Stověké stromy, jež stály nejblíže, leckdy hlavami zaklátily a větvemi jejich ostříbřenými zabědovalo cosi chvílemi příšerným úpěním. Bezpochyby povídaly si staré kmeny, že se to s nimi schyluje ke koncům. Starci byly již tehdáž, když kníže na trůn ertarský usedl a králem země nepsaným se stal. Lid pak cizí zemi od řeky jedné k řece druhé vyjídal a stromy tyto, jak lid ertarský, v těle svém od roku 638 do bitvy na poli Broswanském léta 922 hubené letokruhy měly. Dania i Rio Quark tiše tekly korytem svým, však svědky neúplatnými mnohým nářkům národním byly a ani tohoto večera neměl zčeřit hladinu prvé z nich smích nad zprávou radostnou.
Za dnešního večera mohlo oko jen stěží rozeznat obrysy hradní. Náspy zbělil sníh, příkopy zavál do rovnosti. Vší silou opíraly se větry do pevných stěn a v lesích burácelo, jako by se staré kmeny hluboko v kořenech viklaly, klátily, trhaly a vyvracely.
Však kdosi v nečase tom přec na bránu zabušil. Starý Svetar, správce hradu zastavil se a se zatajeným dechem naslouchal, co větry zvěstují. Druhé zabouchání na drva dubová rozeznal už předobře. "Otevřete bránu," zvolal a mávl rukou, jako by něco rozhazoval do větrů, jež běsnily venku. Oknem, jež černalo se v posněžené stěně, sledoval každý krok ozbrojence chvátajícího k bráně. Hezkou chvíli tak hleděl do noční psoty. "A pořádně zase zavřete," připoměl ještě hlasem tura, jenž však zanikl v kvílení živlů.
"Celý den bylo polojasno, během dne přibývání oblačnosti od západu, silný proměnlivý vítr, později se změnil na jižní, sněžení, v nižších polohách možná i déšť," zabručel si pro sebe a pevněji se zavinul do kožešiny medvědí, jež mu junácké mládí připomínala. "I zítra očekávám většinou zataženo s občasnými srážkami, ráno a odpoledne ojediněle mlhy. A okluzní fronta? Ech!" Správce pochybovačně potřásl stříbrem prokvetlou hlavou. Vtom se otevřely dveře a do síně vkročil neznámý po selsku oděný muž podpírán halapartníkem Svarohem.
Správce se napřímil, zavinul těsněji v šat a mlčky čekal na jeho řeč.
"Král zemřel," zasípěl muž a klesl na lavici.
"Toť nemožno a pravdě nepodobno!" zasípěl správce hrdlem zdrhlým citem opravdovým. Stanul na okamžik nahnutě a dlaní zastřel tvář. "Jak to říci královně?" zeptal se sám sebe. "Jednou ranou jí to srdce prožene. Vždyť Jocht ani sedmdesáti let nedožil..."
Přešel jizbou sem a tam a pak opět promluvil: "Nebohý král! Nebohá královna! Pán náš do pasti cizákům jistě vlezl, vylákán do hraničních lesů a ze zálohy přepaden. Co mlčíš?" Obořil se Svetar na posla.
"Je to tak," odvětil nešťastník a slza velká skanula z jeho mužné tváře. "Pronásledoval s houfem zbrojným nepřítele na sever. Jen na chvíli se pod stromem zastavil a již dlouhý šíp mu vězel v prsou, krev řinula se proudem a červení zbarvila pobělený mech. Vrány zakrákoraly radostí, však my jsme boje zanechali cupaninu přiložili a poslední slova krále vyslechli. Královně pozdrav poslal a do ochrany Hvězdy ji a zemi celou poručil."
Jizba ztichla.
"Stár jsem již, hlava mi zešedivěla, ale dosud dovedl bych cizákům hlavy srážeti. Abych jednou již měl pokoj s vámi, vy cizáci vzdorní! Zas mne ženete do rukou běsům pekelným, ale potom běda vám!"
Správce zachytil si hlavu oběma rukama, vstal, hodil na zem kožešinu zvířecí a na se plášť zdobený oděl. Těsněji zavinul se do něho, dal čapku na hlavu a vyšel postranními dveřmi, ježto do nadhradí ke komnatám královským vedly. Zamířil do chrámu, kde ve stanu pod znamením Hvězdy postava vznešená dnem i nocí na modlitbách dlela. Zabrána jsa v modlitbu, nepozorovala královna, že kdosi za ní do chrámu vešel a vedle královského stanu poklekl.
