|
Slunce se již halilo do večerních červánků, když se na
mostě hradu Tonorgu objevil jezdec. Byl oděn v cáry a jeho kůň, ač skvostné
zvíře, vypadal, že co nevidět padne únavou. "Spěchám ke králi," zvolal a podal veliteli stráže složený pergamen. Ten pečlivě prohlédl pečeť, pak se mírně uklonil a nechal otevřít bránu. Poutník se pracně prodíral podhradím pevnosti ke královskému sídlu. Pod kopyty koně čvachtalo bláto po nedávných deštích a výkaly dobytka právě zaháněného na noc do chlévů. Blížila se večeře, a tak se všude válel štiplavý dým z nesčetných ohnišť. V úzkých, křivolakých uličkách panoval nepředstavitelný chaos. Trhovci skládali své krámky, všude se pletly řvoucí umolousané děti, dobytek a toulaví psi. Tu kráčela četa vojáků, tam zase zatarasil cestu velký vůz vezoucí trámy na stavbu. První opilci se trousili do hospody, z níž už zazníval halasný zpěv. Přede dveřmi jednoho domu se strhla rvačka a strážní, ozbrojení dlouhými holemi, rozháněli dav hlava nehlava. Konečně muž dorazil k paláci. Dveřník dlouho zkoumal listiny a pak ho hlasem vyjadřujícím pohrdání vyzval: "Pojď tedy dál Famire." Kráčeli dlouhou kamennou chodbou, na jejíchž stěnách plály desítky pochodní. Průvodce zamířil do bočního křídla. "Počkej," zadržel ho Famir. "Kam mě to vedeš? Musím ihned ke králi." "Jistě, jistě," odpověděl jeho společník. "Snad zítra nebo pozítří. Teď však pojď se mnou. Půjčíme ti nový šat. A také se vykoupeš. Vždyť ty snad...." jemně nasál vzduch a naznačil ucpání nosu, "... ano, ty opravdu páchneš." Famir zbrunátněl, chytil služebníka pod krkem. "Taky bys smrděl, ty odporná nadutá měchuřino. Moc si dovoluješ. Máš to u mě schovaný. A teď mě doveď ke králi. Hned!" "O tom musí rozhodnout kancléř," sípal dveřník. "Tady se nám nebude roztahovat žádný omilostněný lupič. Zavolám stráže." Zalapal po dechu, protože Famir stiskl pevněji. "Dobře, zavolej stráže, ale zítra už budeš možná viset. Pěkně za krk, a to by mě mrzelo. Jinak jsi totiž vopravdu roztomilej. Moje zprávy jsou moc důležitý a jsou určeny výhradně králi. Tak bacha na kejhák a mazej!"
Král Ukururribu seděl na trůně pohroužen v chmurné myšlenky. Signály z pohraničí nevěstily nic dobrého. Nájezdy loupeživých kmenů byly čím dál drzejší a organizovanější. Jako by ty malé svárlivé a věčně se hašteřící nárůdky na severu řídila nějaká společná vůle. Zemi zřejmě brzo čeká válka. Ukururribu začal sice s reorganizací armády, ale po nedávných mocenských sporech bylo království oslabeno. Vtom byl vytržen z úvah zaklepáním a do komnaty vstoupil s hlubokými úklonami sluha. "Promiň, že ruším, pane, ale přijel Famir a je velmi neodbytný. Napadl prý dokonce i palácového dveřníka." "Famir?" otázal se král. "Ano pane to je ten lupič, kterého Tvá výsost ráčila omilostnit za to..." "Já vím kdo je Famir, hlupáku. Přiveď ho."
Famir pocházel ze zchudlého šlechtického rodu. Jeho otec býval vojevůdcem v knížecích službách. Při dynastických sporech však přišel o většinu majetku a mohl být rád, že si uchoval život. Svému synovi dal však nejlepší možné vzdělání v oblasti literatury, umění i věd. Hlavně však nejlepší školu vojenskou. Z mladíka se stal jeden z nejobávanějších válečníků v zemi. Díky svým podivným zálibám se dostal později do mnoha sporů a po několika vítězných soubojích měl tolik vlivných nepřátel, že musel ze svého rodiště uprchnout. Shromáždil kolem sebe bandu hrdlořezů a stal se postrachem všech kupců a pocestných. Neváhal dokonce přepadat i opevněné tvrze. Po letech řádění byl konečně lapen a odsouzen k smrti. Nový král Ukururribu mu však udělil milost pod podmínkou, že vstoupí do jeho služeb a sestaví ze svých mužů vojenskou jednotku. Famir pak se stejnou vervou, s jakou dříve loupil a mordoval, potíral jiné bandity. Vytvořil také síť agentů a získával zprávy z míst ohrožení. Stával se ponenáhlu důležitou osobností a u prostých vojáků budil respekt. V paláci na něj však jako na bývalého zločince stále hleděli skrz prsty. Jeho úspěchy navíc budily závist.
