Kršle všeho toho, co mnohaletým šukáním po vískách zapadlých mezi vlastenci bělovlasými sebrati lze bylo, daleko ještě nepostačuje k jasnému prohlédnutí do všech oborův šeré starožitnosti. Ještě vždy vysílá dějezpytec otázek na tisíce nadarmo do temných a hluchých uší mužů pamětlivých věkův minulých, ženy též pamatují, leč plky prázdné to bývají, a i zableskuje-li se mu tam něco porůznu, bývá často pochybno, světlo-li jest, anebo bludička.
Pověsti takové pak třeba jak zrno nečisté probírati, zrno od plev oddělovati. Se zrnem, jež pak v žádném materiálu historickém opory nemá, nutno zvlášť opatrně zacházeti. Nezřídka i takový příběh sběrateli se přihodí, jenž ceny historické žádné nemá, ba ve světle znalostí suchých a kronik víry hodných na nic se rozplývá. Přesto pověsti tyto zaznamenat dlužno, neb krása jejich, rozlet a fantazie o touze lidu prostého po spravedlnosti vyšší pravdivě vypovídají a o pochopení dobovém krásna uměleckého i morálního leccos čtenáři vnímavému sdělí.
Případem takovým pověst o Pánu pekelných plamenů jest. Ač historicky nevěrná, o duchu doby, ale spíš o duších lidí, vypráví. Ze škamen školních historie ta každému známa. (Viz. S. Švachouček: Historické obrazy, vyd., str. 04.) Král Ukururribu, poslední z rodu Etonů, svůj vlastní hrad Tonorg, do něhož věrolomně pronikli vzbouření zlatokopci a lžikněží Slunce, na popel spálil.
Taková pravda jest. Však fantazie lidu prostého tuto krvavou noc ve vábivou, snů a kouzel plnou pověst oblékla.
Pověst tato na světu neznámé samotě Nový Spořilov zvané dodnes vyprávěná nemá řádného jádra historického. Snad jen děti nebo dospělé s duší dítěte pobaví.
Pád Pána pekelných plamenů
Zatím co se ke strážnému ležícímu bezvládně v bráně sbíhali sluhové, pocítili chladný závan vzduchu šlechtici na schodišti do trůní síně. Úsměvy zmizely z jejich tváří a podívali se jeden druhému do očí, jako by tam hledali pravdu. Za chvíli se už za ten okamžik slabosti styděli a za jejich neproniknutelnými čely se začaly splétat nové sítě intrik.
Chladná dlaň se dotkla i krále a rádců shromážděných v síni. Jeden člověk unikl. Před králem stál vysoký cizinec v čeném plášti zdobeném červeným vyšíváním. Jeho zpupné postavy se memento nedotklo. Smrt se zastavila za ním a zdálo se, že na něco čeká.
*
"Když nehledáš službu, co tě tedy přivádí kouzelníku?" zeptal se král.
"Staré proroctví králi," odpověděl cizinec. "Své pravé jméno ti neřeknu. To chápeš, vydal bych se tím do rukou tvých čarodějů, však lidé mi dali jméno Pán plamenů."
"Slyšel jsem o tobě," kývl král.
"Jsem mocný čaroděj. Vládnu plameny pekelnými, z mých očí šlehá plamen a smrt vždy stojí připravena po mé pravici."
"Začínáš výhružkami? To není moudré," přerušil cizince král a poposedl na svém dubovém vyřezávaném stolci. Přitom se jeho plášť jakoby náhodou rozevřel a rukojeť meče vyhlédla ven. Dlaň vládce se o ni opřela a něžně pohladila drahé kameny vyleštěné dlaní při častém používání zbraně.
Cizinec se usmál a z očí mu vyšlehl blesk. Ohnivý paprsek dopadl na meč a z rukojeti se lehce zakouřilo. Ruka spálená žárem cukla.
"Co je moudré a co ne posoudím sám," pravil cizinec. "Povím ti králi o tom starém proroctví. Říká, že čaroděj, který zkrotí plameny pekelné, stane se králem a bude jím až do smrti."
"A ty jsi zkrotil....?"
"Ano."
"Dobrá tedy, hledej si své království. Ale tady ne!"
