"A teď odejdi," řekl unaveně stařec a vrátil se na lavici u vchodu do jeskyně. Král mu ještě jednou poděkoval a spustil se dolů ke svému koni. Byl dole skoro hned. Měl sílu jako mladík. I kůň poznal změnu, radostně zařehtal a vyrazil na zpáteční cestu.
Postavy, které obcházely o týden později červánky pozlacený Tonorg, nepřipomínaly zemany. Byli to prostě dva rozedranci. Ukazovali si na hrad a vedli tlumeným hlasem živý hovor. "Moji muži sem svezli všechnu slámu, smůlu i olej na svícení, který se dal po vesnicích bez velkého shonu koupit. Stálo to mnoho peněz, pane, a nevím, bude-li to stačit."
"Musí to stačit. Mluvil jsi s Daralem?" "Mluvil. Slíbil, že k půlnoci bude hrad prázdný."
"Jen stačíme-li tam slámu nanosit!"
"Budeme mít víc než dvě stovky oddaných pomocníků. Všichni sloužící slíbili pomoc, i šlechta bude nosit. Petar z Reanu, můj strýc, poslal domů pro oddíl lukostřelců. Budou tu hned po setmění."
"K čemu lukostřelci?"
"Zápalné šípy, pane."
"Ano, to je dobrý nápad."
Oba rozedranci se na chvíli odmlčeli, protože k nim přistoupil někdo cizí. Tvář měl zakrytu kápí, kterou až před nimi odhrnul.
Attor radostně pokročil k němu. "Strýče!" zvolal a pevně ho obejmul.
"Pomalu, pomalu, chlapče," usmál se muž. Vyprostil se z jeho náruče a poklonil se lehce králi: "Pane, jdu tě ujistit, že všechna šlechta jde s tebou.
Tvůj sluha Daral jen několika nejvěrnějším řekl, však my jsme svolali šlechtickou radu a na společném vystoupení se dohodli."
Král mlčky kývnutím poděkoval.
"Jen jednu věc bychom před bojem, v němž mnozí smrt najdou, chtěli zvědět."
"Ano?"
"Zdali za pomoc tobě ve chvíli této okázanou promineš všem, kdo samozvanci za tvé nepřítomnosti sloužili?"
"To nechám šlechtické radě k rozhodnutí, by míru viny posoudila. Já, který zde týden nebyl, nemohu soudit. Krom toho i mne může smrt v boji potkat. Pak tobě, pane Petare z Reanu, ukládám, bys dohlédl na právo, které zemanovi Attorovi zde dlužím. Kdysi jsem mu ve svých lesích kácet dovolil, ale pak pro přílišnou horlivost jeho a pacholků, jsem povolení zrušil. Dohlédni, pane, aby lesy královské po boji tomto svobodně užívat mohl stejně jako já. Kdyby osud jemu trůn přinesl, věřím, že mně by on také volný vstup a užívání lesů svých daroval."
Petar z Reanu ostrým zrakem se na krále i na mladého zemana podíval. Pak si odkašlal a chraptivě jaksi řekl: "Jsem svědkem této úmluvy, pane."
"Vidím, žes mne dobře pochopil," usmál se král. "Snad Hvězda dá a my zvítězíme," dodal ještě a zemana kolem ramen objal.
Když noc temná se rozestřela nad krajem, ve svitu měsíce vozy z hájů pod hradem a křovisek různých vyjely a k Tonorgu zamířily. Zastavily pod hradbami a tu z bran se sta lidí vyrojilo a všichni jali se balíky slámy dovnitř hradu nosit. Byli to sluhové, děvečky, komorné i vojáci. Mezi nimi i šlechtici spěchali pichlavou slámu na prsa zdobená aksamitem vyšívaným tisknouce a na pohodlí své se neohlížejíce.
"Kdybych měl dnes žití své ukončiti, ten pohled na svornost všech byl by mi odměnou," řekl tiše vandrák u hlavní brány svému druhovi, leč pak dál šeptavými povely hemžení to řídil. Pacholci Attorovi pak na půdu nad hlavní chodbou hradovou sud s olejem na svícení vynesli a na podlahu, jež stropem chodby a síně hodovní byla, jej opatrně vylili.
Když půlnoc se přiblížila, stály kolem hradu čtyři oddíly lukostřelců. Každý z nich svíral pevně zbraň a u nohy mu ležela otýpka šípů s nasmolenými lněnými paličkami lehce omotanými kol hrotů. Střela taková se zabodne, neskutálí se ze střechy, ale založí ohen tam, kam střelec mířil.