"Slyšíš mne královno?" zeptal se správce tiše. Čapku přitiskl na prsa. "Odpusť, že přišel jsem za tebou," řekl a hlas se mu chvěl, jako by šíp dlouhý a krev na sněhu vlastníma očima zřel. "Nesu zprávu zlou, však vzhlédni ke Hvězdě, jak se třpytí. Světlo znamená moudrost a moudrost znamená rozvahu...." Svetar se zarazil a pak opatrně a s úctou odhrnul cíp hedvábné látky.
Nahlédl do stanu a uznamenal, že klid nadpozemský na tváři jeho paní se zračí. Zprávu o smrti mužově srdce její samo uslyšelo a puklo žalem nevýslovným. Když jí správce věrný na ruku sáhl, byla už jako led.
*
Každý, kdož viděl za pozdního večera roku 1088 dvě postavy, any zahaleny v pláště zvířecí plíží se zadem kol kostela vískou v blackholském podhradí k řece, vyhnul se jim nebo posečkal až zajdou. Nikdo neodvážil se pozdní modlitele, pod jejichž šatem dlouhé meče uhadoval, sledovati.
Byl to sám správce hradu Svetar a velitel hradní stráže Geissner s ním. Od toho dne, kdy byli ve slavném průvodu těla krále a královny na hřbitově blackholském pod zem položili, za večerního nebo nočního šera chodíval ku hrobu jejich a o radu králů prostému správci hradu prposil. Na chladném kameni klečel ruce spínal a modlil se potichu. Svetar chtěl býti vlasti své ochráncem, svobody země své hájiti do poslední krůpěje krve. Vysoké čelo však chmuřilo se a temné oči jiskřily, když pánům svým na náhrobku tesaném se zpovídal.
"Od Tary, Starkova, od moře i z hor knížata všechna lid zbrojný zvedají a k Blackoholu míří," šeptal do tmy. "Chtí udeřit na dědictví, aby Ertům nesvorností svou uchystali hrob. Jeden druhému chystá řetězy kolem krku ovinouti a zadrhnouti je. Letnice chtějí jako králové slaviti. Proto jen půtky a šarvátky na hranicích přestaly, neb cizák, až my sami se pobijeme, čeká. Veta bylo by po nás, kdyby pak na znesvářené šiky naše padl. Protot přišel jsem ke hrobu, slyšíš, králi a královno, abych vám připomněl službu věrnou a radu pro chvíli těžkou žádal." Než hroby mlčely a hlas větru chladný posměšné písně starci zpíval.
"Ne tobě povinen jsem byl sloužiti, králi, ale vlasti své," zvolal Svetar a na čele vyvstala mu žíla hrubá. Stál tu s rukama sepjatýma na prsou a očima upřenýma na kámen s Jochtovým jménem. "Však dále slyš, ať svědomí i tebe po smrti hryze! Proč musil jsem Zaaronova bratra jako děcko malé od matky odstraniti? Kde teď hledat dědice trůnu? Žije ještě? Zaaron je mrtev a s ním i země naše. Tys, králi, pevnou pěstí svou zemi celou držel, však co bude potom, nepomyslels." Správce opět na kolena klesl a ruku po mokrém kameni náhrobním vztáhl. "Myslíš, králi, že bych žebronil o radu tvou, kdyby mne k tomu srdce nepobodávalo, kdybych tě chtěl oklamati? Domýšlíš se, že odvážil bych se nečestnými slovy zlehčiti tento hrob? Arciť, kdo na syna svého vrahy najal, důvěry mnoho pro jiné nemívá."
Opět zachmuřilo se vysoké čelo Svetarovo a zase tak podivně temné oči jeho zaplanuly. "Chtěl jsi jen pro jednoho syna dědictví celé zachovati a teď jsi zemi celou všanc nesvárům a i zkáze možná vydal. Odpusť, že mluvím s tebou bez obalu. Já nechci odměny za služby vlasti konané, jinak styděti by se musily za to mé šediny. Služba vlasti je mi sama odměnou. Vrahové jdou-li na Ertar, zapomněl bych i kdyby na křesle seděl neznaboh a byl bych rozkazů jeho poslušen. Proto musím dítě tebou kdysi zatracené najíti a na stolec královský usaditi, byť i nepravé bylo. Či myslíš, králi, že lháti by nedovedl Svetar mezi stěnami hradu, jež slýchaly vzdechy jeho po tolik let? Snad bude Hvězda při mně stát, snad půjdu cestou lhářů sám. Vlasti své však povinen jsem krále pro ni nalézti.
