"Kdysi velmi dávno, když ještě bylo nebe plné živých bytostí, když všude bylo jen světlo, teplo a hojnost, zaslechli jsme od cizinců první zprávy o Požírači. Požírač světla, to byl démon zrozený kdesi na samém konci kosmu z temnoty, chladu a beznaděje. Jeho jedinou tohou bylo pohltit svět, zničit jej. Všude kam přišel, alespoň tak jak to vyprávěli cizinci, rozséval zmar, zkázu a nenávist. Samozřejmě se mu náš veliký Rozsévač světla postavil na odpor. Byl však téměř sám. Mnoho světů, které zrodil a osil životem bylo však příliš mladých, než aby přišlo na pomoc svému tvůrci. Jen několik nejvěrnějších pomáhalo Rozsévači a opatrovalo Kříšťál, ten hlavní a nejcennější zdroj světla, síly a dobra. Na straně Požírače stál mocný spojenec, všeobecný Chaos, do kterého všechno živé i mrtvé odnepaměti směřovalo a směřuje. A pak také Služebníci temnoty. Krutí bezcitní tvorové, jejichž jedinou tohou a životním cílem bylo rozsévat smrt a zmar a neuvědomali si, že i na ně jednou dojde řada. A pak došlo k tomu velikému boji mezi Rozsévačem a Požíračem. Trval mnoho dní i nocí, zhasínaly hvězdy i pukaly v oslňujících explozích, které přinášely nepravé úsvity. Až nakonec Požírač Rozsévače přemohl a mrštíl jím tak zprudka do našeho slunce, až to na druhé straně vyronilo žhavou slzu, která během let vystydla a nyní nám za nocí svítí nad hlavami jako připomínka na doby, kdy byl svět šťastný v záři Křišťálu. Ale Křišťál nezmizel ze světa. Službníkům temnoty se jej nepodařilo zmocnit. Nejvěrnější Krystal ukryli hluboko v Západních horách. A jednou za rok nás jeho záře navštěvuje. A navštěvuje nás takto, kam až sahá pameť našich nejstarších pamětníků. Služebníci temnoty však Křišťál stále hledají a proto my tu střežíme Bránu věčnosti a nesmíme nikomu dovolit za ní vstoupit. Jednou, až bude Temnota opět poražena, objeví se znovu Rozsévač a za pomoci Kříšťálu nastolí na světě opět štěstí a světlo." Tolik říká stará Báje, kterou si každoročně připomínají lide z Roanovy vesnice, když se připravují na svátek Světla. Svátek Světla, který se koná od nepaměti, je největším svátkem roku. Vždyť přináší Světlo. A spolu s ním dobro a štěstí a příslib příští bohaté úrody a hojných lovů i příslib veselých a zdravých dětí, největšího bohatství vesnice. *** Údolím se k vesnici blíží deset podivných černých jezdců. Děti se při jejich spatření přestávají smát a vyděšeně se schovávají za matky. Muži se podvědomě chápou zbraní. Černí jezdci však nejeví sebemenší nepřátelské úmysly. Prosí o přístřeší a trochu jídla. A lidé z vesnice jsou pohostinní. A navíc se blíží svátek Světla a všichni v povznesené náladě očekávají noc. A tak se snadno vyrovnají s tím, že letos poprvé budou v době většího svátku vesnice přítomni cizinci. A tak brzy všichni zapomínají na první nepříznivý dojem a dokončují poslední přípravy na nadcházející večer. Jen Roan je stále uvnitř neklidný. Ještě nikdy v době slavnosti neměli hosty. Nemůže je však poslat pryč. Nařídí proto zesílení stráží u Brány věčnosti a umíní si cizince sledovat. Večer se na návsi rozhoří ohně, všichni se radují a tančí. Jen cizinci tiše sedí v ústraní. Roan je stále sleduje. Blíží se půlnoc. Všichni poklekají, čelem k Bráně věčnosti. Ohně uhasínají. Půlnoc. A náhle, opět neočekávaně, daleko v horách zazáří světlý bod a Bránou věčnosti pronikne na náves stříbřitý paprsek. Všechny zaplavuje pocit štěstí a radosti. A najednou tma. Takhle to přeci nikdy nebylo. Světlo zalévalo ves a nastolovalo klid v duších Roanova lidu. Až nakonec všichni spokojeně usnuli. Teď záře zhasla tak náhle. Roan se zvedá a rozhlíží. Ihned spatří cizince, kteří stojí, gestikulují a ukazují k Bráně věčnosti. Když postřehnou, že si je vesničané prohlížejí, nápadně rychle se uklidňují a odcházejí do chýše pro hosty. Tu noc neusínají lidé ve vsi klidně. Co to jen mohlo znamenat? I Roan spí těžce. Pronásledují jej vidiny, zdá se mu o postavách z báje, o tom, že jej volají strážci Křišťálu. Probudí jej výkřik