Motto: Měsíc se mi skrývá stejně jako Ty, v srdci se mi stmívá hledám záplaty. (P. Novotná)

“Od nepaměti za dne zaplavuje Taros svým teplem a světlem Slunce, nazývané Erty Hvězda, zatímco noční temnotu pomáhá rozptýlit svou září stříbrná Luna. Ale od nepaměti neznamená vždycky. Kdysi tomu bylo jinak. Před počátky lidské paměti se tato dvě tělesa pohybovala po obloze společně, jako dva nerozluční milenci - ona, královna Noci a on - její miláček Den.

V pradávných dobách před počátkem času k sobě tito dva vládci nebes zahořeli láskou, žhavější než sluneční dech a krásnější než měsíční tvář. Mělo tomu být jinak. Čaroděj osud miloval Lunu víc, než si kdo umí představit. Chtěl se jí svěřit se svými city a položit jí k nohám celé své království - celý svět.

A ona? Než se stačil vyjádřit, našla si její osamělá duše srdce Dne. Měla Osud za svého dobrého přítele a ani ve snu ji nenapadlo, co k ní cítí. Její mladé srdce vzplanulo láskou a vládce Den cítil totéž. Jako by se její city odrážely v jeho srdci. Doplňovali se vzájemně slovy, pocity i myšlenkami a toužili spolu trávit stále více a více času. A Osud nic netušil. Hýčkal si v srdci lásku k Luně a přemýšlel o vhodném okamžiku, kdy se vyjádřit. Ale svým váháním vše promeškal. Den a Noc se milovali nade všechno na světě a jeden bez druhého už nedokázali být.

A tak, když se konečně jednou Osud rozhodl položit Luně k nohám své srdce, nalezl ji v besídce v objetí s jejím miláčkem Dnem. Spočívala mu v náručí, hleděli si vzájemně do očí a byli tak obklopeni aurou své lásky, že sotva vnímali vůni růží, kterými byla besídka zarostlá. Šeptali si ona bláhová slovíčka, spojená s láskou vždy a všude a přerušovali své žvatlání něžnými polibky. Tak je uviděl Osud a vztek a zášť mu zastřely mysl. Bolelo ho srdce z té beznaděje, která vystřídala toužebné očekávání. Jak jen ho mohla Luna tak zklamat? Jak mohla své srdce naplnit láskou k někomu jinému? Proč ho podvedla? Přece ji tolik miloval!

Vůbec si neuvědomil, že ona o jeho lásce neví, že ji křivdí a neprávem obviňuje. Chtěl jen ublížit, způsobit těm dvěma stejnou bolest, jaká stravovala jeho, aby se jí zbavil. Chtěl srazit a pokořit to hrdé čelo Dne, když se vyznával ze své lásky k Luně, Chtěl uhasit tu záři v očích královny Noci, když poslouchala ta vášnivá slůvka svého miláčka. A tak, aby jim co nejvíce ublížil a dal jim poznat bolest, kterou kvůli nim cítil, zaklel Lunu strašlivou kletbou, kterou ji odsoudil k věčnému putování temnou oblohou. Zaklel milence k věčnému odloučení, k odchodu jednoho ve chvíli nástupu vlády druhého.

Luna nechápala, proč jí její přítel Osud způsobil takovou bolest. Zapřísahala jej, aby odvolal svou kletbu, aby jí vrátil jejího miláčka, její štěstí, její život. Nechápala, proč jí sebral její lásku. A teprve tehdy, když Osud uviděl zoufalství a nekonečné proudy slz v očích královny Noci, uvědomil si, jak jí ukřivdil. Ale už bylo pozdě. Kletba byla vyslovena a zrušit ji nelze.

Luna s pláčem utekla do svého smutného tmavého království a ronila hořké slzy nad ztracenou láskou. Osud jí chtěl aspoň trochu ulehčit to trápení. Měl hrozné výčitky! Odsoudil svou tajnou lásku k zoufalé samotě v temném smutném království, ač jí chtěl dříve darovat celý svět. Aby zmírnil její žal, obklopil ji poddanými, kteří měli rozjasnit její žití - hvězdami. Ale cožpak mohly sebejasnější a sebezářivější hvězdy nahradit sladké okamžiky l á sky? Jen jí nadarmo připomínaly zářící oči Dne ve chvílích jejich štěstí.