Když již drahnou chvíli nikdo z hradu nevyšel, pokynul král Taralovi. "Je čas," řekl prostě.
Věrný sluha přikývl, poklekl a řežavý troud rozfoukal. Paestaderovi běžci poschodně nasmolené k ohni přikládali a plamen nejdříve lukostřelcům roznesli, pak louče zapálené sami začali přes hradbu vrhat. Fahassi, Shoulderredman a Mannyman v pláštích zvířecích za králem a zemanem jeho jako stráž stáli. Paestader kdesi ve tmě pobíhal a jeho povely hned z leva, hned zprava slyšet bylo. Tonorg osvětlený stovkami plaménků začal ze tmy vystupovat. Hořely stáje, strážnice, spižírny. Oheň jásavě poskakoval po střeše hlavního stavení a vyplazoval jazyky z oken věže.
Lukostřelci vystříleli své šípy a teď stáli s luky opřenými o levou nohu a bez dechu hleděli na nevídané noční divadlo. Za nimi tlačili se a přes jejich široká ramena vyhlíželi na špičkách sluhové, šlechtici, děvečky i dámy. Pekelné panoráma přikovalo jako kouzlem jejich zraky. Oheň postupoval dovnitř stavení, vtom náhle vybuchl plamenem a vyplivl oblak sazí. To chytil olej na patře chodby rozlitý. V té chvíli ozval se výkřik bolestný a vzteklý zároveň. Dolehl jasně až k lidem kolem hradu stojícím a jejich kruh mimoděk o krok couvl. Čaroděj zpitý vínem se do strašlivého nočního dne probudil. Když ozvěna jeho zařvání od skal okolních odražené zpět vrátila, věděl už jasně, co se stalo. Chráně si hlavu širokým rukávem před hořícími kapkami oleje rozběhl se ke dveřím. Než ty byly zamčeny a zvenku fošnou fortelnou podepřeny.
Kouzelník zamumlal mocné zaklínadlo a z jeho rukou vyrazil ohnivý sloup, který dveře smetl, jakoby smítko lehoučké ve větru a ihned v planoucí pochodeň proměnil.
Čaroději odkryl se tím pohled do chodby předlouhé planocích trámů všelijak zkřížených a přes sebe padlých plné.
Obrátil se k oknu a dvěma skoky zoufalými jej dostihl. Otvor ve zdivu pevnostním však byl přiúzký. Pekelník sílu pohledu na kameny soustředil a žlutavé pařáty proti stěně napřáhl. Démon ohně vyrazil z jeho dlaní, do malty kameny spojující se hladově zakousl a v okamžení před zlosynem díra nepravidelná ve zdi se šklebila. Čaroděj vítězně zařval a vrhl se ke spásnému východu. Leč sotva hlavu ven vystrčil, změnil se jeho hlas v žalobné vlčí skučení. Pod oknem ochoz hořel, až to hučelo a plameny dravé až k otvoru ve zdi šlehaly.
Kouzelník se zatočil jak šelma v kleci. Byl v pasti, z níž nebylo úniku. Usedl na dubovou lavici, která už na kraji začala doutnat a zamyslel se. Pak sáhl po drahokamy vykládané truhličce s kořením a bylinami a vsypal do plamenů něco žlutavého prášku. Pokoj zalehla těžká omamná vůně a kouzelník začal mumlat zaklínadla. Za chvíli krátkou stála v pokoji obklíčeném plameny chladná smrt. Čaroděj k ní přistoupil a něco jí pošeptal do ucha. Smrt přikývla. Nedívala se, protože dávno věděla, že tvorové lidští jediní ze všech ostatních živých neustále se pokoušejí triky různými jejímu chladnému polibku se vyhnout. Zlosyn dnes nebo zítra dostane polibek její také dostane.
Čaroděj zamumlal další formuli, pak rukou vyschlou, pařátem dravčím do prsou si sáhl a duši svou černou vyňal. Smrti podal ten jako z uhelného prachu upředený obláček a bez ducha na zem padl. Smrt ukryla duši nečistou ve své chladné dlani a skrze plameny, skrze kouř a dým, který pálil a dusil, vyšla ven. Nevšímala si lidí, kteří s ústy dokořán hleděli na zkázu pyšného hradu, mířila daleko do hor. Někteří z diváků strašného požáru pocítili chladný závan, když kráčela kolem. Ti se však jen pevněji zavinuli do svých plášťů a pokročili blíže k ohni.