Nyní tedy vstoupil Famir z předpokoje do audienčního sálu. Kráčel po vzácném growenském koberci a prohlížel si výzdobu. Stěny byly do poloviny obloženy perletí. Nádherné fresky nad ní znázorňovaly výjevy pověstí z dávné Eritrey a z putování Ertů. Ze zdí vybíhaly šikmo dřevěné sloupy a podpíraly umně vyřezávaný strop. V čele sálu visel modrý závěs se zlatou hvězdou a Ukururribovým jménem. Král sám seděl pod zlatým baldachýnem na trůnu stylizovaném do podoby bájného draka Orana. Se zájmem shlížel na Famira, který se hluboce poklonil. "Děkuji ti za přijetí, pane. Přináším zprávy, které jsou určeny jen pro tvé uši." "Nechte nás!" pokynul král okolostojícím dvořanům. Ti s nesouhlasným šepotem odešli ze sálu. Král počkal, až za posledním z nich zapadnou dveře, a pak se opět obrátil na Famira, který začal: "Byl jsem až v Raoraku. Situace není příliš příznivá. Kníže Arlok sbírá armádu. Je tam více méně veřejným tajemstvím, že chce napadnout Ertar a pokořit vyznavače Hvězdy." "Arlok," zasmál se král. "Co ho to popadlo. Vždyť je to blázen. Má armádu dobrou tak k přepadání kupců v horách. Jestli sestoupí dolů, rozdrtím ho a utopím v bažinách." Famir ho však přerušil: "Nedělej si naděje na snadné vítězství, pane. Má velké vojsko. Pod jeho korouhev se staví různé kmeny a jejich náčelníci mu přísahají věrnost. Na severních hranicích se rodí silný stát." "K čertu," ulevil si král. Vstal a přistoupil k oknu. "Takže on je v pozadí všech nepokojů. Jak je to možné, vždyť tyhle bandy by si nejraději prokousaly navzájem hrdla. Jak to ten lump dokázal?" "Vzpomínáš na Kurura a Ribu pane...?" Dál už Famir nedomluvil, protože vladař po něm skočil. Tvář měl staženou zuřivostí. "Mrzí tě zdravé kosti?" křičel. "Já jsem teď Kurur i Ribu, rozumíš!" "Ano pane," sípěl Famir. "Ale oni jsou opravdu v pozadí!" "Mrtví nevstávají." "Mrtví ne, ale Emarsin žije. A kult Nagu vzkvétá." Král praštil pěstí do stolu. "Tak Emarsin! Neměl jsem ho nechat utéci."
Ukururribu nebýval vždycky králem. Dřive se jmenoval U a byl knížetem. Vládl zemi společně s Kururem a Ribou. Tento triumvirát byl výsledkem dřívějších mocenských bojů významných ertských rodů. Časem se však mezi knížaty objevily rozpory, které se stále prohlubovaly. U na sebe strhával čím dál větší podíl moci. Spoluvládci se proti němu postavili. Na pomoc si vytvořili kult démona Nagu. Vyštrachali kdesi prastarou sošku jakéhosi dávno zapomenutého bůžka vyřezanou z fialového kamene. Dlouho spřádali pověsti o její kouzelné moci. U Ertů s jejich tradičním náboženstvím Hvězdy nenašli však dostatečnou podporu a byli poraženi. U se pak vypořádal s problémem dalších vztahů tak, že nechal druhá dvě knížata zavraždit. Ospravedlnil se tím, že podle prastarého zvyku převzetí moci přijal jejich duše. Pojedl v obřadu zvaném Titl části těl obou mužů, přijal jejich jména, nazval se Ukururribem Dobrotivým a nechal se provolat králem Ertaru. Dlužno podotknout, že Ukururribu byl posledním ertským panovníkem, který zvyklosti Titlu využil. Po korunovaci přijal do služeb některé ze soupeřových lidí. Mezi nimi i lstivého a bezohledného Emarsina, rádce knížete Kurura. Ten však nebyl se svým novým postavením spokojen. Zradil krále, ukradl sošku Nagu a uprchl ze země. Dlouho o něm nebylo slyšet, až nyní se vynořil na dvoře knížete Arloka v Raoraku. Horalé ochotně přijali kult zla Nagu a začali se sjednocovat pod raorackou vlajkou. Kníže nechal soše postavit novou obrovskou svatyni a jeho hrad Gadilaman se stal náboženským i politickým centrem seveních zemí. Využívaje stejnou měrou slibů, síly, strachu i licoměrnosti vytvářel velekněz Emarsin pro Arloka postupně mocnou armádu.