Nyní jen z dálky může přihlížet, jak odchází, aby jí předal vládu nad nebem, jak jí zdraví zbytky zlatooranžových paprsků, jak rozsévá po obloze nachově zbarvené obláčky, aby jí tak sdělil, že i jemu krvácí srdce steskem. Avšak dříve, než se mohou setkat, musí Den znovu zmizet, aby probděl dobu do rána, než bude moci zářivými barvami úsvitu pozdravit aspoň na dálku svou lásku. Nebe se rozzáří všemi odstíny růžové, fialové a modré,jež přecházejí jedna v druhou. Nádheru svítání ukončí znovu zlatooranžová, oslavující východ Slunce a završující přivítání. Královna Noc musí odejít, přichází Den.

Luna se ujala své vlády a využívala své moci, aby pomohla nešťastně zamilovaným naplnit jejich sny a touhy. Aspoň jejich prostřednictvím prožívala ozvěnu vzrušeného štěstí lásky. A Osud, vědomý si své viny, naslouchá přáním, jež mu Luna předává, a snaží se jim aspoň z části vyhovět. Proto se milenci obracejí se svými vzkazy k hvězdám, neboť jejich královna je vlídná a má pochopení pro lásku. Nejspíš proto, že i ona po ní velice touží a má radost, když může pomoci těm, kteří se k ní utíkají. Ona svého miláčka vídá tak zřídka! Nemohou být spolu déle, než několik krátkých chvilek. Jen za obzvlášť šťastných dní se jim podaří být spolu déle, to když se za jasného dne objeví v pozdním odpoledni trůn královny Noci na modré obloze či za letního jitra nezmizí s příchodem Dne. Potom je jí aspoň na chvíli povoleno obdivovat krásy svého miláčka. Její oči zabloudí k modrému nebi, k bílým obláčkům, laskají se se zelenou trávou, pohrávají si s čerstvě rozvinutými lístečky bříz, jež se třepetají ve větru. Uši jí naplňuje cvrlikání a štěbetání ptáků, kteří za jejího panování spí nebo se budí strachem z temnoty.

Za tyto chvíle štěstí platí draze ztrátou úcty, její trůn pozbývá jasu a je na nebi téměř neviditelný. Ale co je to proti možnosti být aspoň na chvíli v blízkosti své lásky. Ale postupně je buď Noc nebo její miláček Den nucen ustoupit a předat vládu druhému, jehož trůn zazáří v celé nádheře, obklopen bělostnými obláčky Dne či zářícími hvězdami Noci.

Tak provždy pluje královna Noc na svém proměnlivém stříbrném trůně temnou oblohou, její miláček Den zalévá svou září azurové nebe a čaroděj Osud? Ten se snaží zapomenout na bolest, jež bez příčiny seslal na ty dva a někdy proto dopřeje jiným dvěma horoucím srdcím aspoň trochu štěstí.”

Tak vyprávěla jednou, když stříbrný trůn královny Noci jasně ozařoval krajinu, Paw L´Skha Kereku L´Relovi.

Vyslechli jste báji či snad pohádku, kterou si vyprávějí dryády v podhůří Toránských hor, když jim rozbouřená mysl nedovoluje spát.

Nejsem dějepravec, abych pátral po zprávách z prescribačního období dějin, nehledám stopy po prolínání alternativních světů či nadpřirozeného jsoucna do naší reality, nedoufám zde nalézt ani cestu k pokladům dávno zapomenutých království.

A přece i pro mě, jako skoro pro každého kulturního člověka, mají tato díla svou přitažlivost. Vždyť odkud čerpáme své vědomosti o čtveřici bratrů Etonovi, Setonovi, Ketonovi a Betonovi? Jak bychom jinak poznali moudrého Ukururribu? A samozřejmě, z hlediska současné ertarské vědy patří do říše bájí a legend i slavný Taor či dokonce Mr. Skha a neméně i tajuplná postava “Toho, který ví”, jakkoli se zdá být díky nálezům prof. Zaca Complaina v podhůří Toránských hor jejich historická existence prokázána.