Asi v jednu z půlnoci se náhle ozval rachot, který zatřásl zemí. Nad Tonorgem vylétla obrovská mračna jisker. To střecha se propadla do patra a patro prohořelé s ní až k zemni se zřítilo. Davem lidí se jako vlana převalil tichý vzdech. Probrali se z omámení, pohlédli jeden druhému do očí a začali se rozcházet. Pouto, které je na tuto noc spojilo, přestalo existovat. Fahassi, Shoulderredman, Mannyman a Paestader také na sebe pohlédli. První z nich pohybem ruky přivolal sluhu a vzal od něj královský plášť, který přehodil postavě před ním stojící přes ramena.
"Děkuji pánové," řekl zdvořile Attor, aniž se na plášť podíval. Nevěděl, že to je plášť královský a že on náhodou předepsanou formulí odpověděl a tak úřad královský přijal.
Rádci strnuli, protože nedbalostí svou svévolně zemana mladého králem země učinili. Rozhlíželi se zoufale kolem, pravého krále hledali, leč Ukururribu jako stín se v noci temné rozplynul.
*
Šel nocí a nevěděl ani, kam a proč. Tu náhle jej tiché zařehtání vytrhlo z myšlenek. Ukururribu pohladil koně a vyhoupl se na jeho hřbet. Zvíře samo zamířilo do hor a jezdec v jeho sedle usnul ukolébán jeho krokem. Bylo toho přece jen za celý den na jednoho muže moc.
Za rozbřesku zastavil kůň ve skalách pod jeskyní poustevníka. Jezdec se probudil. Protáhl se a překvapeně vzhlédl. Z díry ve skalní stěně vycházel kouř. Poustevník si vařil snídani.
"Měl bych mu poděkovat," zabručel si pro sebe král. "Potom se vrátím a usednu na svůj trůn." Usmál se a seskočil s koně.
Pln mladistvé energie se vyšplhal nahoru ke skalní lavici. Netušil, že jde stejnou cestou jakou před ním šel přízrak s černou duší v bezmasé dlani.
"Hej poustevníku!" vykřikl do tmy jeskyně a pak usedl na kámen.
V otvoru se objevila postava. Stařec zůstal ve stínu, nevyšel ven.
"Co chceš?" zakrákoral popuzeně.
"Ty mě nepoznáváš?" podivil se Ukururribu. "Před týdnem jsem od tebe dostal rady, které mi pomohly zbavit se dnešní noci hrozného netvora. Přišel jsem ti za ně poděkovat."
"Á to jsi byl ty!" zaskřípal nepříjemně starcův hlas. Poustevník vyšel na plošinu před svou norou. Ve vycházejícím slunci se za ním táhl obrovský stín.
"Jestlipak víš, že takový opravdu dobrý kouzelník se nedá jen tak upálit? Může třeba svou duši vnutit někomu jinému. Jeho staré tělo zhyne v plamenech a jeho duše, tedy stín těla, ovládne jiné tělo. Není to obtížné kouzlo. Zkušenému čaroději to trvá jen chvilku. Jeho tělo sice zemře, ale jeho stín přepadne a zabije stín jiného člověka a stane se sám jeho stínem. Tím ho ovládne, získá jeho tělo a žije dál." Poustevník se zvučně zachechtal.
"Podívej se na můj stín! Není na tak malé tělo velký?" Poustevník se opět skřehotavě zasmál. "Je velký! Je obrovský, protože je to stín velkého muže a v něm je zakleta i jeho velká černá duše. Ty sis myslel, že je lehké zabít kouzelníka? Přiznej se, že sis to myslel!?
Ten starý blázen, jehož tělo jsem nyní ovládl, ti špatně poradil. Určitě pálil kouzelné byliny a tázal se zjevení. Ale neznal dost na to, aby uviděl vše. Viděl by, jak se můj stín v noci připlížil a zardousil ten jeho, slabý a neduživý. Viděl by i tebe, jak letíš dolů a tvá hlava se tříští o ostré skály.
Mé tělo zemřelo, jsem tedy zbaven pout proroctví. Teď už na tebe nemusím brát ohled, bývalý králi. Už můžeš zemřít. Na tvůj trůn dosadili moudří rádcové zemana Attora. Tak se ti odvděčili za to, žes mne zabil.
