Terryho Tanaiové a Tanerové, kterou vydala vlastním nákladem Universita v Dalende v roce 1990, kde profesor Terry přednáší archeologii. Tato kniha v sobě spojuje hluboké a obsažné srovnávací studie mnoha odborných archeologických publikací autorů z Ertaru, Wasbreedingu a Etariskaru, které pojednávají o nejstarším osídlení západního pobřeží Etariskaru a severního Ertaru /viz přehled literatury/. Tyto srovnávací studie jsou pak podloženy i zprávami o několika nových nálezech, které staví odvážné hypotézy plynoucí ze srovnávacích studií do nového světla. Obecně se mělo dosud za to, že nejstarší osídlení Etariskaru podle dosud publikovaných nálezů, pochází z doby kolem 5000 let před naším letopočtem. Archeologové se domnívali, že národ Tanerů, který zde v té době žil, se pravděpodobně vytvořil ze skupin divokých kmenů, které již v té době obývali mnohem jižněji položené hory na území dnešního Gentoranu. Mělo se za to, že si Tanerové sami vytvořili své písmo a postupně rozvinuli své písmo a postupně rozvinuli kulturu, která přetrvala až do roku 3500 před naším letopočtem. Tedy do roku, kdy Tanerové opustili své úrodné území a pravděpodobně odešli na východ do Toránských hor. Tím začalo téměř tisíc let trvající opuštění tohoto místa příhodného pro rozvoj kultury, se kterým si dodnes archeologie neví rady. To však není předmětem Terryho studie.
Druhou skupinu odborných prací, které Terry zkoumal, jsou práce o dnes stále ještě značně diskutované říši Zoanal. Přestože se touto tematikou zabývá několik světově proslulých kapacit, jsou výsledky ještě natolik neprůkazné, že neumožňují vědecky dostatečně podložené tvrzení, že se na území severního Ertaru rozkládala říše Zoanal od konce 6. tisíciletí před naším letopočtem, do začátku pátého tisíciletí, i když tomu vše nasvědčuje. O říši Zoanal se pořádají každoroční odborné semináře a vedou spory. Pravděpodobně existoval podle těchto prací, na jižních svazích Dunarisu, tam, kde se dnes rozkládají Skha-Darské bažiny, malý státní útvar vytvořený Tanaii.
Na otázku, kde se Tanaiové vzali v těchto končinách, odpovídají odborníci, že sem uprchli před katastrofou, která postihla jejich říši v dnešní Tanaiské poušti. K příchodu Tanaiů do Ertaru se ještě vrátíme. Říše Zoanal, tedy vlastně stát na březích jezera vyplňujícího dříve údolí Skha-Darských bažin, existovala na tomto místě, uzavřena víceméně sama do sebe téměř dva tisíce let, než při sérii velkých zemětřesení došlo k odtoku jezerní vody a na místě jezera zůstaly jen neobyvatelné bažiny. Doposud se myslelo, že tím v podstatě nastal velmi rychlí úpadek Zoanalské říše a tento státní útvar záhy zcela zanikl. Archeologický výzkum v oklí Skha-Darských bažin však za poslední roky pokročil dosti kupředu a publikované zprávy ve srovnání s údaji o Tanerech umožňují profesoru Terrymu vyslovit smělou domněnku, že tyto dva národy jsou v podstatě jeden a tentýž. Byly totiž nalezeny destičky se záznamy vládních úředníků, které se dosti shodují se záznamy, známými z Etariskaru. Podoba některých výrazů je až zarážející. Byly objeveny podobně zdobené nádoby na vzácné oleje a nedávno odkrytý hrob náčelníka je téměř shodný s architekturou hrobu známého z Belengy. Přestože se to mnoha odborníkům dnes zdá ještě nepravděpodobné, tvrdí Martin Terry, že po zániku Skha-Darského jezera se národ Tanaiů během velice krátké doby přestěhoval do etariskarských nížin. Proč se neusadili na ertarském pobřeží, nevíme. Snad se zde setkali s odporem místních skupin, pokud zde nějaké byly. Zdá se však pravděpodobné, že překročili El Bejo a usadili se v okolí dnešní Belengy, odkud se posléze rozšířili po celé nížině už jako Tanerové. V této souvislosti je jistě zajímavá i poměrně nedávno uveřejněná zpráva představeného kláštera Skhá-gor-Wattu ve Wandaru, Mastra Roll-gena. Roll-gen v této zprávě uvádí výsledky svých dlouholetých studií bezedných klášterních knihoven a archívů, kdy hledal odpověď na otázku, odkud mnišské řády do Wandaru přišly a kde jsou počátky jejich poslání. Jaké toto poslání je, o tom se pochopitelně nezmiňuje. Vlastně je s podivem, že podobná práce byla vůbec odborné veřejnosti předložena, protože Wandar jen velice opatrně pouští do okolního světa informace o sobě samém a své minulosti. Dostat povolení k odbornému studiu v klášterních knihovnách je téměř vyloučeno. Jen málokomu se podaří nahlédnout do zákulisí klášterů, překročit práh oficiálních místností, sestoupit do podzemních prostor a knihoven. A ještě méně lidem je umožněno do knih nahlédnout. Proto byla Roll-genova zpráva přijata s takovým zájmem a proto se zde o ní zmiňuji i já.