Už tohle samo o sobě dokázalo vrýt králi vrásku starostí do čela. Famir mu však podal ještě složený pergamen. "Co je to?" Otázal se Ukururribu a rozevřel list. "Bohové, je to pravda? Kdes k tomu přišel?" Spis obsahoval jména Arlokových špiónů. Byly mezi nimi i osoby vysoce postavené u ertarského královského dvora. "Je pravý," poznamenal Famir. "Získal jsem ho od Arlokova rádce." Vládce nazdvihl v údivu obočí. "Upadl v nemilost a kníže ho nechal uvrhnout do Jeskyně kusadel. Byl jsem tam za ním. Vím o tajném vchodu," vyprávěl Famir. Dokonce i král se mimoděk zachvěl při zmínce o tom místě hrůzy a smrti. Věhlas zvláštního popravčího zařízení už dávno pronikl za hranice Arlokovy říše. Jeskyně kusadel byla hluboko ve skále. Žili v ní draví slepí mravenci. Odsouzenec, který sem byl vhozen neměl žádnou šanci. Nějaký čas mohl odhánět nenasytnou havěť, ale když zeslábl žízní a nedostatkem spánku obrali mravenci nešťastníka za živa na kost. Jeskyně však měla druhý východ, o kterém nevěděl ani sám Arlok. Po pravdě řečeno, kromě tří, čtyř lidí o něm nevěděl vůbec nikdo. Šlo o zamaskovaný otvor do boční prostory, vedoucí ke korytu podzemní řeky. Připravil si ho stavitel kobky pro všechny případy. Však se mu později také hodil. Byl uvězněn a měl být v jeskyni popraven, což Arlok považoval za velice dobrý vtip. Uprchl však a několik let strávil ve Famirově bandě. Zasvětil ho do mnoha tajemství vězení i hradu." Famir pokračoval ve vyprávění o své cestě do Jeskyně kusadel za svrženým rádcem. "Bál jsem se, že příjdu pozdě. Byl tam už několik dní. Ale byl to tvrdej chlap. Dokud to šlo živil se mravencema. Když jsem ho našel, bylo to už obráceně. Ještě však žil. Arloka nenáviděl a za to, že ho drazím mi ochotně vyprávěl spoustu věcí. Mimo jiné o tom, kde najdu tenhle seznam. Málem mě však chytili, když jsem ho opisoval." Král znovu přelétl očima pergamen. "Kat bude mít v nejbližší době spoustu práce," poznamenal. Famir udělal odmítavý posunek a začal vladaři vysvětlovat svůj plán. Arlok ještě neví, že zrádci jsou prozrazeni a to je skvělá příležitost jak dostat do nepřátelského tábora falešné informace a rozvrátit jeho spionážní síť. "Jsi prohnaný darebák. Ještě že tě mám. Co budeš potřebovat?" "Samozřejmě peníze, pár nových lidí a trochu času na přípravu. A ještě o jednu laskavost tě chci požádat. V podzemí paláce čeká na popravu můj přítel Wendor. Dej mi ho." Král se zachmuřil. "Už jsem veřejně prohlásil, že ten zloděj musí viset. Pro výstrahu." "Tvá dobrotivost rozhodla zajisté správně," zalichotil Famir "ale uvaž, že takový člověk se ti může hodit. Je statečný a skutečný odborník svého řemesla. Žádný zámek před ním neobstojí, což dokázal tím, že vybral i tvou pokladnu." Když uviděl nasupený výraz svého pána rychle pokračoval: "Umí také krásně psát a má velkou fantazii. Zběhl kdysi ze studií. Napodobí jakýkoliv rukopis, jakoukoliv pečeť. K boji proti těmhle," ukázal na seznam "bude neocenitelný. Jestli mu však nechceš dát milost teď, odlož prostě popravu. Osvobodit ho pak můžeš, podle vlastního uvážení, za vykonané služby." Ukururribu se rozesmál. "Ty jsi, Famire, skutečně mazaná liška. Tvé přání je splněno. Můžeš jít."