Můžeš tedy zemřít a také zemřeš!" S těmito slovy vytasil poustevník meč a nemotorně jím po králi sekl. Přestože byl stařec útlý v ramenou a jeho zbraň se nejistě v ruce chvěla, zrudl rukáv královy haleny krví.
Poustevník rozmáchl se znovu, ale to už král měl také v ruce meč a ránu odrazil. Podivil se však její prudkosti. Vetché starcovy ruce dávaly do úderu netušenou sílu.
Srazili se tak na úzké skalní římse asi devětkrát, když si král podivné věci povšiml. Poustevníkův obrovitý stín na skalní stěně měl nejen ramena široká a paže svalnaté, ale navíc i na hlavě klobouk s perem. Král nevěřícíma očima několikrát na holou hlavu mužíkovu a na stín klobouku pohlédl a pak pochopil. Ve skutečnosti bojoval se stínem čaroděje. Poustevníkovy výpady ho jen zbytečně mátly. Opravdovým nebezpečím byl stín a rány zasazoval kouzelníkův stín jeho stínu.
Neměl čas přemýšlet, proto udělal zoufalý pokus. S pohledem upřeným na stíny udělal bleskurychlý výpad, bodl a couvl. Pak se podíval na svého protivníka. Stařec svíral probodnuté rameno, než oči zlým ohněm plály a zuby cenily se ve zvířecím úšklebku.
Poustevník ránu pustil a znovu zaútočil. Král pocítil podivné bodnutí v noze, ale rána to nebyla. To nepřítel v tuhém boji odsekl větvičku zakleté břízy.
Král si uvědomil, že kouzelník neví o jeho čarami ochráněném dvojím životě. Najednou ucítil příval sil a sebejistoty a zaútočil jako vichr.
Poustevník před jeho překvapivým náporem couvl a najednou se zapotácel. To stín jeho zakopl o stín březové větve. Stařec zamával rukama, aby získal rovnováhu, a to se mu stalo osudným.
Králúv meč prudce vyrazil dopředu a našel srdce obrovského stínu.
Poustevník upustil zbraň a klesl k zemi. Z rány ve hrudi mu tekl tenký pramínek červené krve a jeho oči planoucí nenávistí pomalu hasly.
Král se sklonil nad umírajícím mužem, ale ucouvl. Černá krev tekoucí z rány se hned na zemi měnila v hady a užovky, které zalézaly do děr ve skále.
Po malé chvíli však proud krve zjasněl a umírající otevřel oči.
"Děkuji ti, pane, žes na svou přísahu vzpoměl a mne z otroctví zlého ducha osvodil," řekl slabým hlasem stařec. "Umírám a vím, že to nešlo jinak. To je druhá strana umění čarodějného. Mít moc a být mocí nejen silnější, ale vůči všem zlům světa i slabší. Opouštím tento svět. Nelituj mne. Dokázal bych své bytí prodloužit, ale bylo by to zas na úkor jiného živého tvora a to já nechci. Proto také nejsem velkým kouzelníkem. Člověk sám je slabý, ale krást sílu jiným jsem nikdy nechtěl...." Namáhavě se zvedl a krev z rány vyšplíchla mocným proudem.
"Ty pane, přijmi oběť mého života pro svou zemi, ne pro sebe. Trůn už jiného pána má. Attor byl rádci zvolen v domnění, že tys úmyslně odešel a vlády se vzdal. Ale uznej sám, že lepšího bys nenašel."
Zakašlal a z úst krev mu vystříkla. "Umírám a tobě jen jedinou povinnost, pane, ukládám. Starej se o břízu, abys dlouho žil a byl šťasten." S těmito slovy duch starého muže ke Hvězdě se vznesl.
Ukururribu chvíli postával v zamyšlení nad jeho tělem. Pak s povzdechem čapku si nasadil a od pramene dvě vědra vody pro zalití stromku přinesl.
Když ke svému koni dolů na cestu sestoupil, našel tam mladou vesnickou dívku, která umné krumplování na sedle vraníkově obdivovala. Beze slova vzal dívku za ruku a koně za uzdu a vydal se s nimi pěšky do vesnice. Nemusel o tom přemýšlet, bylo to tak jasné jako slunce nad hlavou.
Cítil v žilách mladou krev, jarní březovou mízu a příroda sama mu ukazovala cestu.
Readercon 90