Mistr Roll-gen ve své zprávě uvádí, že podle studia pramenů přišel řád wandarských kněží k jezeru v horách od jiného jezera v horách, která však vyschla. Po mohutných otřesech, jak píše Roll-gen. Cituje ve své práci některé prastaré prameny, které popisují třesoucí se zemi, bortící se zdi a pukající skálu pod nohama. Dnes je Wandar a okolní hory Serentegy a severního Creveix osídlen národem Tegů. Roll-gen ve svých pramenech nachází podivuhodné věci. Autor starých spisků, popisujících dávné dějiny lidu žijícího v okolí jezera Roll nazývá tento lid jednou Tegové, podruhé Taiové. Roll-gen z toho nevyvodil žádné závěry, protože neznal ani práce „zoanalologů“ ani práci Martina Terryho. Ale v těchto nových souvislostech, když čteme popisy zemětřesení a zániku jezera v Roll-genově práci a srovnáme to s tím co víme o říši Zoanal, když zjistíme, že obyvatelé Wandaru sami sebe v minulosti nazývali také jménem Taiové a že v Zoanalu žili Tanaiové, je těch shod až dost. Přestože vědecký důkaz této teorie není ještě podán /a pokud vím, ani ho zatím nikdo nehledá/ zdá se, že Tanerové v Etariskaru a Tegové ve Wasbreedingu pocházejí ze stejného národa, mají však společné předky. A to Zoanalské Tanaie. Je to dneska hypotéza odvážná, ale zdaleka ne nepravděpodobná. Možná by se v archívech Wandarských klášterů našlo dost důkazů pro tuto teorii. Možná se v těchto knihovnách nacházejí i podrobné dějiny říše Zoanal a možná, ve světle dalších výzkunů … Ale to se zatím neodvažuji domyslet.
Druhou prací, o které bych se chtěl zmínit, je kniha významné Growenlandské archeoložky Valentiny G. Barladyové Proč byl zničen Baharagg. Baharagg je bájné město, ze kterého podle nalezených zlomků Zoanalských bájí pocházejí obyvatelé této říše. Valentina Barladyová je známou odbornicí na dějiny národa Tanaiů. Měla proto pro svou práci dostatečné odborné předpoklady a není možno závěry její knihy brát jen jako lacinou touhu po senzaci. Při svých dlouholetých výzkumech v Tanaiské poušti nalezla již dosti stop, které ji opravňují k přesvědčení, že Baharagg byl skutečným Tanaiským městem, přestože se jí ho dosud nepodařilo najít. Pokud byl Baharagg tanaiským městem, musel zaniknout, nebo být zničen barbarskými nájezdy tak, jako jiné město v Tanaiské poušti, město Sheet. Toto město na konci šestého tisíciletí př.n.l. dobyly a rozvrátily nájezdy barbarů. Tak to alespoň tvrdí Valentina Barladyová i jiní tanaiologové. Sheet byl nalezen. Město bylo pravděpodobně v minulosti vypleněno, vypáleno a zbořeno. Stejný osud musel ve velmi krátké době postihnout všechna Tanaiská města, protože konec šestého tisíciletí př.n.l. znamená značný úpadek několik tisíc let trvající tanaiské kultury. Valentina Barladyová pak z toho, co se jí podařilo zjistit o tanaiských městech, jmenovitě o Baharaggu a ze zlomků Zoanalských bájí vyvozuje závěr, že po nájezdech barbarů, o nichž mimochodem není dosud nic bližšího známo, po rozvrácení Tanaiské kultury se část národa vydala na cestu na jih, přes hory a pokusila se ukrýt před nájezdníky na jižních svazích Duranusu. Přechod přes hory byl podle autorky nesmírně obtížný, ale ne neuskutečnitelný.