"Na mne nekřič, pane. Jsi králem země, ne však mým vládcem. Moje matka byla vědmou. Znalkyní černé magie. Když se jí narodil syn, mocným kouzlem mu přisoudila své schopnosti. Od malička jsem studoval tajné formule, sbíral vzácné byliny za úsvitu i za úplňku, byla to těžká léta. Nikdo si nedovede představit, kolik práce to bylo. Ale dosáhl jsem cíle. Dnes já poroučím a ty budeš poslouchat."
"Do věže s ním," přikázal král. Dva strážcové postoupili kupředu. Stačili udělat jediný krok a změnili se ve sloupy divokého hučícího a pulzujícího ohně. Síň se otřásla nelidským řevem a bolestí. Když se oheň uklidnil ležely na kamenné podlaze dvě hromádky popela a ve vzduchu čpěla spálenina.
"Vzdej se trůnu králi. Pak ti možná daruji život," řekl klidně čaroděj, jako by se nic nestalo.
"Trůnu se nevzdám. Je také mého syna a pro něj ho ubráním."
Král vstal a sáhl po meči. Nedokázal však vytáhnout rozpálenou zbraň z pochvy.
"O tvého syna se hned postarám," ušklíbl se cizinec a mávl rukou. Ze sevřené pěsti mu vylétla malá ohnivá kulička a zmizela ve zdi.
"Mne nepostrašíš svými kouzly," řekl král. "Jdi a nevracej se!" Opět sáhl po meči a ucukl. Zbraň byla stále ještě nesnesitelně horká. Cizinec se křivě usmál. Smrt po jeho boku, jen jemu viditelná si už odnesla své první oběti. Životy dvou strážců roznítily její chuť.
"Staré proroctví říká, že Pán plamenů se stane králem a bude vládnout až do smrti. Říká však také, že jeho život skončí dřív než král bez trůnu svůj počet s Hvězdou uzavře. Proto, jen proto ti život musím darovat, králi, protože v sílu proroctví věřím.
Věřím, že jak bylo v kouři vzácných bylin věštěno, stane se. Proto tebe ušetřím, však trůn hned mi odevzdej. Je marné se vzpírat síle osudu. Jak v kouři vzácných bylin zjeveno, tak...."
Cizincovu řeč přerušil vzdálený výkřik. Ukururribu se nadzvedl na trůnu a pohlédl směrem k chodbě, odkud bylo slyšet chvatné kroky a nesrozumitelný halas.
"Co se to děje?" zeptal se znepokojeně. Zazdálo se mu, že hlas své paní zaslechl. A již královna s houfem dam do síně vtrhla v náručí malý uzlík krajkový.
"Mám jednání," zachmuřil se král. "Neruš paní!"
"Což nevidíš pane?" vzkřikla královna a děcko v saténu a krajkách uložené ke trůnu zvedla. "Malý Bukurro, syn tvůj, horečkou jen hoří. Jeho tvářičky zrudly zákeřným plamenem. Pláče a matku nepoznává."
Král povstal a vztáhl ruce po dítěti. V té chvíli však i cizinec lehce hlavou pokynul. Smrt kupředu pokročila a levou rukou po peřince přejela. Dítě se pod ledovým dotykem zachvělo. Křečovitě sevřelo prstíky, krátce zaplakalo, ale žár nemoci do chladné dlaně rychle utíkal. Děcko se utišilo, jeho ruce klesly na peřinku a tvář prozářil tichý smířený úsměv. Pomalu zavřelo oči a přestalo se hýbat.
Smrt jej ještě jednou pohladila. Když se malého tělíčka doknul král, bylo již studené jako hřbitovní hlína.
"Ne! To ne!" vzkřikl král a divoce se obrátil k čaroději. Nedbaje bolesti vytrhl meč z pochvy, ale v ten ráz vyrostla mezi ním a vetřelcem stěna z hučícího plamene. Kouzelník udělal jediný krok stranou a král, který skrz oheň slepě zaútočil, probodl jen vzduch. Stál tam v ohořelém rouchu, z vousů mu stoupal dým a z očí tekly velké mužské slzy.
Čaroděj chvíli počkal a pak se posměšně zeptal: "Je tu snad ještě něco, co tě k trůnu váže, králi?" Král Ukururribu, poslední z Etonů, potomek knížat Ertaru dědic praotců, upustil meč a zakryl si tvář. Chvíli bylo ticho tak naprosté, že bylo slyšet tikání červotoče v trámech stropu.