Následující týdny ubíhaly Famirovi v pilné práci. Cvičil své muže a rozesílal zvědy do všech koutů země i k nepříteli. Wendor zatím pečlivě studoval formu a obsah zachycených zpráv. Našel různá tajná znamení a rozluštil několik šifer. Takto připraven, zapojil se do hry a nahradil originály texty, z nichž vyplývalo, že jednotliví agenti si hrají na vlastním písečku. Famirovi se dařilo držet pod kontrolou kurýry a tak byly dopisy na cestě mezi Ertarem a Raorakem ve vhodné chvíli vyměňovány. Obvykle se tak dělo v hostincích či při zastávkách obchodních karavan a bývalí kapsáři se při tom výborně osvědčili. Arlok dostával překroucené, neúplné či zcela nepravdivé zprávy. V jeho srdci začala klíčit nedůvěra k vlastním lidem. Ty kterým přestal úplně věřit nechal dokonce zabít. To byl úspěch, ale Famir se s ním nespokojil. Vyslal několik mužů k Arlokovu dvoru. Vstoupili jako novici do sekty démona Nagu. Jednomu z nich, mladíkovi s dlouhým jménem, Garimalenasomogun, se podařilo brzy vyšvihnout a stal se pomocným obřadníkem. K jeho uším se dostalo mnoho cenných informací. Ertarská síť se stále zhušťovala. Proti ní však stál schopný protivník. Emarsin začal brzy tušit, že není vše v pořádku. Nějakou dobu nemohl zjistit kdo vše řídí. Pak zasáhla náhoda a vehnla do jeho rukou jednoho z Famirových mužů, který nakonec na mučidlech řekl všechno co věděl. Nebylo toho sice mnoho, protože řadoví agenti znali jen to nejnutnější, ale pro začátek to stačilo. Následoval tvrdý úder a Famir raději všechny ohrožené muže stáhl. Emarsin jej přesto odhalil. Situace dostala nový směr.
Toho dne pracoval Famir dlouho do noci. Svíčka na stole neklidně plápolala v poryvech větru, který se prodíral skrz prkna okenic. Písmena mu začala tancovat před očima. Shrnul listiny na hromadu, vložil je do truhlice a odešel do ložnice sousedící s pracovnou. Chvíli bylo ticho, pak něco venku zaskřípělo. Podél okna se vsunula do místnosti čepel dýky. Neznámý chvíli hledal zástrčku, pak zapáčil a cesta byla volná. Opatrně nahlédl dovnitř a skočil na podlahu. Plstěné podrážky jeho bot spolehlivě tlumily hluk. Oblečen byl do černých přiléhavých kalhot, zbytek těla měl natřen černým olejem. Jeho výzbroj se skládala z dlouhé dýky a škrtící smyčky. Mezi prsty levé ruky vyčnívaly ocelové ostny tygřího drápu . Lehkým krokem obešel místnost. Když se přesvědčil, že je zde bezpečno, přistoupil ke stolu. Z opasku sejmul malou zlodějskou lucernu a úzkou štěrbinkou propustil slabý paprsek skomírajícího plamínku. Začal se probírat v poházených papírech. To co hledal nenašel. Prohrabal police, ale ani v nich nebylo nic zajímavého. Nakonec obrátil pozornost ke skříňce v rohu. Opatrně zkoumal zámek. Vytáhl dlouhou jehlici a odsouval postupně jednu západku za druhou. Mechasnismus byl složitý a tak mu práce trvala poměrně dlouho. Konečně se ozvalo jemné klapnutí a víko povolilo. Muž rychle pročítal jednotlivé dokumenty. Pak vše shrnul do malé plátěné torby, kterou položil na parapet. První část úkolu byla splněna. Teď ještě zbývalo zabít Famira. Přistoupil ke dveřím do ložnice a prudkým kopnutím je rozrazil. S napřaženou dýkou se