hlídky. Chýše cizinců je prázdná. Stráže u Brány věčnosti pobity a všihni koně pryč. Cizinci porušili tabu, vkročili do Brány věčnosti. Stihne je hněv celé vesnice. Roan však cítí, že za tím je něco víc než jen porušení tabu. Roan ví, že jeho povinností je nyní osedlat svého koně, který mu zbyl jen proto, že si jej na noc bral do svého domu, obléci rodinnou zbroj a vyrazit po stopách Černých jezdců. A musí jet sám. Práce ve vesnici je teď mnoho, navíc chybí několik mužů, kteří byli zavražděni u Brány věčnosti. Již několik dní sleduje Roan stopy Černých jezdců. Směřují přímo do Západních hor. Tam kde se rodí Světlo sváteční noci. Při jedné noční zastávce napadne Roana strašná myšlenka. Co když jezdci jsou Služebníky temnoty. To by byl Křišťál ve strašlivém nebezpečí. "Ano, je v nebezpečí. A jen ty můžeš pomoci!" ozval se přímo v Roanově hlavě hlas. "Vysoko v horách je ještě jedna brána. Brána Světla. A v té budou cizinci za třicet dní. A tam je musíme zničit, jinak je Křišťál ztracen. Musíš se vydat do Pouště Měsíčního svitu. Za deset dní je úplněk. Když si pospíšíš, dorazíš tam včas. Jen v noci za úplňku tam lze spatřít a nasbírat Zářivé slzy Rozsévače. A potom musíš hledat a nalézt v horách Černého sněhu sídlo hada Ogana. Had chrlí oheň. Obětuješ mu všechny slzy Rozsévače. Až je svým ohněm promění vzářivou tekutinu, musíš Ogana zabít a touto tekutinou zkropit jeho kamenné lože. Tak vznikne štít ze slz Rozsévače. Ten musíš dopravit na vrchol Modré hory a umístit tak, aby stín vrcholu Dvojité hory při východu slunce 29. den po Svátku světla padl doprostřed štítu. A pak jej musíš střežit. Možná se jej Služebníci temnot pokusí zničit." "Kdo jsi?" objevila se v Roanové mysli otázka. Oslepilo jej bílé světlo. Měl pocit, že se dívá do rozzářené mlhy. "Jeden z nejvěrnějších strážců Kříšťálu!" *** Roan se vydal na dlouhou a strastiplnou cestu do pouště. Vegetace řídla, život kolem mizel. Až zbyly jenom samé skály. V noci strašlivý mráz, ve dne vedro, až se vařila krev v žilách. Těžce se Roan probíjel pustinou. Mnohokrát by již padl, ale myšlenka, že má v rukou záchranu Křišťálu, jej hnala vpřed. Až nadešel úplněk. Poušť se v noci rozzářila miliónem stříbrných kuliček. A Roan sbíral. Tělo mu tuhlo v tom vražedném mrazu, ale nepolevil. Cestovat po poušti se dalo jen v době krátce po úsvitu, než se vše rozpálilo a chvíli po západu slunce, než se pouště zmocnil smrtící mráz. Po mnoha dnech strastiplného putování se podařilo Roanovi dojít do vsi pod horami Černého sněhu. Obyvatelé se jej ujali a poskytli mu všemožnou pomoc. Roan se rychle zotavil z vyčerpání. Jednou v noci jej probudil křik a hluk boje. Když se dostal ven z hostitelova domu, bylo již po boji. Několik mrtvých vesničanů leželo v krvi a v dálce v temnotě dozníval podivný nelidský smích a zoufalé výkřiky. Roan se tak seznámil s největším utrpením této vesnice. Vysoko v horách, v temných jeskyních žili odporní skřetové, sluhové hada Ogana. A skřeti na svých nočních výpadech do vsí pod horami brali ženy a děti, jako potravu pro svého pána. Všechny trestné výpravy proti skřetům končily beznadějným blouděným v nekonečných jeskyních a chodbách. A tak nezbývalo, než se mít stále na pozoru. Tentokrát se skřetům vyjímečně lov podařil. Zastihli hlídku nepřipravenou, zmocnili se stařešinovy dcery a ještě asi pěti dětí z další chýše. Roan ihned navrhl trestnou výpravu, kterou slíbil vést a pomstít mnoho obětí. Horalé mu na oplátku slíbili pomoc při výrobě a dopravě štítu. A tak netrvalo dlouho a skupina bojovníků se vydala na cestu do hor. Podařilo se jim nálezt vstupy do nitra skal. Pronikli hluboko do temných chodeb, tak hluboko, jak dosud nikdo nebyl. Dojde k několika střetům se skřety, až jsou nakonec Roanovi lidé zajati a dopraveni před Ogana. V průběhu dlouhého obětního ceremoniálu se podaří Roanovi osvobodit a vydráždit hada. Ten pak svým dechem roztaví slzy Rozsévače. Ten osvobodí své přátele a dojde k rozhodující bitvě, ve které