Vedoucím expedice byl profesor S.V. Wiš, který se proslavil především vykopávkami v Bleckholském údolí. Je jistě vhodné připomenout, že tehdejší nález sady ozdobných náramků a kupeckých vah byl profesorovými vědeckými protivníky znevažován. Našli se i tací, kteří prohlašovali epochální nálezy za padělek a podvrh. z polohy a hloubky jílové vrstvy, v níž byly částečně přírodními pochody konzervované předměty nalezeny, určil profesor Wiš stáří nálezu na 2 000 až 2 500 let. Přes odpor archeologových přátel a stoupenců byly předměty předány k analýze do laboratoří ERCHEM Comp. Výsledky znamenaly pro profesora S.V. Wiše spravedlivé zadostiučinění, protože materiál, z něhož byly artefakty zhotoveny, představoval dnešní technologií nedosažitelnou slitinu železa, hliníku, cínu a hořčíku. Rozhodující složkou kovu bylo železo, ostatní prvky byly přítomny ve velmi malém množství, avšak tajemství technologie se dosud nepodařilo odhalit. Analýza pouze potvrdila přesnost profesorova odhadu stáří předmětů.
Nálezy z Blackholského údolí znamenaly ve své době senzaci a břehy horské říčky Miaow vzala útokem armáda vědců a studentů. Nyní se však pozornost znalců ertské historie obrací daleko za hranice.
Pro obhajování teorie běžného používání biotechnologií, které staří Ertové používali k přípravě záhadné slitiny stejně jako k přípravě jogurtu sáhl S.V.Wiš k další provokativní teorii, kterou se rozhodl také dokázat. Při hledání důkazů migrace staroertských kmenů na teoreticky předpokládané trase narazil generální vědec v předhůří Eigenských hor na vyvýšenou lokalitu s místním názvem Emfix. Samotný pahorek má tvar miniaturní stolové hory a výrazné vodorovné temeno, zhruba uprostřed této plošiny se nacházela malá vyvýšenina,kterou horalé nazývali Gőttelich, což znamená v dávno zapomenutém staroertském dialektu "Božské světlo". Neobvyklý nález přivedl profesora a jeho tým k přesvědčení, že pahorek skrývá zbytky staré svatyně.
Průzkum gravimetry prokázal nerovnoměrné rozložení hmot pod povrchem. Byly zahájeny dlouhodobé výkopy práce, které odkryly dokonale vyrovnanou plošinu se zbytky tří trojúhelníkových staveb. Zdivo těchto rekonstrukcí doplněných / doplněný útvar/ dosahovalo původně výšky až 25 m. Jde o žulové bloky přesně přitesané do žádaného tvaru a usazené tak přesně, že do spár není možné vsunout čepel nože. Základy zdí sahají do hloubky 6 m. Překvapením pak bylo hlavně zjištění, že se objekt nachází přesně na 30o severní šířky a jednotlivé části jsou orientovány ve směru světových stran.
Názor, že se jedná o gigantické sluneční hodiny, podnítil další práce. Při dalším zkoumání byly ve směru hlavního útvaru objeveny tři kmeny s vytesanými kříži ve vzdálenostech 1,7 m, 8,66 m a 20,27 m. Podle délky stínu umožňovaly nepochybně určovat zimní a letní slunovrat a střední blok dovoloval stanovit jarní a podzimní rovnodennost. Mezi krajními body slunovratů pak byla úhlová vzdálenost téměř rovnoměrně rozdělena na 10 dílů tak, že jednotlivým dílům odpovídaly časové intervaly v délce 36 a 37 dnů. Rozdělení bylo provedeno pomocí dřevěných značek, jejichž pozůstatky se zachovaly a dovolily určit stáří nálezů pomocí analýzy na základě radioaktivního izotopu uhlíku na 2 500 + - 500 let př.n.l. Při podrobném prozkoumání plochy před útvary byla nalezena řada dalších dřevěných zbytků, které pomáhaly k určování času v dnes již neznámých jednotkách. Z výsledků přepočtů úhlu vychází, že staroertský kmen znal sklon zemské osy s přesností skutečně udivující, tj. starověcí astronomové stanovili tuto veličinu v hodnotě 23,50o.
Uvážíme-li, že staří Číňané prováděli měření času v době přibližně 2 000 let př.n.l., můžeme se pokusit o srovnání. V době kolem 1 100 př.n.l. naměřil Čiu-pih při zjišťování sklonu zemské osy hodnotu 23o52´, což je podstatně horší výsledek.
Kromě Babyloňanů, Egypťanů a Řeků sledovaly pohyb Slunce i jiné národy, například Indové a peruánští Inkové, ovšem podstatně později a s horšími výsledky, čímž více vynikne úroveň vědy a techniky starých Ertů.
Pro srovnání můžeme uvést objekt Stonehenge ležící ve střední části Británie na Salisburské pláni na západ od Londýna. Existují domněnky, že soustředně uspořádaný útvar kamenů a pilířů obklopený dalšími dvěma kruhovými řadami kamenů, byl kromě kultovního místa kněží Galů, Britů a Irů současně astronomickým zařízením určujícím dobu slunovratu. Vznik této stavby se datuje do doby 1 849 - 1860 př.n.l.
Vrátíme-li se ke Gőttelichu, zjistíme při bližším ohledání na středním pylonu nákresy tabulek. Z nich lze odvodit, že staří Ertové dělili rok na 10 dekád a 20 půldekád. Dekády v tomto případě znamenaly časové období o délce 36 a 37 dnů, které se pravidelně střídaly. jednotlivá období byla zasvěcena posvátným zvířatům a počítala se od zimního slunovratu, přičemž kratší a delší období se dělila na půldekády po 18/18,5/dne.
Znaky zvěrokruhu starých Ertů byly seřazeny v tomto pořadí: Ryba, Had, Pes, Drak a Orel. Jména jednotlivých dekád pak byla například: Malá ryba, Velká ryba, Malý had, Velký had ..atd. Nálezem časoměrných desek se konečně vyřešila záhadná periodocita v zodiakální dataci nejstarších Ertských bájí.
Ve výši 1 m od terénu v boku středního útvaru se nachází otvor v jednom z žulových bloků jehož spojnice s hranou výčnělku na stěně svírá úhel 35o. Toto zaměřovací zařízení nyní směřuje k hvězdě odpovídající naší Polárce, tedy ukazuje směr zemské osy. Klademe-li si otázku, jaký objekt mohli pozorovat s pomocí této pomůcky staří Ertové, docházíme k závěru, že se jednalo o hvězdu Thumanv souhvězdí Draka, které určovala směr zemské osy v roce 2 800 př.n.l. Tento fakt tedy pomohl upřesnit datum vzniku stavby.
Odborná veřejnost proto právem očekává, že po publikování výsledku expedice profesor S.V. Wiš připojí ke svým dosavadním titulům A.Sc., B.Sc a C.Sc i nejvyšší vědecký titul D.Sc.
Předběžnou zprávu pro Světelné roky připravili účastníci expedice Ing. S. Švachouček a Ing. V. Widtman