vrhl do míst kde tušil postel. Lůžko bylo však prázdné. Famir zaslechl šramot za dveřmi a vytrhl se z polospánku včas. "Stráže," zavolal. Nic se neozvalo a Famir si uvědomil, že sem do tajného křídla pevnosti obyčejní vojáci nemají přístup a všechny své muže odeslal na akci. Spoléhal se na to, že o těchto prostorách nikdo neví. Podobnou chybu už nesmí opakovat, ale teď mu nezbývá nic jiného, než aby zápas o život vybojoval sám. Zabouchl dveře a v nastalé dokonalé temnotě začala hra na kočku a na myš. Vetřelec byl schopný. Dá se říci, že oba soupeři byli vpodstatě rovnocenní. Útočník však neznal prostředí místnosti. Našlapoval sice opatrně, co chvíli však do něčeho vrazil. Famir se naproti tomu pohyboval neslyšně jako stín. Vrah slyšel šramot z rohu místnosti. Okamžitě vrhl tím směrem těžký svícen, který mu právě padl pod ruku. Ve stejném okamžiku dostal ránu do ramene. Byla však špatně vypočtená a neohrozila ho. Sekl prudce tygřím drápem. Úder šel do prázdna. Skrčil se a nad hlavou mu zasvištěla tyč. Vrhl se ke dveřím, jenže Famir na něj již čekal. Začal souboj na blízko. Dotyky prstů se drželi v kontaktu. Olejem natřený cizinec byl kluzký, a tak se Famir nemohl pokusit o žádný chvat. Oba uměli dobře bojovat ve tmě. Kontrolovali vzájemně polohu zbraní. Nakonec však Famir nabyl vrchu. Podrazil protivníkovi nohy a bodl dolů svou okovanou holí. Zasáhla šťastnou náhodou krk nepřítele, který zachroptěl, několikrát sebou škubl a znehybněl. Po této události dostaly věci rychlý spád. Král začal se zatýkáním podle seznamu. Padaly hlavy. Arlok zformoval armádu a pohraniční potyčky dostaly ráz pravidelné války. Raoračtí se převalili přes hranice a dobyli pevnosti Večkov a Okalium. Ukururribu svolal zemskou hotovost a dal se na pochod ke hranicím. Ještě před tím vyslal Famira a Wendora na tajnou misi.
Dva potulní mniši pomalu stoupali kamenitou stezkou ke Gadilamanu. V rukou svírali žebrácké misky a prozpěvovali modlidby k démonu Nagu. Lidé jim občas dali něco k jídlu, nebo drobný peníz. K večeru dorazili do města pod hradem a vyhledali zájezdní hostinec. Špinavou barabiznu s množstvím různých výklenků a přístěnků, v nichž se krčili pocestní. Po chvíli vyjednávání s pověrčivým hostinským, snad ještě ošumělejším než jeho krčma se mohli ubytovat pod zvláštním přístřeškem. Nemuseli se tudíž tlačit s chudinou v přední části mansardy. Pojedli něco ze svých zásob a ulehli na tu trochu slámy, kterou na vykázaném místě nalezli. Bylo již po půlnoci, když vstali, upravili svá volná roucha v přiléhavý oděv a mrštně jako úhoři proklouzli přes zeď ven. Plížili se temnými uličkami k pevnosti. Zastavili pod svatyní a šplhali vzhůru. Hradba byla starobylá, postavená z velkých nepravidelných kamenů. Lezlo se po ní vcelku dobře. Místy si přesto museli pomáhat úvazy, klíny a kotvami. Uplatňovali umění, kterému se tak dobře naučili za své zlodějské minulosti, neboť tito dva mniši nebyli nikdo jiní, než Famir a Wendor. Konečně stanuli nahoře. Vyhnuli se stráži a spustili se na střechy pavilonů Naguova chrámu. Zde vyčkávali, dokud v jednom z okének třikrát neproblesklo světlo. "Jdeme," řekl