Pak král ustoupil cizinci z cesty. Čaroděj s vítězným úšklebkem prošel mezi hrůzou zkamenělými dvořany a usedl na dědický trůn Etonů. Majetnicky obhlédl síň a pokynul stráži, aby krále vyvedla.
Ten ruce ke své paní vztáhl a řekl: "Pojď, paní, půjdeme."
Královna po něm studeným pohledem blýskla. "Půjdeme, pane můj, ale každý sám. Nebudu žít s mužem, který přihlížel vraždění svého syna a neochránil ho. Zprošťuji tě, pane tvého svatebního slibu. Žij, jak umíš. Já si nebudu hledat jiného. Půjdu do kláštera a zasvětím svůj život Hvězdě. Nechci jiné dítě, žádné mi nenahradí syna. Nechci znovu po boku tvém či po boku jiného, kdo se domnívá, že panovníkem jest a zatím hříčkou je v rukou potulných kejklířů, hledět na mrtvé dítě. Jdi pane, já půjdu také, leč každý sám půjdeme." To řekla a nabízenou ruku minula bez povšimnutí. S hrdě zvednutou hlavou, zaťatými zuby a slzami na krajíčku královna opustila síň.
Král Ukururribu se rozhlédl kolem sebe. Viděl jen strach, sklopené hlavy a samozvance na trůně. S povzdechem i on sklopil hlavu, ale pak se narovnal a pohlédl nepříteli do očí. "Přiznávám porážku a svůj trůn ti přepouštím. Však řekls, že tě přežiji. Pamatuj, že každá chvíle mého života bude bojem proti tobě. Přísahám...."
Leč nedokončil svou řeč. Čaroděj mávl rukou a ohnivý vítr zatočil králem a mrštil jím na schody. Smrt rozběhla se za ním, ale král mohutnými kroky živlu unikl. Vyběhl před hrad. Tam již věrný sluha Daral stál a držel za uzdu oblíbeného králova vraníka.
"Co královna?" zeptal se krátce Ukururribu. Daral beze slova pohybem hlavy ukázal na hlouček zbrojných pacholků a dvorních dam, který vířil kolem kočáru se znakem královnina rodu.
"Máš pravdu," pousmál se nevesele král. "Elena z Reanů se neztratí. Slib manželský mi vrátila až příliš snadno. Hvězda je mi svědkem, že řekla, že míří do kláštera. Hvězda také nejlépe ví, zdali ji tam někdo okem zahlédne. Nejspíš pojede rovnou na panství svého otce poptat se po jiném muži, skrze něhož by mohla vládnout." Usedl na koně a ujistil se, že jízdní brašny jsou plné. "Zlato a jídlo," odpověděl na nevyřčenou otázku sluha.
"Ty nepojedeš se mnou?" zeptal se překvapeně král. "Nevidím druhého koně."
"Počkám zde," vysvětlil sluha. "Ty se, pane, vrátíš."
"Nevím proč bych se vracel," řekl smutně král: "Syn je mrtev, žena mne opustila, na trůně sedí samozvanec a nikdo se proti němu po mém boku nepostavil. Nemám tu už ničeho."
"Mýlíš se, pane," nesouhlasil Daral. "Jsou tu lidé, kteří ti věří. Když ty sám jsi byl poražen, zalekli se, ale nezradili. Skryli jen své zbraně, sklopili oči a čekají na tebe, na tvůj návrat. S tebou v čele půjdou vojska na jistou smrt. Musíš jim však být vůdcem, ukázat cestu a svým čistým štítem být zárukou pravého boje.
Nediv se jim pane. Jsou to jen lidé. Viděli, jak jejich všemocný pán, rytíř bez bázně a hany, v jednom okamžení silami pekelnými zdrcen a zlomen byl. Viděli, jak to nejdražší, svého syna, před vetřelcem ochránit nemohl.
Jsou zastrašeni, avšak proti tobě, pane, nikdy nevystoupí. Budou samozvanci posluhovat, daně pro něj vybírat, ale ve dne i v noci na tvůj návrat čekat a po něm toužit."
"Jak si tím můžeš být jist?" zeptal se hořce král. "Budou sloužit každému. Skloní se před každou mocí a bude jim jedno...."