Když jsem před jedenadvaceti jary na rozkaz tvůj jedno z dětí potulnému mnichovi svěřoval a hrstí stříbra osud jeho ulehčititi chtěl, ruce se mi chvěly. Netušil jsem však, že osud země z rukou pouštím. Proto teď hocha jedenadvacetiletého moji muži hledají, protože tys syna svého Zaarona neuhlídal. A proto mladého muže najdu a na stolec posadím a všem jeho jméno jako Zirropa z rodu královského ohlásím. Tolik nocí probděl jsem již na pokání za zločin svůj, tolik let zvrátily vzpomínky v muka traplivá. Však zločin můj na dítěti spáchaný nesmí se zradou země celé státi. Proto nového krále hledám, který by nesváry mezi knížaty uhasil, a proto ho najdu, byť bych pro něj do bahna hlubokého či doupěte vzteklých psů sáhnouti musil. Tak přísahám!"
Vzpomínky a úvahy neveselé pohltily oba hradníky tak, že mlčky prošli skoro celou ves. Na kraji obydlí už jen řídce stála. Všude bělel se sníh a černé vrány také poskakovaly. Zima byla tuhá, leckdy i veverku mezi lidmi prostými v síni spatřiti, neb nepohoda a mráz zvíře to z doupěte jeho vyhnaly. Ani cesta k řece nebyla projeta, chodník ani dost málo prošlapán. U chatrče rybářovy oba muži stanuli.
"Zde jest to," řekl Geissner. "Chlapec ten nalezencem jest. Je to vlastně muž. Asi devatenácte jar, však hlad a útrapy života prostého starší tvář mu přinesly."
Svetar přikývl, znamením Hvězdy prsa překryl a na dveře zabušil. Starý rybář otevřel a pozval vzácné hosty dál. "Pro syna jste přišli," řekl a v jeho hlase byl klid smíření.
Svetar překvapeně s sebou trhnul a na druha svého pátravě pohlédl. Ten zlehka hlavou pokroutil, že ne, že nic neřekl.
"Jaks to uhádl?" zeptal se správce.
"Taralovi již osmnáct minulo," pokrčil rameny rybář. "Verbíři královští tu už před rokem byli, já však syna schoval a oni ze soucitu přemluvit na rok odkladu se dali. Jsem stár, skoro sedmdesát roků na bedrech nosím, však člověka chudého jinak ohne než pána. Bez syna mi bude těžko žíti."
"Neboj se starče," usmál se Svetar," syna jsi jistě dobře vychoval. Pošle ti občas stříbrňák a když se mu dvojí sukno podobati nebude, za pár let se vrátí."
"Syna jsem vychoval dobře," přikývl rybář. "Vinu svou jsem vykoupil."
"Cože?" otázal se Svetar a srdce jeho prudčeji se rozbušilo.
"Toť má věc," odtušil rybář. "Vy konejte svou povinnost a nestarejte se, oč vám nepřísluší."
"Jsem Svetar, správce královského hradu, po smrti krále tvůj pán," zahřměl správce. "Mluv, řekni vše a po pravdě!"
"Milost," zaúpěl stařec a klesl na kolena.
"Vstaň a mluv!" poručil Svetar.
"Před patnácti lety jsem zabil člověka. Pro dívku mladičkou, tak bělounkou ve tváři jako sníh kolem, jsem rozumu ztratil. Bylo mi skoro padesát, však vzal jsem si do hlavy, že vinen je můj sok v lásce. Byl k ní, asi třicet let, však já to neviděl, protože jsem nechtěl. Miláčka jejího jsem večer od ní šedšího za humny zastavil a na zápas vyzval. Vysmál se mi a já se na něj vrhl. Pevně drželi jsme jeden druhého. Zápas vedl nás stranou do tichého hvozdu. Zváleli jsme bujnou trávici a za pekelného proklínání dostali se na okraj rokle. Sřítili jsme se dolů zároveň. Temný pád bylo slyšeti, jediný vřesk jenom děsivě odtamtud zaskučel. Ten druhý byl mrtev. Hlavu měl roztříštěnou na kusy, rozrazil si ji o skálu vyčnívající z mechu. Šel jsem se z té hrozné věci vyznati do kláštera. Mniši mi uložili jako pokání odejít z rodného kraje. Dali mi s sebou malého hošíka a uložili z něho vychovat dobrého člověka. Úkol jsem splnil. Dám teď život za život. Přivedu vám chlapce a ztratím v něm syna."
"Počkej ještě," zadržel rybáře Geissner. "Co ta dívka?"
"Nevím," řekl prostě, jako by pro sebe hovovřil stařec. Namáhavě se zvedl a odešel nízkými dveřmi do vedlejší místnosti. Vrátil se s vysokým mladíkem. Svetar k němu přistoupil a jeho hlavu z blízka prohlížel. Bledý odlesk olejové lampy jen napolo ozařoval tvář s krátce střiženými světlými vlasy vroubenou. Svetar vybavil si v paměti obraz kralevice Zaarona. Mělť ten také vlasy plavé, leč kučeravé hojně a tváře vínem zčervenalé. Byl střední postavy a jeho býčí šíje mateřské znamení tvaru malého hada zdobilo.