Doktorka Barladyová uvádí, že jejím nynějším cílem je objevit Baharagg a zjistit, kdo vlastně způsobil pád tanaiské říše. Z ruin Sheetu ani Gralu se to doposud nepodařilo zjistit. Nezbývá než doufat, že se doktorce Berladyové podaří Baharagg objevit a snad jeho trosky prozradí viníka tanaiské tragédie. Přestože dosud neznámí nájezdníci zpustošili a zničili Sheet, Gral a ostatní tanaiská města, nerozpadla se tanaiská kultura úplně. Další nálezy prozrazují, že r. 6450 př.n.l. bylo sedm malých nových státních útvarů sjednoceno pod názvem 7 knížectví Gateru. Tento státní útvar, podle tanaiských výzkumů /např. Súkeník, zpráva o objektu P4/, trval až do roku 6120. Fakt, že po zkáze Sheetu a Gralu opět vznikl tanaiský státní útvar svědčí o tom, že nájezdníci, kteří rozpad tanaiské říše na konci 6. tisíciletí př.n.l. způsobili, buď opět odešli, nebo byli někým poraženi. Snad nám tato tajemství pomůže odhalit objev Baharaggu.
Již několik let se zabývá doktor Marlony se svým archeologickým týmem důkladnými vykopávkami v Erwenu. Podařilo se mu nashromáždit množství pozůstatků nádob a zbraní na to, aby dokázal dávné osídlení Erwenu. Slůvko „dávné“ je zde vskutku na místě, protože doktor Marlony své nálezy datuje do doby před nevěřitelnými 20 000 lety. V tak dávné době již existovali, podle Marlonyho výzkumu kulturní lidé. Pokud se toto datování potvrdí, bude to objev vůbec nejstarší kultury na světě vůbec. Nejobdivuhodnější na všech těch nálezech je to, že se podle nich nejedná o osamocené skupinky lovců nebo sběračů, jako to známe z jiných oblastí světa /a navíc z doby mnohem pozdější/, ale jedná se víceméně o uzavřený státní celek s jednolitou kulturou. Obrazy a motivy na nádobách jsou shodné z různých míst i dob. V loňském roce publikoval doktor Marlony první zprávy o nálezech kamenných náhrobků, pokrytých znaky. Jen si to představte! Obyvatelé Erwenu před 20 000 lety znaly písmo. Tato domněnka je natolik odvážná, že ji odborná veřejnost zatím odmítá uznat. Vysvětlují znaky jako ornamentální rituální kresby a vzory. Marlonyho tak čeká nelehký úkol najít další desky a nápisy a dokázat, že se skutečně jedná o písmo a potom toto písmo rozluštit.