nečekaně přichází lidem na pomoc podivná, cizí a nebezpečná bytost snad ze samého středu země, která požírá skřety. Lidem se podaří Ogana zabít a na balvan, na kterém had celá století ležel a který je jeho pohyby ohlazený, vylijí roztavené slzy. Když štít vychladne, nastává další část cesty. Dopravit jej ven z pozemí, přičemž jim v cestě stojí nejen zbytky skřetí armády, ale i úzké chodby. Nakonec je štít převyšující svou velikostí statného muže venku a skupina se s ním šplhá na vrchol Modré hory. Musejí spěchat. Jsou unaveni, ale nesmějí se ani na chvilku zastavit. Brodí se sněhem, padají vyčerpáním. Ale kdyby se opozdili, bylo by všechno marné. Ráno bude 29. den po slavnosti Světla. Den, kdy musí nastavit štít. Řádí chumelenice. Není vidět skoro na krok. Pokud se mraky neroztrhají, Dvojitá hora nevrhne stín a stejně budou všichni ztraceni. Daleko na východě pomalu, opatrně mizí čerň noci. Blíží se východ slunce. Černí jezdci spěchají. Mají za sebou dlouhou pouť. Tak dlouho hledali nějakou stopu, která by je dovedla ke Křišťálu. Až té noci spatřila jeho svit. Jak se jich světlo dotklo, Křišťál ihned zhasl. Přesto se jim podařilo i při tom krátkém záblesku určit polohu. A teď jedou najisto. Zmocní se Krystalu. Konečně. Po tolika staletích se jejich pán dočká. Zmizel Rozsévač a teď zmizí i Křišťál. Již jim nebude nic stát v cestě. A hvězdy začnou zhasínat. Jedna po druhé, po desítkách, po stovkách. Na planetách zamrzne život. Vesmír se propadne do temnoty a chladu. Celý se stane panstvím Požírače. Služebníci temnoty se již blíží ke skalní bráně, za kterou v tom jediném skalním masívu musí být ukryt Křišťál. Rychle. Vychází slunce. Dnes to bude naposled. Vyčerpaní lidé dorazili na vrcholek hory. Bouře se uklidnila. Stále je noc. Ne, již ne. A jako by samo slunce chtělo přispět ke své záchraně, rozhání mraky. Obzor světlá. První paprsky nového dne pronikly do kraje. Dvojitá hora je tam. Stín. Rychle. Služebníci temnoty se blíží k bráně. Do cesty se jim staví dva Nejvěrnější, dva strážci Křišťálu. Ti však nejsou vážnou překážkou. Brzo upadají přemoženi do prachu. Náhle ze skály za nimi vytryskne záře. Křišťál. Je tam. Paprsky proniknou Bránou světla a na chvilku jezdce oslepí. A kdesi daleko proniknou zase již střeženou Branou věčnosti a na chvíli ve vsi přezáří úsvit. Jezdci jsou oslepeni. Čekali však, že se Křišťál bude bránit. A mají štíty. Náhle však ze skály vyráží druhý paprsek. Míjí Služebníky vysoko nad jejich hlavami a ztrácí se v dálce. Sotva se Roanovým lidém podařilo nastavit štít, spatřil Roan kdesi v dálce, až na obzoru zazářit jiskřičku. Tam někde je bájné sídlo Křišťálu. Mocný záblesk světla jej udeřil do očí. Světlo proniklo dálkou ke štítu a vrátilo se zpět. Než stačili Služebníci temnoty udělat další krok, udeřil je druhý paprsek do zad. A na to nebyli připraveni. Paprsky se střetly. A rozdrtili v jediném okamžiku nebezpečí, které hrozilo Křišťálu i světu. Roan poznal, že svůj úkol splnil. Sestoupil s lidmi dolů do jejich vesnice. Návrat byl triumfální, neboť se podařilo zachránit všechny děti z posledního únosu. A pak se Roan vydal domů a věděl, že k nim bude záře zase každý rok přicházet a bude přinášet štěstí a hojnost, dokud se neobjeví další Služebníci temnoty. Ale to už si s nimi bude umět poradit. *** Uvedený příběh je volným převyprávění scénáře filmu. Film samotný se mi dosud nepodařilo shlédnou, neboť společnost Parnastar Etarea, která jej vyrobila, jej dosud uschovává v tajnosti. Poprvé bude film uveden do Ertarských kin až při oslavách Dne SF (2. únor dle gregoriánského kalendáře - pozn. red.). Měl jsem tedy možnost seznámit se pouze s dějem a nemohu bohužel posoudit vizuální stránku, efekty a herecké výkony. Snad příště. prosinec 1988 STARKNEST (Pro nedostupnost originálních snímků byly k ilustraci použity záběry z natáčení dokumentárních historických filmů o Ertaru. Pokud je v některých případech ilustrační funkce jen přibližná, omlouvám se. SŠ )
|