Mladý rybář byl vyšší a hubený. Rysy na lících jeho ostře vyrážely a při úctě k hostům nebyly s to, aby zakryly jakousi tvrdost vrozenou. Hlavu sklonil, však oči vzdorně blýskly.
"Tvůj čas přišel hochu," řekl Svetar. "Sousedé k jaru se zase na nás hotoví."
"Slyšel jsem, pane."
"Rozluč se s otcem, půjdeš s námi."
Mladík přikývl. Objal rybáře, stiskl mu ruku a znovu jej objal. "Děkuji, otče," řekl. "Snad se ještě uvidíme." "Snad...." řekl starý a na rozloučenou se poklonil.
Trojice mužů vyšla do mrazivé noci. Zamířili nejdřív k řece. Tam stanuli na strmém břehu. Pod ním vířila voda a led začínal až o kus dále, kde proud byl klidnější.
"Čas plyne jako voda," řekl Svetar. "Knížata sbírají vojsko chtíc udeřit na dědictví královské. Toť v době nynější dvakráte nebezpečno. Hledal jsem proto muže k těžkému úkolu..."
"Jsem přání tvého, mocný pane, poslušen," odtušil mladík tichým hlasem, jako by se ostýchal rušiti velebný klid řeky.
"Povolal jsem tě, abys prokázal vlasti své službu věrnou, a bude-li třeba pod cizím jménem život na můj příkaz položil."
"To dvě různé věci jsou. Ty však máš právo na mou krev, pane," zase tichým a pevným hlasem odhovořil mladík.
"Tím prvnějším jsi povinen vlasti své, ale tím druhým nejsi povinen nikomu," dopověděl Svetar.
Bez hnutí stáli tu proti sobě vojvoda v plášti drahocenném a muž v rozedrané haleně, kterou vítr sem tam se svobodně proháněl a na holé tělo dorážel mrazivou silou. Pohledy jejich však jako stejně ostré meče se zkřížily a ticho zapadlo krajem. První správce oči sklopil. "Co odpovíš?" zeptal se.
"Stojím ve svém slově," řekl mladík. "Věřím ti, pane. Věřím, že mluvíš upřímně. Otec můj o tvé cti a tvých činech nikdy nepochyboval a vždy tě ctil. Na cestu mi uložil poslušnost tobě, ale myslel tím zemi naši. Ty a Ertar pro něho jedno jste a proto i já jsem poslušen rozkazů tvých. Padnu-li pod cizím jménem, věřím, že tak nutno. Leč prosím, aby otec můj o mé smrti zpraven nebyl, neboť kromě mne živé duše na světě nemá." Mladík se odmlčel a čekal na další slova správcova.
"Král zemřel, je mrtva královna i jejich syn Zaaron. Pověst vypráví, že Zaaron měl bratra, který co by dítě byl matce odebrán, aby o stolec královský s bratrem se nepřel. Nikdo neví, kde dnes může být a žije-li. Však pro udržení jednotné říše jen osoba jeho může pmoci. Jinak krveprolití bratrovražedné zemi čeká a pak možná, ba co dím zcela jistě, vpád cizáků očekávati může. Proto jsem tebe na doporučení velitele mé stráže vybral pro podobu vzdálenou a věk příhodný, bys roli krále jak herec potulný, leč s vážností potřebnou k takovému úkolu, hrál." Rybář chtěl něco říci, však správce pohybem ruky je zastavil. "Ještě něco.... Budeš mít sice plný břich a drahý šat, však pěšákem budeš prostým ode mne závislým. Budeš mečem, který se nepřátelům postaví, však ruka má jej bude držeti. V noci místo odpočinku budeš se učit číst a psát a právo zemské znát. V bitvě místo tvé bude vpředu a smrt ti bude hledět v tvář. Jméno své a otce svého zapomeneš a život celý zemi dáš."
Mladík poklekl do sněhu. "Máš pane, cíl šlechetný a víš lépe ode mne, jak jej dosáhnouti. Budu poslušen příkazů tvých, i život položím, i jméno zapřu a zapomenu, však jedno jenom nemohu. Otce nezapomenu a o to tě, pane, prosím, bys mi dovolil tajně mu přispívat."
"Ty činíš mi výminky?" zahřměl Svetar. "Věř mi, že kdyby mi na tom nezáleželo, aby staré rody, stejně usedlé ve vlastech našich, byly za jedno, nestrpěl bych takové řeči." Pak hlas ztišil a jemně dodal: "Otec tvůj nouzí trpět nebude, ty však se o to starat nemusíš. Přijímáš tedy?"