Studiu dějin prastaré říše na území dnešního Erwenu bude věnována jiná přednáška. Dnes bych Vás chtěl jen seznámit s nálezem tzv. Gandarlenské desky, pojmenované podle osady Gardanlen, kde byla deska nalezena. Tato deska byla nalezena týmem doktora Marlonyho v roce 1985. Podle nákresů na ní uvedených ji Marlony pokládá za astronomické tabulky a jakousi mapu oblohy. V obrázku vidí Slunce, Ergeu a její oběžnici a tvrdí, že obrázek je doprovázen textem odborného výkladu. Nevíme ovšem, jestli dávní autoři této desky psaly, pokud je to skutečně písmo, do řádků, nebo do sloupců . /Orientace desky na obrázku není směrodatná/ Deska sama o sobě není o nic víc zajímavější, než další desky s textem. Další nálezy z této oblasti a doby se vyznačují podobnými znaky /nebo textem/ a o souvislosti Gandarlenské desky s ostatními nálezy není možno pochybovat. Navíc reprodukce záznamu byla uveřejněna již v několika časopisech. Senzace vypukla v okamžiku, kdy známý spisovatel a archeolog amatér Danik von Erichen vydal v roce 1990 svou knihu „Jsme svými potomky i předky. Kniha vzbudila velký ohlas v široké čtenářské veřejnosti, její vědecké kvality jsou však přinejlepším sporné. Způsob podávání faktů a jejich vysvětlování tuto knihu řadí do oblasti zcela spekulativní až fantastické literatury, nikoliv do oblasti populární archeologie, kde by ji autor rád viděl. Nicméně i přes nepříznivý ohlas archeologické obce nelze autorovi upřít jednu zásluhu. Danik von Erichen má prokazatelně značně povrchní znalosti archeologické problematiky, ale má tyto povrchní znalosti zato z mnoha oblastí, které úzce specializovaný odborný archeolog nestačí sledovat.
Erichen spřádal fantastické úvahy o Fillu a přitom si všiml nálezu jedné kamenné destičky, které doposud nebyla tanaiology věnována dostatečná pozornost. Při nálezu ji označili jako „kalendář“, spíše žertem, protože obrázek připomněl jednomu asistentovi starý slunečný kalendář a protože nález byl ojedinělý, nepodobný ničemu ve svém okolí, byl očíslován a uložen do depozitáře k pozdějšímu studiu /k věčnému spánku, tvrdí Erichen, když na archeology útočí a obviňuje je ze zamlčování faktů/. Při psaní knihy a studie dalších pramenů si všiml obrázku, otištěného v 7. čísle časopisu Archeologia Nova v roce 1987. Tam spatřil Gandarlenskou desku . Následoval šok. Potom několikeré ověřování pramenů a zdrojů. Dokázal zapojit i několik solidních archeologických kapacit. Výsledkem tohoto výzkumu je konstatování, že „Kalendář“ pochází prokazatelně z Fillu ze 12. tisíciletí před naším letopočtem a gandarlenská deska z Erwenu z doby kolem přelomů 18. a 17. tisíciletí př.n.l. Oficiální věda mlčí. Někteří vědci píší zuřivé články a obviňují hned objevitele Fillu, hned Maronyho z podvrhu, označují jednou „Kalendář“, jednou Gandarlenskou desku za podvrh, falzifikát. Desky tu však jsou, s nimi i jejich ověření pravosti. Jsou však osamocené, ve své podobnosti. Gandarlenská deska zapadá do kontinuity ostatních nálezů z Erwenu. „Kalendář“ do svého okolí nezapadá. Nic jiného, podobného, se ve Fillu nenašlo. „Kalendář“ se tam však našel. Věda si s tím dnes neví rady. Snad nám pomůže rozluštění erwenského písma. Odvážná hypotéza, vycházející z uvedených faktů nám pak přináší myšlenku, že kolébkou rozumu, nejstarší známou civilizací světa byla říše Warataiora /jak ji nazval Marlony/, rozkládající se na území dnešního Erwenu před 20 000 lety. Marlony však věří, že její dějiny posune dalšími nálezy ještě hlouběji, do minulosti označené téměř neuvěřitelným datem 20 000 před naším letopočtem.Dva nálezy téměř shodných ddesek v Erwenu a v Tanaiské poušti pak navozují myšlenku, že Tanaiové do Fillu přišli kdysi dávno přes oceán až z Warataiory. Je možné, že by i Otonaa, bájná země Borlů, byla dítkem civilizace z Warataiory? Nevíme. Jsou to pouze dohady.
Čím více se dostáváme do minulosti, čím hlouběji se noříme do propasti času, tím méně informací se nám daří získávat. Nitky se trhají, narušuje se kontinuita civilizací a vzniká prostor pro různé hypotézy. I ty nejfantastičtější se však nakonec mohou ukázat jako prostý popis minulé skutečnosti. Nezbývá, než pátrat dál.
Použitá a doporučená literatura:
Martin Terry: Tanaiové a Tanerové, Dalende 1990