"Ne tak pane," přerušil ho Daral. "Tebe poslouchali, protože tys byl potomkem slavného rodu a navíc ještě nejlepším z nich. Uznávali tě jako muže a tvůj původ na misku vah až potom kladli. Uznávali tě jako nejlepšího, ale přitom jsi byl jedním z nich. Ten cizí je jiný. Oni se ho bojí, proto mu budou sloužit. Ale právě proto nebude nikdy jedním z nich. Budou na tebe čekat, pane. Budou mu sloužit, ale toužit po tobě. Vrať se pane brzy!"
S těmito slovy Daral pustil uzdu koně a silně ho poplácal po boku. Kůň vyrazil. Král se ohlédl na mohutnou siluetu hradu. Tonorg se proti večerní obloze rýsoval jako hrozivá zubatá kamenná čelist. Pak se jezdec slil se zvířetem a pobídl ho k trysku. Teprve když hrad zmizel za zátočinou cesty ve skalách, jezdec nechal koně zvolnit a začal přemýšlet o cíli své cesty. Zatím to bylo jednoduché, jel prostě pryč. Pryč od ukradeného hradu, pryč od své porážky, pryč od ženy, která ho zradila. Ale kam?
Král povolil zvířeti uzdu a zamyslel se. Po rozchodu se ženou nebylo moudré hledat útočiště u některého z Reanů. Příbuzní Eleny z Reanů se postaví na její stranu a odmítnou jakoukoliv pomoc. Oronové a Wadelové jsou sice stará šlechta, ale jejich hrady jsou příliš daleko. Ačkoliv ne. Jeden z Wadelů má tvrz blízko. Je to sice mladík chudý, navíc po matce s Reany spřízněný, ale čestný a rozumu bystrého.
Král se zamračil. Vídal sice mladíka u svého dvora, ale teď si nemohl vzpomenout na jeho jméno.
Byl to mládenec jako jiskra. Jeho matka Peala byla nejkrásnější sestrou královny Eleny a syn po ní zdědil krásné havraní kadeřavé vlasy. Otec mu padl kdesi v cizině a mladý rytíř, kterého matka držela v bezpečí rodné tvrze, brzy po tom odešel z domova a začal samostatně hospodařit na malé tvrzi v horách na samé hranici královských lesů.
Král se musel usmát, když si vzpoměl, jak mu na opravu zanedbané tvrze povovil jako pomoc do začátků kácet dřevo ve svých lesích. Když tam po roce zavítal, byly lesy široko kolem vykáceny a král musel své povolení zrušit. Nemohl předem tušit, jak čilí budou pacholci, které Attor....
Ovšem, mladý bouřlivák se jmenoval Attor! To byl jediný skutečný nezávislý soused, mladík s horkou krví, pyšný na svou nezávislost a na přátelství samotného krále. Jedině on může poskytnout spolehlivý útulek bývalému vládci země.
Král se znovu usmál, tentokrát smutně. Pak pobídl koně. Jeho cesta už měla jasný cíl.
*
"Co budeš teď dělat pane?" zeptal sa Attor po pozdní večeři.
"Nevím," odpověděl král. "Co bys mi poradil ty? Co bys dělal na mém místě?"
"Šel bych se poradit s poustevníkem," řekl bez váhání mladý zeman. "Je to starý a moudrý muž. Mnoho zná, mnoho zažil, ten by mohl pomoci."
Ráno tedy osedlal král koně. Pomoc i doprovod odmítl.
Jeskyni svatého muže našel podle Attorova vyprávění snadno. Byla kus stranou od stezky vedoucí průsmykem, ale dým z ohně, na němž si poustevník připravoval snídani, ji snadno prozradil.
"Hej, vylez poustevníku," zavolal král a mimoděk se ohlédl dolů, kde se pod strmou skalní stěnou pásl jeho kůň.
Chvíli se nic nedělo. Pak náhle ze tmy jeskyně vyskočil čilý stařík s nahým mečem v ruce. "Co chceš vandráku," zeptal se nepřátelsky a podezřívavě si krále změřil. Ukururribu se mimoděk usmál. Meč se k poustevníkovi nehodil. Bylo vidět, že se zbraní neumí zacházet. "Odlož meč a poklekni, jsem tvůj král," řekl panovník. "I když králem už vlastně nejsem," opravil se hned. "Proto jsem se s tebou přišel poradit."