"Přijímám," řekl mladík a zachvěl se, když mu na rameno dopadl plochou těžký meč.
"Vstaň, rytíři!" řekl Svetar a ukryl meč pod plášť.
Mladík poslechl a všichni tři se vydali směrem ke hradu. Když vesnice zmizela za lesem, mladík se zastavil. "Co by bylo, kdybych odmluvil?" zeptal se náhle beze vší přípravy.
"Zabil bych tě a pustil po řece," odtušil správce prostě. "Jest to příliš vážná věc."
"Myslil jsem si to," přikývl mladík.
"Tedy proto jsi souhlasil?" otázal se Svetar a jeho čelo se zachmuřilo.
"Ne, utekl bych vám snadno. Napadlo mne jen, jak důležité může býti, když se na člověku nepozná, co zamýšlí. Tys, pane, především voják, já bych takový návrh nikdy nevyslovil na břehu řeky."
"Ne ty mne, já tebe budu vyučovat co správné jest," vzkypěl Svetar.
"Oba se budeme učiti," odtušil rybář. "Zapomenu-li já své jméno, zapomeneš je i ty, pane. Nejsme sami a někdo třetí znamená nebezpečí pro nás oba i pro tvůj úmysl."
"Mám důvěru správce hradu," ohradil se velitel stráží. "Já tě našel, však když správce zavelí, poslechnu a pokleknu před tebou."
"Zkoušels mne krátce, ale přísně, pane. Dovol bych se zeptal, jsi-li ty připraven na návrat svého krále."
"Jen bláhovec si myslí, že dnešní noc je mi vítanou k potulkám a prázdnému tlachání. Budeme se oba několik dnů ve skrytu připravovat. Než staneš před vojvody na náspech blackohlských, všechno připravíme."
"Upřímnost šlechtí, pane. Chci ti říct, že kdybys odmluvil, zabil bych tě a vrátil se k otci. Jest to příliš vážná věc."
"To jest příliš!" zvolal správce a sáhl po meči.
Mladík se vymrštil a bokem kolem něj dopředu skočil. Tak dostal se Geissner mezi oba muže, však ten již čepel nahou oběma rukama k ráně zvedal. Hoch jako střela pěstí na jeho čelo dopadl, až hlava po ráně odskočila. Svetar s mečem v ruce hleděl na velitele stráží, an bez ducha, klesá k zemi. Byl stár, než aby smělce hlubokým sněhem pronásledoval. Ten však místo úprku proti němu skočil a rázné ráně mečem jen o vlas unikl. Správce rozmáchl se podruhé, však protivník jeho prudce prsty natažené ruky mu po zápěstí sekl a starý voják nezvyklou bolestí zasažen meč pustil, jenž širokým obloukem stranou odletěl a do sněhu se zabodl. Mladík Geissnerův meč zvedl a za pás zasunul. "Ještě myslíš, pane, že ze strachu jsem volil?" zeptal se a ruku napřáhl, aby správci na nohy pomohl. Napřažená ruka zůstala chvíli sama.
Zdálo se, že pravice, již mu mladík podával, správce nevidí. Pak však zhluboka vzdychl a ruku přijal. "Děkuji ti, pane můj," řekl tiše. "Vidím, že jsem dobře, avšak ne příliš uváženě volil. Měl jsem štěstí, že Hvězda byla se mnou...." Sehnul se a s něhou třel tvář svého společníka. Ten se brzy probral a rychle zotavil. Když požádal o svůj meč, dostal ho.
Trojice se dala na pochod ke hradu v jiném stroji. Teď vedl král a za ním kráčel správce s velitelem stráží. Všichni mlčeli a zaobírali se věcmi svými. Škoda, že tma zastírala jejich tvář. Bylo by vidět dvé očí, z nichž sálal plápol, jenž pálí májový květ. Bylo by viděti jednu tvář označenou šeredným výrazem nenávistné vášně.
*** K dni korunovace, jarním rovném dni roku 1088, přistoupil Svetar k oknu síně a zahleděl se do protějších lesů, z nichž, zdálo se, že bělavý obláček za obláčkem po ránu znenáhla vystupuje. Všecky ty obláčky nad temeny stromů splývaly v mraky zašedivělé a rozlévaly se po obzoru od poledne k půlnoci, dál k severozápadu, ba i k severoseverozápadu, přecházejíce do modra pochmurného. S okem zaroseným díval se správce hradu do dvora, kde pážata, sluhové a jiná čeleď se pohemžovala sem a tam v přípravách zmatených po koutech šukajíce.
"Dnes tedy konečně zášť krve proti krvi ustane," řekl Svetar spokojeně.