V tomto konkrétním případě mě však zaujala především astronomická podstata pohádky. Vím, namítnete, že tento motiv bývá v bájích poměrně běžný, ale to mu nic neubírá na zajímavosti a významu. Navíc lze v těchto případech někdy ověřit reálný podklad pouhou aproximací popisovaných jevů do současnosti či naopak. Uznávám, v případě pohádky O královně Noci a jejím miláčku Dnu to není dost dobře možné. Zbývá tedy zjistit proč.

Ze současných pozorování, ba dokonce z denní zkušenosti víme, že stav oblohy, popisovaný dryádou Paw L´Skha v pohádce, tedy Měsíc a Slunce vyskytující se na obloze zároveň, v těsném sousedství, neodpovídá skutečnosti. Zato její popis oblohy po uskutečnění kletby zlého čaroděje Osudu již plně koresponduje se známým stavem, obě tělesa se míjí a jen mimořádně jsou pozorovatelná najednou. Výjimkou je pochopitelně pohled z kosmu, kdy pozorovatel na oběžné dráze vidí Slunce i Měsíc spolu, často dokonce v těsném sousedství a podstatně jasněji, než při pohledu skrz atmosféru.

A zde se dostáváme k jádru problému. Je možné, aby přírodně žijící dryády, neznalé jakékoliv techniky, složitější než luk či hliněný hrnec, věděly, jak vypadá pohled na Ergeu z kosmu?

Samozřejmě očekávám hlasité volání: “A proč by ne?”, vyvolané znalostí Zprávy o výzkumu objektu P4. Jistě, možné to je. Nemáme sice žádné důkazy o styku mezi pravěkými obyvateli Querské náhorní plošiny a toránskými dryádami, ale připustíme-li návštěvu mimozemšťanů v jedné oblasti Tarosu, proč ne jinde? Je zde jen jeden malý problém. Neexistuje žádný sebemenší náznak této návštěvy, neboť tuto jedinou pohádku odmítám považovat za důkaz.

Domnívám se, že její zdroj je třeba hledat jinde. Je všeobecně známo, že lidé, žijící v těsném sepětí s přírodou, ovládají své vnitřní síly mírou nevídanou u lidí, degenerovaných působením civilizace. Vždyť telepatické schopnosti, mimosmyslové vnímání, telekineze a senzibilita, ovládnutí vitálních funkcí až k jejich utlumení do stavu klinické smrti, zvládnutí hypnózy i pohledů do budoucnosti a samozřejmě v neposlední řadě dokonalá znalost přírodní magie - to vše dává jednoznačnou odpověď na náš problém.

Dryády, především “Matky rodu”, ovládající tzv. pozemská kouzla, dokázaly kromě řízení všedního života svých rodů i předpovídat budoucnost (přinejmenším na několik dní a aspoň v hrubých obrysech i let dopředu), což jistě mělo nemalý význam, když pro nic jiného, tak kvůli počasí, jehož znalost byla pro přírodně žijící společenství životně důležitá. Měly nepochybně i značné léčitelské schopnosti, dokázaly vyhledávat vodní prameny i dorozumívat se na dálku. Obě poslední dispozice, byť v jednodušší formě, lze nalézt u většiny dryád.

Na základě vlastních poznatků tedy tvrdím, že kořeny uvedené báje je třeba hledat ve skutečných prožitcích, které některým zvlášť dobře disponovaným dryádám umožnila znalost a ovládnutí levitace, dovedené až k dokonalosti. Takto mohly, možná při kolektivním spojení několika myslí, dosáhnout svým odhmotněným vědomím až do kosmického prostoru. Skutečnost, že dnes není možné tyto schopnosti jednoznačně prokázat, znamená toliko to, že takto disponovaní jedinci se vyskytují jen zřídka a je dokonce možné, že ve stále klesající populaci toránských dryád již zcela vymizeli anebo jejich počet poklesl pod hranici, kdy je spojení myslí dostatečně efektivní. I tuto skutečnost se zdá pohádka naznačovat prokletím zlého čaroděje Osudu.

Myslím si, že tato alarmující skutečnost nás nutí věnovat zvýšené úsilí bádání v této oblasti, prováděnému samozřejmě nanejvýš ohleduplně a spojenému s maximální ochranou přirozeného ekosystému toránského podhůří, do něhož neoddělitelně patří jak Fenomén Fénix tak i divoké dryády. Jeho narušením bychom mohli nejen spáchat neodčinitelné kulturní škody, ale i připravit se o neocenitelné vědecké poznatky.