Famir. "Garimalenasomogun nás očekává." Vnikli do budovy. Opatrně postupovali temnou chodbou. Před sebou drželi krátké tyče obalené hadry, kterými ohledávali cestu. Došli k hlavnímu průchodu. Už, už se chtěli protáhnout dovniř, když v tom jim někdo zastoupil cestu. Schovat se nabylo kam. Famir neztratil duchapřítomnost a pokročil vpřed. Wendor jej následoval. Proti nim stál ozbrojený mnich s pochodní. "Co tu chcete?" vyštěkl ostře. Famir přiložil prst na ústa a než muž stihl ztropit poplach zašeptal: "Pšt, bratře. Mistr pro nás posílá. Prosím uveď nás." Mnich na něj nedůvěřivě pohlédl. "Nic nevím, řekni heslo!" Famir sáhl do kapsy a vyňal drobnou plaketu. "Tiše bratře, tiše. Naše poslání je tajné a všude je plno zvědů. Pohleď." Naguův služebník se sklonil, aby lépe viděl. Tato malá chvíle nepozornosti stačila. Vzduchem prolétla Wendorova škrtící smyčka. Ozbrojenec jen krátce škytl a s jemným žuchnutím se svezl na zem. "Ukururribův drotar," poznamenal Famir a zasunul minci za pás. "Co s ním?" ukázal na ležící postavu. "Tady ležet nemůže. Musíme ho vzít ssebou." Uchopili nebožtíka za nohy a vykročili dál. Na konci chodby na ně čekal Garimalenasomogun se světlem a s řádovými obleky. Mrtvolu hodili do jedné z bočních komor a zakryli ji různým harampádím. Znovu se ponořili do změti chodeb, dvorků, zástěn a přístavků. Konečně stanuli pře malými dvířky. "Tam je svatyně," prohlásil průvodce. "Tohle je boční vchod. Vede přímo za oltář." Wendor si odplivl. "To je dost, v tomhle bludišti by se člověk ztratil. Kolik strážců je u sochy?" "Žádní," zasmál se Garimalenasomogun. "Hlídají pouze hlavní vchod. Všichni tu věří v nadpřirozenou moc Nagu. Chrání ho kletby a kouzla. Nikdo, krom vyvolených se ho nedotkne." Vstoupili dovnitř. Úzkými okny u stropu vnikalo do sálu jen minimum měsíčního světla. I v onom sporém osvětlení se však třpytil mohutný pozlacený oltář, na kterém stála malá figurka. "Tak pojď sem ty šeredo," natáhl se k ní Wendor. Garimalenasomogun ho však chytil za ruku. "Počkej, pamatuj na kletbu." Wendor na něj udiveně pohlédl. Garimalenasomogun pokračoval. "Kdo na tu potvoru sáhne, zemře. Kletby se přece musí vždy vyplnit, aby byly účinné." Natáhl si rukavice z tenké kůže napuštěné voskem a připravil svorku se šroubem. Tu pak vsunul pod nízký podstavec démona a důkladně upevnil. Opatrně sejmul sošku, obalil ji látkou a vsunul do voskované kabely. Setřásl rukavice a odhodil je daleko od sebe. "A teď pryč!" zavelel. Teprve, když byli kus cesty za městem všechno jim vysvětlil. Nagu byl potřen prudkým jedem, působícím přes pokožku. Váha sochy navíc stlačovala pero podstavce. Jakmile by byla socha sejmuta bez zajištění, začaly by se na velký gong sypat ocelové kuličky a zburcovaly by stráž. "Kdy mohou zjistit krádež?" zeptal se Famir. "Myslím, že až začnou bohoslužby. Po východu slunce." V tom ze vzdálených hradeb zazněly trouby a údery na buben. "Sakra," zaklel Garimalenasomogun. "Už na to přišli. Zdrháme!" "Přímo do Ertaru nemůžeme," řekl Famir. "Cesty budou určitě střežit. Jdeme na východ. Možná budeme muset jít přes morová pole." Jeho společníci se při těch slovech zachvěli.