"Však půjde-li to hladce," pokývl Geissner, velitel blackholské hradní stráže. "Vévoda Kanys ze Starkova přivedl voj pěti tisíc duší. Táboří dole v podhradí."
"Propast je mezi ním a dědicem královské krve," mávl rukou správce a ta se nevyplní, kdyby deset tisíc dole tábořilo."
"Však on podezření má, že král pravý není. Svého syna by rád na stolci panpvnickém viděl a nedbám, že by úřady ni zlatem nešetřil."
"Kdo mu as do uší nahučel," ozval se tiše, jak pro sebe, mladík v rohu síně, "že král pravý není?"
Divoce zableskly temné oči Svetarovy a tvář zvráskaná zakryla se chmurami zloby. "Odpusť mi, Zirrope, králi náš budoucí, když upomenu tě, bys nesvár mezi přátele nejbližší nesel. Chtěj za dobré s lidmi býti, nechej jich při starých právech, při těch aspoň, jež nebyla by na újmu jednotě. Všichni, kdož jazyky ďábelskými se přimlouvají, aby zmocnili se stolce tvého a stojí proti tobě, poctivými spojenci krále budou."
"Budou?" ozval se opět tichou ozvěnou muž Zirropem nazvaný.
"Budou!" zahřměl Svetar a dlaní prudce o stěnu narazil. "Obloha se kalí a od východu bývají nečasy stálé. Letos té zimy nechce býti konce. Jen by počasí nám alespoň do půli dne přálo."
"Vévoda Kanys chytrý je,"obrátil řeč zas Geissner. "Nadarmo zde včera večer nebyl. Musíme to přetrhnout. Jde o něm řeč obojetná a lišák mohl by snadno v lecjaká tenata nezkušence lapiti. Nelíbí se mo to. Uvaž pane, zda jeho syn ve dvorském chování zběhlý, s otcovou armádou po ruce a s jeho zlatem v truhlicích kovaných lepší zárukou klidu v zemi by nebyl než neznámec neotesaný..."
Správce Svetar se k němu otočil. "Víš-li pak, že jeho syn jest jedním z tajných protivníků naší víry? Vkrádá se do dvorů našich, by v nich zaséval sémě bludů a v rodech našich by bujel koukol a vyrůstal sveřepec. Toho nikdy! Nedáme se mu. Ničeho před námi neutají. Mezi jeho čeledí též se muži s uchem pro zvuk zlata najdou. Co chystá, dozvíme se. Jak by mohl o muži, jehož nikdo jedenadvacet jar okem nespatřil, souditi?"
"Co mateřské znamení na krku?"
"Jak by o něm věděl?"
"Viděl jsi jej, jak včera krk jeho obkružoval?" hodil Geissner hlavou k mlčící postavě.
"Je kabát s límcem hotový? Proto jsem jej dal šít."
"Zvím to hned pane," odtušil velitel a pokročil ke dveřím a chodbou dále.
"Nevěřím mu, pane," řekl po chvíli malé muž Zirropem zvaný.
"Já věřím mu víc než tobě," odvětil prudce Svetar a pak tišeji dodal. "Odpusť mou upřímnost, králi náš budoucí."
"Odpouštím," kývl muž, však na slově svém stojím a tebe, pane o bdělost žádádm."
"Kabát k večeru hotov bude," zvěstoval velitel právě se navrátivší. "Dříve ne."
"U šlaka!" zavrčel správce a duně krokem pomalým síň měřil. "Korunovace ohlášena jest, vojvodové i lid se sbírají, kabátec s límcem není...." Hlavou zatočil a opět se na cestu po síni vydal. Náhle stanul a v očích mu jiskra zahořela. "Geissnere, jdi za písařem a přines inkoust a brk."
"Mám přivést písaře?" zeptal se tupě velitel stráží.
"Ne, písaře ne. Chci jen jeho inkoust a brk. A pospěš sobě, lid už se schází."
"K čemu...?"
"Pospěš sobě, řekl jsem!"
Geissner s úklonou odspěchal.
"Krejčí mi včerejšího dne slíbil kabátec ještě týž den dohotoviti," umanoval mladík.
Správce vzkypěl. "Číše mé trpělivosti přetéká, snad bych okem i na Kanyse mladého pohlédl. Ten jistě šediny starcův ctí, přátelství skutečné váží."
Muž Zirrop zvaný k oknu přistoupil a na páže jakési zvučně zvolal: "Hej, ty tam, krejčího rychle najdi a sem k správci pošli. Pospěš, pán tvou píli ocení."
Svetar zlobně na mladíka pohlédl, ten však pohybem jasným kapsu kabátce ozdobného obrátil, ničehož z ní netratě. Doba v mlčení plynula, když náhle kroky chvatné v chodbě. Chlapec v barvách jakýchsi správci nepovědomých do síně vběhl a hluboce sklonil hlavu před mužem bělovlasým.
