Monumentální dílo Storkovského rukopisu je vlastně filmovým zpracováním známé staroertské báje Ertaoragea. Děj filmu se ve všech hlavních rysech shoduje s původní bájí a není tedy třeba vzhledem k obecné známosti z této strany dílo rozebírat. Ertaoragea je však svým zařazením mimo rámec jednoznačně definované kategorie zfilmované báje. Zobrazením Taora i výtvarným provedením některých klíčových scén se do díla promítly i prvky sci-fi a fantasy bez jakékoli újmy na kvalitě díla nebo na celkovém vyznění báje o dávném ertském hrdinovi. V báji nevysvětlený původ Taora a místa, odkud přišel do Toránských bažin k tehdy roztříštěným kmenům budoucího jednolitého národa Ertů je ve filmovén zpracování podán jako příchod Taora mimozemšťana. Taorovo přistání i jeho příchod k lidem je podán realisticky a třebaže není organickou součástí starověké báje, nijak ji nenarušuje. Taorovo úsilí o sjednocení roztříštěných a často i znepřátelených kmenů na jednotlivých ostrůvcích uprostřed nepřehledných bažin je pak podáno plně ve stylu i duchu báje. Ve způsobech a metodách, kdy přesvědčuje lid o slepé cestě vývoje uprostřed bažin a o nutnosti přejít Toránské hory a sejít do úrodných nížin jsou opět použity některé prvky SF. Jsou zároveň obrazem postoje tvůrčího štábu na celou báji a snad i zobrazením toho, jak by si přáli, aby se dějiny skutečně odehrávaly. Opět je však začlenění provedeno naprosto harmonicky a ani zarytí historikové a literární badatelé nenacházejí na podání Taora, jako příchozího z hvězd, nic zavrženíhodného. Naopak při sledování děje a atmosféry filmu nabývá i zmíněný odborník dojmu, že je to jedine možné vysvětlení celé báje i několika nejasností, které se vyskytují v nejstarších nalezených spisech tohoto eposu. A to je opět prvek typicky Storkovský, kdy podmanivou scénou svého díla dovede diváka natolik uchvátit a zaujmout, že mnohého přesvědčí o své pravdě jako jediné možné. Následující části zobrazující přechod přes Toránské hory, srážky s místními divokými kmeny i Taorovo setkání s velikou (a podle báje jedinou a celoživotní) láskou, toránkou Taoné jsou podány naprosto věrohodně. Posledně jmenované scény, kdy dochází k přerodu divoké ostražitosti v pocit spříznění a nakonec v oboustrannou lásku, jsou pravým hereckým koncertem Gimsona Freemana a Rafaely Sandové. Nemá to nic společného se šablonovitostí, citovou plochostí a křečovitými pohyby podobného námětu ve filmu Kira. V závěru filmu stejně jako v závěru báje zakládá Taor se svými nejvěrnějšími druhy novou říši Ertů, z níž později vznikne ve své době nejmocnější říše světa. Scénář a hudba k filmu tradičně jsou vysoce kvalitní, jak zaručují i jména tvůrců. Lucas Stork se po režijním "úletu" Kira vrátil k perfektní profesionální práci známé z Posledního krále. Přestože za kamerou stál tentokrát nováček Storkova týmu, George Gradall, nese i kamera známky vysoké profesionality. George Gradall také není žádným nováčkem za kamerou. Dlouhá léta působil ve filmových ateliérech Wasbreedingu, kde společně s režisérem Teodorem Graafem natočil řadu historických snímků. Například i u nás promítaný film Piráti velkého oceánu (1978), Pád Gardermoenu (1980) nebo historický velkofilm El Dar (1985). Jedinečný herecký výkon podal Gimson Freeman, který se po natočení Posledního krále dokonale sžil s postavou Taora, takže jej nakonec zahrál mnohem vyzráleji a přesvědčivěji, než Taora staršího a zkušenějšího v Posledním králi. Herecký koncert vynikajícím způsobem doplňovala Rafaela Sandová, která, přestože je jí teprve 24 let, má za sebou množství filmových rolí. Poprvé se objevila na plátně ve svých 13 letech v hlavní dětské rili dobrodružného seriálu Strážci lesa (Honeycarry, 1978). Později hrála v sérii filmů o hrdinovi špionážních služeb Lion Carter I - XXI (Honeycarry, 1980-83) a nezapome-nutelným způsobem ztvárnila i Daniiskou princeznu v již zmíněném El Dar (Wasbreeding, 1985). Celkově lze Storkovu Ertaorageu označit za jedinečným způsobem zdařené ztvárnění stáré ertské báje. Přestože bylo toto téma zfilmováno již několikrát, např. Taorova vláda režiséra Filipa Malary (Ertar 1947), Ertaoragea režiséra Martina Becka (Ertar 1967), nebo Taor - bůh honecarryiského režiséra Martnina Berryho (Honeycarry 1978), je Storkovo zpracování nové, neotřelé a stane se z něho patrně významný mezník v dějinách erarské konematografie zaobírající se historickými filmy a ztvárněním různích bájí a pověstí.
|