"Promiň pane," omlouval se poustevník. "Špatně vidím. Tvůj šat zdá se mi jakýsi ohořelý." Poustevník zasunul meč za opasek a přiblížil krátkozrace tvář až ke královskému kabátci.
"Je ohořelý," potvrdil panovník. Pak si sedl na lavici hrubě vytesanou do skály a pokynul svému společníkovi, aby usedl vedle něj.
Když vyslechl celý příběh, poustevník se zamyslel. "Říkáš, že kouzelník mluvil o tom, že ho porazí jedině ten, kdo bude jeho kouzlo znát lépe než on....hm...."
"Ty znáš takového čaroděje?" s nadějí v hlase se zeptal král.
"Neznám," odpověděl poustevník. "Sám jsem byl kdysi čarodějem, ale jeden můj nepřítel mne pronásledoval tak dlouho, až jsem se rozhodl raději pro samotu ve skalách. Kdyby znal mé pravé jméno, byl bych mu vydán na milost a nemilost i tak, ale to se naštěstí nedozvěděl. Nejsem dobrý čaroděj, ale něco přece jen dovedu. A hlavně rozumím kouzlům. Neumím čarovat, ale mám pro to cit, chceš-li poradím ti.
Když čaroděj řekne, že ho podle proroctví porazí někdo, kdo zná jeho kouzlo lépe než on, nebo že ho porazí stejným kouzlem, nemusí to vůbec znamenat, že to bude lepší čaroděj. Znamená to přesně to, co řekl. Znamená to, že....
Čím tě vlastně přemohl? Příjdeš na to sám?"
"Ohněm," zahučel král. "Říkal si Pán pekelných plamenů."
"Vidíš! To jeho proroctví neříká nic jiného než známé přísloví - Čím kdo zachází, tím také schází. Ty se bojíš pekelných plamenů a tvůj strach tě zaslepuje. Čím bys ho mohl přemoci?"
"Vodou," navrhl král.
"Chyba!" vykřikl poustevník. "Tak přemýšlí obyčejný člověk. Každý kouzelník přijde na to, že i na vodě může něco hořet, že jsou věci, které ani voda neuhasí.
Jediná věc, proti které je oheň bezmocný, ještě větší a ještě silnější oheň."
"Nechápu," zakroutil hlavou král.
"Představ si to, můj pane," vykřikl poustevník ve věšteckém vytržení. "Představ si plameny muže, který spaluje všechno co vidí. Postav mu do cesty dům, spálí ho. Postav mu do cesty skálu, spálí ji. Postav mu do cesty řeku, pošle oheň po hladině na druhou stranu. Postav mu do cesty vojsko, spálí ho na prach. Ale postav mu do cesty oheň.... Co udělá? Spálí ho? To přece nejde! Začne-li vrhat plameny, zvětší vlastně překážku, kterou tys mu postavil do cesty! Na tom musíš založit svůj plán. Na tom proroctví, které ti tak hloupě vyžvanil. Tím ukázal své slabé místo, protože ho zaslepila pýcha, protože si z věštby vybral jen to, co se mu hodilo. To je častá chyba začátečníků...," dokončil zamyšleně a zář v jeho očích pohasla.
"Děkuji ti za radu, moudrý muži," řekl nejistě král. "Snad se nám podaří něco vymyslet."
"Počkej! Nemám pro tebe jen rady. Snad i pomohu. "Namáhavě povstal a zmizel v hloubi jeskyně. Vrátil se po chvíli se smotkem listů z čarovných bylin v ruce. Traviny doutnaly podivným aromatickým dýmem. Poustevník přiložil smotek k ústům a zhluboka vdechl kouř. Zavřel oči a zdálo se, že naslouchá nějakému vnitřnímu hlasu. Po chvíli vdechl další oblak kouře a pak znovu. Trvalo to dlouho. Celý svazek listů se postupně změnil v kouř. Pak stařec otevřel oči a král se zalekl jejich jasu a pronikavosti.
"Vidím!" řekl poustevník. "Vidím tvé vítězství, pane. Než nebudeš se z něho radovat, nic ti nepřinese. Vidím vítězství, ale pak nuznou chatrč. Vidím stíny před tebou i za tebou. Vidím muže na trůnu, ale nejsi to ty. Vidím i sebe. I já mám svou úlohu v tvém životě. Vidím oheň v tvých rukou, vidím v nich meč a na nich krev. Vidím...., vidím...."