"Krejčí, pane, na příkaz velitele stráží včera hrad opustil, práci svou snad jemu předav. Jisto je, že tu není, však od velitele plat svůj obdržel a večer již na kůň vsedl."
"Kdo ti věc takovou pověděl?" zeptal se správce a žíla na čele mu naběhla.
"Mezi pážaty a sluhy všechno se ví, pane," odpověděl chlapec a útlou dlaň ke starci vztáhl. Svetar do záhybů šatu svého sáhl a stříbrnou minci mu v ruku položil. Pak sáhl v šat znovu a mincí zlatou před chlapcem blýskl. "Ví-li se pak také, ke které panence můj velitel chodí, když služba ho hrubě trápí?"
"Velitel Geissner?" ujistil slovo hoch udiveně. "Ten pane jen službu svou koná, frejům nepřeje a vojáky přísně drží. Sám pak až k ránu zaspí. Včera hned po kvasu hradním hlídky k povinnosti volal a když se z podhradí od vojvody Kanyse k ránu vrátil, zas hradby obešel."
"U Kanyse byl, v podhradí?" ptal se dechem stísněným Svetar.
"Hodlám, že u Kanyse. Chodí tam často, pane."
"Zde vezmi," přerušil jeho řeč správce. "Však nikomu nemluv, pamatuj, že stříbro za mluvení, však zlato za ústa zamčená."
Páže k ruce kmetově se sehnul, ji políbil a s mincí pevně v dlani chodbou ven zmizel.
"Geissner..." řekl pomalu správce, však slova překvapením i úžasem umírala na jazyku. Mohl mu to soudruh na jeho obličeji čísti, že by rád více řekl, snad na své ospravedlnění, leč nemůže. Vážně hlavou pokynul, vyrazil chodbou ke komnatě Geissnerově a dveře zamčené před klíčem jeho se rozletěly jak před vichrem bouřným. Už u truhlice kované kleká a dýkou skvostně zdobenou řemen zvířecí tne, jenž zámkem sepnut. Pečeť na zem padá a oko správcovo do hlubin truhly proniká. Tam zlata a klenotů zář a listina svinutá pečetěmi Kanyse ze Starkova opatřená. Rukou chvějivou Svetar list otevírá a právo na Broswonské panství a Říční statek čte na jméno Geissnera z Blackholu vypsané už jménem krále Kanyse ze Starkova, Tary a Blackholu, krále ertarského a velmistra řádu Hvězdy, nejvyššího soudce království.
Správci se před očima temná noc spustila, leč kroky za sebou přesto zaslechl a včas vstal by ráně mečem uhnouti stačil. "Tedy ty...," vydechl správce, však další rána již padla. Kmet dýku svou zdobenou králem Jochtem věnovanou ještě v pravici měl a ránu odrazil, spíš řízením Hvězdy než dovedností a silou svou. Leč zrada přítele náhle hlavu mu prudce rozjasnila a do paží vetchých sílu mládí a hněvu vlila. Vzpomněl Svetar výpadu, jímž rukou holou mladík z chatrče mu meč z ruky vyrazil. Prudce ve vhodné chvíli se proti meči slepě vrhl a poslepu kupředu ťal. Meč vražedný z ruky protivníkovy obloukem vyletěl a krev z prstů poraněných na kabátec správcův několika krůpějemi dopadla. Vrah po meči skočil a rukou zraněnou opět pevně chopil, tu však již prsty Svetarovy na krku jeho prudce se setkaly. Jak železa medvědí stiskl hrdlo zrádcovo a sevřel, ten pak zbraň na zem pustil a rukama oběma sevření zachytil. Než Svetar v mládí bojovníkem známým býval a vzpomínky na zápasy o život hlavním pokladem jeho byly. Proto nemeškal a čas úvahou planou netratil. Mejknul prudce hlavou protivníkovou proti zdi kamenné věky zčernalé, až nárazem svět celý, zdálo se, zazněl. Když tělo v rukou jeho změklo, neotřel pot z čela. Věděl, že znoj v očích zle štípe, leč nůž mezi žebry víc. Proto nemeškal, dokud sílu měl tělo Geissnera zrádného k oknu odtáhl a se supěním věku přiměřeným jej nehodného ven vystrčil a na zadní dvůr svrhl. Pak teprve zhluboka vydechl, čelo otřel a krůpějí krvavých na kabátci svém nedbaje zpět do síně slavnostní zamířil.
"Měls pravdu, Zirrope," řekl prostě. "Svědomí mám čisté. Byl to zrádce a důkazy tam v truhlici jeho."