Válka byla v plném proudu. Hlavní síly armád se však ještě nesrazily. Raoračtí porazili ve dvou bitvách ertarskou pohraniční milici a postoupili do vnitrozemí. Ukururribu jim táhl se zemskou hotovostí v ústrety. Vojska byla od sebe vzdálena již pouhé hodiny. Na pláni poblíž hradu Grumwalh se schylovalo k rozhodujícímu střetu. Na poslední chvíli dorazil do královského tábora Famir a jeho průvodci. Byli pohublí. To co zažili na své pouti zeměmi vymírajícími na mor, kraji, kde řádily zdivočelé bandy raubířů, by vydalo na knihu, ale s tímto příběhem to nemá žádnou souvislost. Jen seskočili s koní spěchali ke králi a předali mu sochu Nagu. Ukururribu se zaradoval. "Přišli jste právě včas. Zítra jim předvedeme pěkné divadlo." Máchl rukou směrem k raorackým. Časně druhého dne vyšel pak král s kněžími Hvězdy k nepříteli. V půli cesty se zastavil a velekněz vyjmul z malé skříňky fialovou sošku Nagu. "Pohleďte!" vykřikl směrem k přihlížejícím horalům. "Zde je váš démon, váš bůh. Není už v něm síly. Je v moci krále Ertů. Hleďte na jeho bezmocnost. Je Hvězdou překonán a bude zničen." S těmi slovy položil figurku na kámen. Uchopil těžkou palici a udeřil. Ostatní kněží učinili totéž. Rozdrcené zbytky rozmetali po okolí. V Arlokově táboře vypukl zmatek. Fanatici zuřili. Nečekali na nic a vrhli se vpřed. Jiní se cítili podvedeni a ti, kteří těžce snášeli knížecí nadvládu couvali z boje. Vojsko ztratilo organizaci. Bitva se rozhořela naplno. Ertové první nápor bez nesnází vydrželi a postoupili dříve, než Arlok dokázal znovu zformovat své šiky. Raoračtí ustupovali. Jejich záloha zběhla a vše bylo rozhodnuto. Boj se změnil v jatka, kdy Ertové honili a dobíjeli ve zmatku prchající protivníky. Pouze knížecí družina se bila statečně. Byla však zatlačena do bažin. V tom náhle vystoupil Arlok a zvolal: "Jsem poražen. Uznávám. Vyzývám však Ukururriba na souboj. Mám na to právo." Měl na to právo. Patřilo k všeobecně uznávaným pravidlům, že ve válce poražený šlechtic mohl, když se vzdal, vyzvat vítěze na souboj na život a na smrt. Ani král nesměl odmítnout, nechtěl-li ztratit tvář. Vyzvaný mohl ale vyslat před sebou ještě dva muže, kteří vybojovali zápas za něj, nebo alespoň protivníka unavili. Ukururribu této možnosti samozřejmě využil. Ve vyznačeném kruhu nastoupili proti sobě Arlok a kapitán královské stráže. Ert byl vynikající šermíř, ale obrovitý kníže byl viditelně lepší a zasypával soupeře sprchou těžkých ran. Kapitán už notně krvácel a umdléval. Špatně se kryl a Arlokův sek zasáhl jeho paži a téměř ji oddělil od těla. Ert zbledl a vypadalo to, že omdlí. Na to však neměl čas. "Nikdy mě nemůže porazit žádný muž. Tak praví věštba," zařval Arlok. Máchl mečem a kapitánova hlava opustila tělo. Kutálela se zvolna prachem a s vyčítavým výrazem se zastavila u králových nohou. "Tak kdo další? Jen do toho. žádný muž mě nemůže zabít. Pojďte zbabělci." Takhle a podobně pořvával na shromážděné Arlok. Vystoupil Famir a přijal výzvu. "Tak tebe si vychutnám, skrčku," utrousil Arlok. Pustili se do sebe. Souboj byl od počátku veden v divokém tempu. Strašlivá síla raorackého knížete narazila na vytříbené šermířské umění Famirovo. Žádný z protivníků nezískal zatím rozhodující výhodu. Boj se vlekl. Famir však začal ustupovat a vypadalo to, že umdlévá. Arlok měl zdálo se více sil. Na jeho tváři se rozhostil spokojený úsměv. "Žádný muž mě nemůže porazit," vykřikl opět. "To je vůle bohů." Na to však Famir čekal. "Já tě zabiju," zasyčel. "Já totiž nejsem muž. Mám sice tělo muže, ale uvnitř je uzavřena duše ženy. JSEM TEPLOUŠ!" Arlok strnul. S touto možností věštba nepočítala a on byl velmi pověrčivý. Dostal strach a ztrácel na jistotě. Ruka se mu roztřásla a začal dělat chyby. Famir se dál bil pozorně. Pak jeho meč zasáhl Arlokovu hruď. Kníže se zhroutil k zemi. Několikrát sebou škubl a pošel. Ertové zajásali. Království bylo zachráněno.
Famir se stal národním hrdinou. Dostal do držení Urhutské panství a byl jmenován velitelem královské gardy. Král mu věnoval obrovské bohatství. Nepřeberné množství zlata i předmětů ze stříbra strakatého a bronzi zelené. Stal se královým oblíbencem a jeho vliv stoupal dál.