Poustevník se odmlčel. Náhle se vymrštil a odběhl kamsi stranou. Za okamžik se ke králi donesly podivné dávivé zvuky. Když se muž vrátil, byl bledý jako stěna. Těžce klesl na skalní lavici a položil ruku na loket. "Počkej tu se mnou. Musím si odpočinout. Než odejdeš, musím ti ještě něco dát." Čekali dlouho. Slunce vystoupilo až do vrcholu své dráhy. Tehdy se stařec zvedl.
"Je čas," řekl prostě a vzal krále za ruku. Dovedl ho k mladé bříze, která rostla vedle jeskyně. "Tento strom," řekl "ještě nemá svého člověka. Jeho osud není spjat se žádným z lidí ani zvířat. Hlídal jsem si ho pro sebe, ale ty ho budeš potřebovat víc.
Není snadné najít takový strom. Je ho třeba vypěstovat. Je třeba porozumět mu a dohodnout se s ním, že bude s člověkem žít společný život. Obyčejně k takovému spojení duší dochází v přírodě denně, ale je to náhoda. Někomu připadne strom, někomu květina, která nedožije zimy. Není v tom ani řád ani spravedlnost. Já neznám mocná a ničivá kouzla, ale pro sebe jsem vypěstoval a před dušemi ostatních až do dnešního dne ochránil tento stromek. Teď splynete spolu a strom se stane tvým bratrem. Nikdo tě nedokáže zabít, pokud neporazí i tento strom. Pokud jej však někdo setne, zemřež i ty.
Smiř se s tím pane, že každá moc přináší i slabost. Budeš zranitelný jen napůl, ale na dvou místech. Teď na jaře budeš plný síly a v létě ještě víc. Na podzim však začneš uvadat, zimu přečkáš v mrákotách blízkých smrti. Když bude slunce, půjčí strom svou sílu tobě, v zimě a nečase bude brát život z tvých žil. Budete nerozlučně spojeni. Budete spolu trpět, ale i společně vzdorovat utrpení. Je to velké štěstí i velká povinnost. Přijmeš můj dar, pane?"
"Nevím zda mohu," zaváhal král. "Pěstoval jsi strom pro sebe a teď...."
"A teď jsem ve věšteckém vytržení viděl, že mé dny jsou sečteny. Nebyl bych mu dobrým bratrem. Doufal jsem, že ještě prožiju s ním a se sluncem mnoho krásných jar plných pučení a květů, jenže osud mi chystá jiný úděl."
"Pak tedy přijímám," řekl král pevně a po zádech mu přeběhl mráz.
"Dobře činíš," pochválil jeho rozhodnutí poustevník. "Pohleď slunce je přímo nad námi. Přistup teď ke kmeni stromu a přitiskni se k němu tak, aby tvůj stín, tvá duše, se slily v jedno se stínem stromu."
Král poslechl. Objal pevně útlý kmen a čekal. Čekal jen několik chvil. Náhle ucítil na tváři laskavé paprsky slunce úplně jinak, nejen jako teplo, ale i jako proud životní síly. Kolem jeho paží lechtivě proběhl závan větru a hluboko pod nohama zazvonila podzemní říčka.
Zhluboka se nadechl a cítil, jak mu v pažích koluje krev nabitá energií. Strach ho opustil. Svět byl náhle krásný a plný hřejivých vln, které se přes něj převalovaly. Otočil se ke starci, aby mu poděkoval. V jeho očích uviděl lehký stín závisti a stesk. Oči prozradily, že jeho životní naděje zmizela. Byl to jen okamžik, ale za tu chvíli stačila do poustevníkových zorniček vkročit lhostejnost odsouzenců.
"Děkuji ti," řekl král a pocítil, jak prázdná jsou taková slova. "Mohl bych se ti nějak za takový dar odvděčit?"
"Ano," povzdechl tiše stařec. "Přísahej, že zastihneš-li mne někdy v nesvobodě, učiníš vše, abys mne z otroctví uvolnil."
"To je samozřejmé," usmál se král.
"Přísahej," žadonil bezbarvým hlasem poustevník.
Král zvedl pravou ruku a při Hvězdě slavně přísahal.