Mladík jej podepřel, ke stolci královskému zavedl a na něj usadil. "Poznal jsem to hned," řekl. "Znám takové lidi. Jsou výtečnými sluhy, leč za peníze udělají vše. Věrnosti neznají. Byl dobrým přítelem, dokud větší měšec než tvůj, pane, na blízku nebyl, však v době bouřné zklamat musel a také zklamal."
"Slunce již vystoupilo vysoko," dechem přerývavým pravil správce, "musíme ke slavnosti se hotoviti. Pošli rychle pro inkoust a brk, nemáme moc času."
"Přinesl jsem, oč jsi žádal, pane, i když nevím...."
"Nevadí. Dej sem!" Svetar přijal podávané a velel muži pokleknout. Pak se k němu sklonil a malé znamení ve tvaru hada na krku po straně vyvedl. Když byl práci ukončil, potřeby psací do výklenku okenního ukryl a kovové zrcadlo leštěné a vzácně zdobené mladíkovi podal, by výkon ocenil. Ten překvapen na kresbu vzhlédl a pak s úsměvem širokým se ke správci obrátil.
"Pohleď, pane," řekl a kabátec na prsou rozepjal. Tam vlevo pod ramenem stejné malé mateřské znamení ve tvaru hada bylo patřiti.
Správce dech zadržel, pak ze stolce panovnického vstal a před Zirropem pravým, tak náhle se prohlásivším, na kolena poklekl. "Odpusť, pane můj, že jsem pochyboval a slova nehledal...."
"Povstaň, pane," mladík řekl, "a přítelem a rádce věrným i nadále mi buď. Slzy dojetí šátkem otři a kresbu svou jimi smaž. Není jí více třeba. Teď vím, cos hledal a našel. Jsem rád, žes nyní spokojen a můžeš směle se mnou čelo všem rozvratníkům staviti."
Jak Zirrop řekl, tak správce udělal. Slzami radosti šalbu svou smazal a znovu před králem svým poklekl. Ten však jej něžně ze země zvedl a k oknu s ním na dvůr hlavní vedoucímu přistoupil. Tam již lid i pánové všichni sebráni jsou na krále svého čekali. Správce pro dojetí ani neviděl, však Zirrop zástupy dobře přehlédl a praporce všech hlavních rodů starodávných uznamenal. Nejblíže korouhev Kanyse ze Starkova vlála, s ní pak praporce se znakem čápa, čermáka, veverky i s písmenem E černým šriftu ertarského a znaky dalšími rodů menších. Za nimi pak cechy řemeslnické podle královských patentů nastoupené. Byli soukeníci, byli zelináři se zlatou cibulkou ve znaku, byli i rampasové a jiná řemesla roztodivná. Vzadu za čeledí různou, lidem zbrojným, pěšáky a trhovci jedlými i nejedlými i cizinců pár švachů a widtmanů za koláři viděti bylo.
Spokojen přehlédl Zirrop král řady nerovné pod oknem stojící a hlasem silným řekl: "Mužové ertarští! Je zvykem, by král před usednutím na stolec svůj k lidu promluvil a podle činů svých a řeči své posouzen pak šlechtici předními na trůn uveden byl. Já pak jsem činy svými neznám. Bylť jsem v klášteře vzdáleném a pak u muže vzácného v dovednost svou k práci ducha i těla veden daleko od dvora. Proto suďte jen podle krve mé a slov, jež teď k vám míří. Dvě věci chci říci, jež jsem v začátek vlády své sobě vybral. První to jest, že půtky hraniční den ode dne těžší jsou, však vojáci od ran v zádech umírají. Proto krunýře ze zad všickni vojáci sejmou a druhům svým lehce oděným k přerobení na prsní pláty hned zítra dají. Všickni pak bojovati budou k nepříteli čelem a záda nechráněná vždy dovnitř země své obrátí. Kdo záda nepříteli ukáže, toho škoda není. Druhou to jest, že dnes člověk jeden proti mně, králi svému, a proti správci hradu mého vystoupil. Mrtev jest a já zapomněl, kdo vraha toho poslal a platil. Kdyby však někdo ruku proti králi pozvedl a nesváry rozdmýchávati chtěl, vzpomenu si a trest jej nemine. Truhlice plná důkazů po ošemetníkovi tom na hradě zůstala pro poučení a výstrahu. Ruku svou proto dnes každému nabízím, však kdo ji odmítne, tomu se v pěst ocelovou sevře. Takového krále vám osud přivádí. Víc netřeba říkat."
Chvíle ticha byla po těch slovech, pak jásot veliký propukl. Nejvíce pak Kanys ze Starkova slávu volal, za což vlídným úsměvem krále poctěn byl.