Historiografie hlavních postav. Ukururribu (3. stol.) Původním jménem U . Zpočátku člen triumvirátu knížat U, Kurura a Ribu. Později se zmocnil vlády. Nechal Kurura a Ribu zavraždit a v lidožroutském obřadu "Titl" snědl části jejich těl. Tím přijal zároveň i jejich duše a ospravedlnil se v očích lidu. Pojmenoval se Ukururribem Dobrotivým a nechal se provolat prvním králem Ertaru. Jeho vláda byla osvícená. Stal se reformátorem politiky, mincovnictví i armády a de facto byl tvůrcem Ertské státnosti. U národa byl vcelku oblíben, u Rady starších, jejíž moc omezoval, vyvolávala jeho politika postupně odpor. Několikrát musel čelit snahám cizích uchvatitelů trůnu. Je ironií osudu, že bezprostředně po vítězné bitvě u Tonorgu s jedním z nich se vlády za pomoci Rady zmocnil Ukururribův vojevůdce Attor. Po abdikaci byl Ukururribu internován na jihu země ve městě Ravanason (dnes součást Tary). Aby předešli hrozící občanské válce, uzavřeli Attor a bývalý král dohodu, podle které se Ukururribu stal nejvyšším pontifikem všech církví Ertaru a vzdal se světské moci. Jeho vztahy s novým panovníkem byly sice trvale napjaté, k ozbrojenému vystoupení však nedošlo. Attor (3. stol.) Druhý král Ertaru. Původně vojevůdce Ukururriba. Po bitvě u Tonorgu se zmocnil trůnu. Situace mu neumožnila svého předchůdce fyzicky odstranit, a proto s ním uzavřel dohodu o rozdělení moci na světskou a církevní, jejíž hlavou se Ukururribu stal. Attor byl schopný panovník a pokračoval vpodstatě v reformách státu započatých Ukururribem. Ke konci vlády se mu podařilo zlomit moc Rady starších a stal se absolutním vládcem. Zde se o něm zmiňujeme mimo jiné proto, že některé prameny naznačují, že byl nemanželským synem Emarsinovým. Famir (3. stol.) Syn zchudlého šlechtice. Byl jedním z nejlepších válečníků v zemi. Homosexuál. Pro své milostné aféry a četné souboje musel uprchnout a stal se lupičem. Po několika letech byl dopaden a odsouzen k smrti. Král mu však udělil milost a od té doby byl Famir zvědem a speciálním agentem. Za války Ertaru s Raorakem svedl vítězný souboj s raorackým knížetem Arlokem. Stal se národním hrdinou. Byl jmenován velitelem královské gardy a rádcem. Později se provdal za Ukururribova prasynovce a získal titul Princ říše. Manželství však bylo plné oboustranné nevěry a afér a skončilo po dvou letech rozvodem. Někdy v té době se Famir stal členem Rady starších. Když se vlády zmocnil Attor, Famir jako jediný z Rady starších protestoval. Tím pozbyl důvěry nového krále, ale funkce a výsady mu zůstaly zachovány, neboť jeho postavení lidem zbožňovaného hrdiny a velitele vojsk bylo prozatím pevné. Attor čekal na příležitost. Ta se naskytla někdy v třetím roce panování, kdy byl zavražděn královský kancléř. Při vyšetřování se nepodařilo Famirovi vinu dokázat. Přesto byl uvězněn. Po roce se mu podařilo uprchnout a nějaký čas se skrýval. Po dopadení byl v inscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti oběšením. Těsně před popravou projevil král svou milosrdnost a tak byl Famir jednoho listopadového rána třetího století sťat, jak příslušelo jeho stavu. Arlok (3. stol.) Kníže malého státečku Raoraku sousedícího s Ertarem. Byl pověstný svou krutostí. Podařilo se mu sjednotit roztříštěné horské kmeny a snažil se připojit ke své říši část území Ertaru. Ve válce byl poražen a zabit v souboji s Famirem. Emarsin (3. stol.) Vzdálený bratranec knížete Kurura. Zastával významné místo v jeho družině. Byl jakousi "šedou eminencí" dvora. Po Kururově pádu přešel do služeb krále Ukururriba. Se svým postavením však nebyl spokojen. Snažil se o rychlý postup. Intriky se mu ale vymkly z rukou, upadl v nemilost a uprchl z Ertaru. Usadil se na dvoře knížete Arloka v Raoraku. Vedl jeho špionážní službu a stal se veleknězem kultu démona Nagu. Za války Ertaru s Raorakem se účastnil bitvy u Grumwalhu. Zde jeho stopy mizí.
|